MUDr. Uzel reaguje na rozhovor Terezy Spencerové v Reflexu

Téma transsexualismu je novinářsky nepochybně vděčné a lidé si o změně pohlaví přečtou jistě s větším zájmem než třeba o operaci hemeroidů. Publicita také pomáhá chvályhodně odstraňovat různá sexuální tabu. Pro článek "Změna je život" (Reflex 28/2000) se vám však podařilo vybrat případ dosti atypický a snad i nepodařený. Z celého rozhovoru vyplývá, že transsexuálka Tereza je se svým stavem nespokojená. Ačkoliv to neříká naplno a snaží se to všelijak kamuflovat, celá ta složitá operace byla vlastně k ničemu.

Po operaci měla sice "horečnatou potřebu zjistit, jak to nové tělo sexuálně funguje", tato horečnatá potřeba ji však opustila a o své pracně vytvořené pochvě se ironicky vyjadřuje jenom "aby jí ta sláva nezarostla". Ženské tlachání je jí odporné, ženská mentalita nepochopitelná, chlapi, kteří o ni stojí jí připadají divní. Naštěstí se tedy znovu propracovala mezi "intoše s cigárem a brejlema" a "kouří pořád stejně silné camelky". Proč si tedy vlastně nechala uřezat penis ví snad jenom doktorka Fifková a pánbůh.

Setkal jsem se s desítkami úspěšně přeoperovaných lidí, kterými Tereza pohrdá a považuje je za "poturčence horší Turka". Naše bývalá "transsexuální" komise v Ostravě byla už v sedmdesátých letech známá svými progresivními postoji, takže si mnozí pacienti z Prahy i z Brna tenkrát kvůli povolení měnili i trvalé bydliště. Zodpovědně prohlašuji, že dnes u nás neexistuje sexuolog, který by chtěl transsexuály týrat, jak tvrdí hrdinka příběhu Tereza. Naopak právě její případ svědčí o potřebě "dvakrát měř a jednou řež". A pokud v jejím případě váhali, pak váhali vskutku oprávněně.

Když se tedy Tereza nepodařila jako ženská a cítí se pořád nějak "mezipohlavně", mohla by snad něco napravit jako novinářka, když už tento obor vystudovala. Znamená to zkusit mluvit česky a začít třeba u správného svého označení. Slovo "tranďák" může totiž znamenat taky tranzistorový přijímač. A taky to znamená přestat si vymýšlet. V učebnici docenta Zvěřiny není napsáno, že "transsexuálové jsou hrozně vlezlá, nátlaková skupina, které se nesmí jen tak vyhovět", ale že jsou "skupinou neobyčejně asertivní a obtížnou, je důležité jejich tlakům na rychlé řešení stavu odolávat a opatrně prověřovat jejich schopnost k adaptaci na opačnou sexuální roli. Ne vždy je totiž možno plně důvěřovat jejich informacím." Sám případ Terezy Spencerové svědčí o tom, jak hluboká je to pravda.