V cizím těle

Špatnost a zlo není v rukách tvůrce, ale pouze v pohledu pozorovatele.

Henri Toulouse-Lautrec

„Nevíš, kde mám náušnice, Mirku? Takhle přeci nemohu jít ven," lamentuje Jarda, pobíhající po pokoji jen tak ve spodním prádle, v marné snaze nalézt nezbytnou ozdobu ženské krásy. Umyté vlasy stočené vysoko na hlavě zakrývá omotaný froté ručník ve formě turbanu. Několik dlouhých praménků vlasů mu padá na ramena.

„Víš, které myslím? Ty velké kulaté, co jsem měl včera na sobě." Mirek zvedne hlavu, přestane si pilovat nehty a začne se také rozhlížet kolem sebe.

„Tak si vezmi tyhle," ukazuje na pár stříbrných náušnic povalujících se na malém stolku vedle černobílé televize.

„Ty jsou moc malé a stejně mně nesluší," říká zklamaně Jarda a rezignovaně si sedá v kuchyni před rozbité zrcadlo. Do ruky vezme tubu nahnědlého Dermacolu a vytlačí na dlaň dlouhý proužek krému. Ukazováčkem nanáší na tvář naučeným pohybem silnou vrstvu líčidla, které prsty pečlivě roztírá a zahlazuje tak tmavý nádech po oholených vousech. Mirek mezitím dokončil svou manikúru a začal na upravené nehty aplikovat tmavočervený lak. Jeho pohyby jsou rychlé a účelné, založené na mnohaleté praxi. Není v nich ani stopa zaváhání. Jako uhel černé, dlouhé vlasy mu padají do čela. Po skončení díla zvedne oči od práce, zatřepe rukou, aby lak rychle oschl a s uspokojením prohodí: „Víš, strašně mě baví lakovat si nehty, líčit se, česat se, hezky se oblékat." Se zalíbením se podívá do zrcadla a rukou upraví neposlušné vlasy. Na jeho nalíčené dívčí tváři se objeví spokojený úsměv.

Miroslava F. jsem poznal asi před rokem. Fotil jsem tehdy kněžky lásky a on byl jednou z nich. V tu chvíli jsem neměl ani ponětí, že je to chlapec. To jsem se dozvěděl až později. Pak už jsem jen splétal nitky, abych se s ním opět setkal a mohl ho fotografovat. S jeho pomocí jsem se seznámil i s Jaroslavem G. Jejich osud je velice podobný.

Sebepoznání

„Něco se se mnou začalo dít, když mně bylo asi osm, devět let," začíná nesměle hovořit Mirek.

„Cítil jsem, že se mnou cosi není v pořádku. Už předtím jsem si hrával s panenkama, nikdo však tomu nevěnoval zvláštní pozornost. Teď jsem však měl ve své dětské dušičce strašný zmatek. Začali se mně líbit kluci a já jsem strávil hodiny před zrcadlem. Tajně jsem bral matce šminky, a když nebyla doma, líčil jsem se a maloval. Zkoušel jsem si její náušnice i oblečení. Ve škole jsem nezapadl do kolektivu a spolužáci vytušili, že jsem jaksi jiný. Moc jsem si s nimi nerozuměl. V té době jsem poznal mnoho zlých a bezohledných dětí. Uzavřel jsem se ještě více do sebe.

Později jsem začal chodit v dívčích šatech a rodiče to hrozně sebralo. Hádky nebraly konce, obviňování a scény byly na denním pořádku. Dávali mně to pořád za vinu. Pak si pro změnu dělali sami výčitky, jak mě vychovali. Neustále chtěli, abych s tím přestal, ale nešlo to. Nebylo to k vydržení v patnácti letech jsem odešel z domova. Žil jsem pak s jedním mnohem starším mužem podobného osudu. Pouze jsme spolu bydleli, žádný vztah z toho nikdy nevznikl. On byl totiž strašně zženštilý a to mě odpuzovalo. Nyní, po mnoha letech, jsem se opět vrátil domů. Rodiče se s tím už smířili. Hodně mi v tom pomohl doktor Mališ." Mirek se zamyšleně odmlčel a k hovoru se připojil Jarda.

„Se mnou to bylo podobné, ale na druhou stranu v mnohém úplně jiné. Od deseti let jsem se stranil kluků, protože jsme neměli společné zájmy. Mnohokrát na mě volali, abych s nimi šel hrát fotbal, ale vůbec mě to nelákalo. Vždy jsem zčervenal, styděl jsem se. Asi ve dvanácti letech jsem se zamiloval do svého spolužáka. Hrozně jsem se tím trápil. Psal jsem mu anonymně milostná psaníčka. Nakonec to prasklo a byl jsem pro posměch celé škole. Děti na mě pokřikovaly „buzerante". Stal jsem se vyvržencem a přemýšlel jsem o sebevraždě. Učitelé však byli velice tolerantní a to mně hodně pomohlo.

Doma s tím byly samozřejmě také problémy. Nakonec se naši rozvedli a já zůstal s otcem a mladšími bratry. Veškerý chod domácnosti zůstal na mých bedrech, protože otec hodně pil. Vypravoval jsem bratry do školy, vařil jsem, pral a uklízel. Vykonával jsem tak vlastně funkci matky a nijak mně to nevadilo. Začal jsem pomalu žít jako žena od svých šestnácti let jsem tak už chodil i oblečený. Avšak všichni v mém okolí mě odsuzovali, a tak jsem se rozhodl, že se přizpůsobím.

Našel jsem si dívku a dokonce jsme spolu po nějakou dobu žili. Ona o mně všechno věděla a nevadilo jí to. Po celou tu dobu, co jsem s ní byl, jsem se držel jako chlap. Když se to však dozvěděli její rodiče, byl všemu konec. Ten rozchod mě hodně sebral a já už jsem dál nemohl žít v přetvářce. Rozhodl jsem se, že se stanu ženou. Začal jsem dokonce brát hormonální léčbu. Začaly mně růst prsa, měl jsem už jedničky. Ale někdy v té době jsem měl průšvih a šel jsem sedět. Nechci o tom povídat, už je to za mnou. Ve vězení se v léčbě nepokračovalo a vše se vrátilo opět do starých kolejí. Po návratu z basy jsem už neměl odvahu jít za lékařem. Promarnil jsem tak spoustu času. Hodně mě to teď mrzí.

Nyní jsem opět v situaci, kdy jsem odhodlán stát se ženou. Už jsem se s tím vnitřně vyrovnal. Já v současné době chodím na veřejnosti stejně jen jako žena. Všichni lidé tady to o mně vědí. Už mi to nevadí a netrápím se tím. Dokonce se cítím polichocen, když se za mnou otočí nějaký muž, který mě nezná. Většina lidí mě prostě bere takového, jaký jsem. Nemusím se přetvařovat. Někteří z nich mně sami říkají, proč už konečně nejdu na tu operaci. Já jsem sice bisexuál, jestli se to tak dá nazvat, ale ta ženská strana ve mně rozhodně převažuje. Přitahují mě výhradně muži, ale v krajním případě jsem schopen se pomilovat i se ženou. Je to však pro mne jen sexuální záležitost. Lásku k nim necítím.

Cesta za přeměnou

Primář MUDr. Bohumil Mališ, se kterým jsem hovořil na jeho psychiatrické klinice v Děčíně, formuloval problémy transsexuálů takto: „Takových lidí je v naší populaci mizivé procento. Ale žijí mezi námi, a tak na ně musíme brát ohled.

To, co se s nimi stalo, není jejich vina. Je to věc genů. Příroda si s námi pořád pohrává. Někteří z nich se trápí po celý život. Mnozí ani nejsou schopni vyhledat odbornou pomoc. Problém však není jen se samotnými pacienty. Je důležité to dělat v celkovém měřítku. Často musíme léčit celou rodinu, která to ve většině případů těžce nese. Osočování, výčitky svědomí a nepochopení vedou často k rozpadu rodiny. Mnozí se s tím nedokáží smířit.

Život to není pro nikoho lehký. Rodiče se mnohdy v těchto případech zříkají svých dětí. Pokud jde o tu operaci, je nejdůležitější, aby člověk, který ji hodlá podstoupit, si ujasnil svůj názor, aby toho třeba v budoucnosti nelitoval. Musí se to v něm vykrystalizovat. Proto se také čeká s operací až do dvaceti tří let, když už je vývoj člověk ukončen. Každý zájemce by se ovšem měl nejdříve podrobit hormonální léčbě. Ta sama o sobě trvá léta. Může se s ní začít dříve. Tomu, kdo skutečně chce jít za svým cílem, to může hodně pomoci.

Není ovšem možné přijít do ordinace a chtít se změnit na ženu, nebo v opačném případě na muže. To musí být dlouhodobá záležitost. Nejlepší je spolupráce s ošetřujícím lékařem nebo specialistou psychiatrem. Samotnou operaci pak musí ještě posoudit komise několika odborníků. Ti, co ji podstoupí, pak většinou žijí šťastným životem."

Na štaci

„Já jsem šťastný," říká Mirek, „když jsem někde mezi lidmi, jako jsem já, kteří mě neodsuzují, neposmívají se, nenadávají. Tak moc jich zase není. Ale například policajti jsou velice tolerantní. Nikdy od nich neslyšíme hrubé slovo nebo výsměch, který nám často dávají najevo lidé z takzvané lepší společnosti.

My se prodáváme, já chodím na štaci společně s ostatními děvčaty. K ženám žádný vztah nemám. Zkoušel jsem se s nimi milovat, ale nešlo to. Já když jdu s mužem, tak si vůbec nepřipadám jako homosexuál. Prožívám to jako žena, protože jsem žena. Ne pouze ve svém srdci nebo duši. Já tak dokonce i vypadám. Stalo se však to, že jsem se narodil s mužským pohlavím. Nechodím na štaci ani tak pro peníze jako pro to milování. Jinou lásku jsem doposud nepoznal. Někdy dokonce jdu s někým jen tak, když se mi líbí.

S děvčaty jsou na štaci občas problémy a dochází k nehezkým situacím. Někdy si zákazník vybere mě, protože jsem atraktivní. Závidí mi, že mám větší úspěch. Ony to těžce nesou. Ale jen tehdy, když už dlouho nikoho neměly. Samozřejmě jsou v tom prachy. Prozradí na mě, kdo jsem, a já pak musím utíkat. Většinou si však rozumíme. Teď to raději říkám zákazníkům předem. Mnohým to nevadí, ba právě naopak je to více vzrušuje. Já zákazníka uspokojím vždycky, ale jen málokdy se stane, že on uspokojí také mě. Nevím, co je to láska. Toužím po ní."

Operace

K samotné operaci se vyjádřil MUDr. Jan Rus, odborník na slovo vzatý, provozující plastickou chirurgii v Ústí nad Labem a mající dlouholeté zkušenosti v tomto oboru.

„Pacienti, kteří k nám přicházejí, už mají doporučení od komise odborníků, psychiatrů a sexuologů. My sami s nimi máme jen jakousi smlouvu o dílo a rozhodujeme pouze o technických aspektech operace. Je zajímavé, že převážná část těchto lidí se rekrutuje z žen, které touží stát se muži. Je jich asi čtyřikrát více než v opačném případě. Když k nám přijdou, je už zařízena i změna jména na neutrální, například Jindra Blažků, což může být jak muž, tak i žena.

Největší problém pro nás ze začátku byl, kam s pacienty po operaci. Pak jsme to vyřešili tak, že ženy, které se stávaly muži, jsme dávali na mužské oddělení a obráceně. Když jsme asi před patnácti lety začínali, byli tito lidé absolutně bezprizorní a nikdo neměl zájem se těmito operacemi zabývat.

Po poradách se sexuology a psychiatry jsme došli k názoru, že pro pacienty je nejdůležitější sexuálně uspokojit svou partnerku. Ovšem mužský pohlavní úd je velice složitý orgán a slouží jak k močení, tak k rozmnožování. Museli jsme tedy udělat úd, který by byl funkční, ale zároveň pacientům nepřekážel. Udělat takový úd, který by byl erektibilní a pak se scvrkl, prozatím nedokážeme. Další problém byl s mužským močením – tedy ve stoje. Vyřešit to, je velice technicky složitá záležitost a má nesmírné množství možných komplikací. V současné době zůstává vývod močové trubice na stávajícím místě. Tito lidé tedy močí jako ženy.

Po poradách s odborníky jsme těmto lidem nabídli úd, se kterým budou moci souložit. Ten úd je polotuhý a uvnitř je kůží vystlaná, na obě strany otevřená úzká dutina, do které si oni sami před souloží zavedou vodič. To je vlastně taková tyčinka na zpevnění. Někteří z nich však tvrdí, že to ani není nutné. Dále je možné, pokud to pacient vyžaduje, implantovat umělá varlata tím samým způsobem, jako se implantují prsy ženám. I když výron semene v těchto případech neexistuje, je přesto možné dosáhnout psychicky sexuálního vyvrcholení, a navíc zůstává klitorialelní erotogenní zóna. Tito lidé jsou velice spokojeni se svým nabytým mužstvím.

Samotná operace probíhá vždy v několika etapách. V první fázi se ženám nejdříve odstraňují prsa. To nám doporučují sexuologové jako první krok, jelikož to je něco, co tyto lidi nevíce sužuje. Dále se odstraňují vaječníky, aby se zabránilo působení ženských hormonů, děloha, kvůli likvidaci menstruačního krvácení a zruší se stěny pochvy. Zůstanou vlastně jen nefunkční stydké pysky. Tuto operaci provádějí gynekologové.

V další fázi operace se pak přistupuje k samotnému vytvarování penisu, které se provádí tak, že se vyřízne pruh kůže a podkoží z břišní oblasti. Stěny se sešijí do válce a přikryjí kůží seříznutou plošně ze stehna. Vznikne válec spojený s tělem u pupku a v oblasti ochlupení. V konečné fázi operací se horní stopka válce odřízne a vytvaruje se žalud. Po zhojení je člověk schopen sexuálního styku.

Přeměna muže v ženu je také složitá operace, především uvnitř, kde se musí oddělit mužská prostata od konečníku. Potom si musím udělat dutinu na pochvu, k jejímuž vystlání se použije kůže z penisu po odstranění topořivých těles žaludu. Močová trubice se pak vyvede na obvyklém místě. Ten člověk je pak schopen močit jako žena. Pacienti jsou i přes uvedené nedokonalosti přeměny sexuálně uspokojeni, protože se jim splnila jejich touha mít tělo toho druhého pohlaví, kterým se cítí.

Prováděli jsem do loňska tak 3-4 operace do roka. Délka operací a pobyt v nemocnic je individuální a pohybuje se dohromady v rozmezí čtyř až šesti týdnů."

Životní krédo

„Já se nepokládám za homosexuála. Jsem žena zakletá do mužského těla. Nikdo nedokáže úplně pochopit, co je to za život. Strašně toužím být ženou se vším všudy. Chtěla bych mít muže, kterému bych se mohla věnovat, rodinu, o kterou bych pečovala." Mirek znenadání začal hovořit v ženské osobě.

„Myslíš, že bys to dokázala?" zeptal jsem se s úplnou samozřejmostí dívky sedící naproti mně.

„Jsem si tím jistá. Vím, že nebudu moci mít vlastní dítě. Jsou však i jiné možnosti. Třeba adopce. Starala bych se o rodinu, jak nejlépe bych uměla. Určitě bych byla dobrou matkou. Už se nemohu dočkat, až mně bude dvacet tři let a budu moci jít na operaci."

Seznámil jsem se s lidmi, jejichž životy jsou obestřeny rouškou tajemství a záhad. Minulá společnost jimi vždy opovrhovala, a tak většinou žili v přetvářce a izolaci. Mnozí teprve nyní začínají realizovat dávné sny a touhy. My sami se v údivu občas díváme na rarity a zvláštnosti. Je v tom dětský úžas, ale i hluboké mrazení v zádech. Cesta za pochopením a akceptováním však bude ještě dlouhá a těžká.