inzerce · kontakty · galerie · archiv · odkazy
29.3.2024 rozcestník novinky přeměna náš svět o nás komunita web

V zajetí ženské kůže

"Ani jednoho z nás ve snu nenapadlo, že účinkovat v travesti show je nejenom zábava, ale dokonce i droga. Ani se nám nechtělo zpátky do mužského těla."

Byla to výzva, když nám jedna kolegyně z ženského časopisu řekla, že bychom si měli aspoň na pár hodin zkusit, jak těžké je být ženou. Samozřejmě jsme ji přijali a ještě ji upravili podle svého. Vyslali jsme dva obětní beránky, aby si na holky zahráli před plným sálem nejlepšího travesti klubu U Střelce. Po jejich zkušenosti nemůže už žádná feministka říkat, že nevíme, jak se ženy cítí. Protože oba dva byli ženy naprosto prvotřídní a u jiných mužů měli větší úspěch než průměrná holka.

Obětovali nás!

Abych se přiznal, když na nás s kolegou Vaškem v redakci vyšla řada, že si převlečeni za ženy zkusíme vystoupení v pravé travesti show, nebyl ani jeden z nás dvakrát nadšený. Důvodů bylo hned víc.

Oba máme kolem devadesáti kilo, a víc jak sto osmdesát centimetrů výšky, a ani jeden nejsme zženštilý typ, alespoň sami o sobě taky říct nemůžeme. Šli jsme do toho dokonce i přesto, že oba nesnášíme hladké holení, které je pro výkon tohoto povolání nutný. Co by člověk pro časopis neobětoval.

Zápas s žiletkou je o to obtížnější, když víte, že na bradě a tvářích nesmí zůstat ani chloupek. Když jsem se holil a tváře měl zbrázděné ne zrovna nejostřejší žiletkou, tiše jsem se proklínal, do čeho jsem se nechal nastrkat. Ale to jsem ještě nevěděl, že to nejhorší teprve přijde.

Protože mě čekalo vystoupení v šatech s dekoltem, musela přijít na řadu hruď i ruce. A to je teprve peklo. Celá procedura odchlupení trvala přinejmenším dvě hodiny. Děkoval jsem bohu, že jsem se narodil jako muž a že lahůdku, která se jmenuje depilace, nemusím nikdy okusit. Ze zkušenosti svých kolegů, z nichž někteří se nechali depilovat zcela dobrovolně, dnes vím, že je to zážitek, který by svévolně podstoupil jedině blázen.

Tchyni snadno a rychle

Rozhodně nejsem takový profesionál, abych ze sebe úplnou ženu dokázal udělat sám. Samozřejmě mluvím o nezbytném líčení. Proto jsme se s Vaškem oba vydali na pospas profesionálnímu maskérovi, který každému z nás věnoval téměř dvě hodiny. Na řadu šel první Václav. Trochu jsem se toho všeho bál, a tak jsem se na něj šel podívat asi až po hodině.

V maskérně seděla korpulentní blondýna, která na mě promluvila Václavovým hlasem. Tak to je teda fakt bomba, dokonalá metamorfóza v mojí vlastní tchyni, pomyslel jsem si a šel jsem si dát na bar raději pivo. To jsem ani nestačil dopít a už jsem na Václavově židli seděl sám.

V životě by mě nenapadlo, kolik toho na sebe ženy dokážou napatlat. No možná ne tolik, jako když se ženy dělají z mužů. Moje modrá do hladka oholená brada a vytřeštěné oči už za chvilku pod rukama make-upisty měnila nejen vzhled, ale i konzistenci. "Teď zavři oči, teď je otevři, zakloň, předkloň," slyším nad sebou a poslouchám jako loutka. Zároveň se děsím toho, co s mým obličejem umělec krásy udělá. Asi záměrně si mě totiž posadil na židli, před níž není zrcadlo.

Asi nejhorší jsou řasy, protože proti řasence musím oči pomalu otvírat a zase zavírat, ale nesmí se to dělat moc rychle, abych ji nerozmazal. Pusa je taky věda. Dozvídám se, že mi jí maskér maluje neslíbatelnou rtěnkou, a trochu ve mně hrkne. Doufám, že se s nikým proboha líbat nebudu.

"Hotovo!" zaslechnu někde v dálce a mám za úkol ještě počkat, než mi maskér vybere paruku. Budu prý bruneta. Proč ne. Ty se mi vždycky líbily víc, i když jsem nahlas říkal něco jiného. Paruka nasazena a kuk. "Kdybych měl víc času, udělám z tebe ještě lepší kun...", zaslechnu maskéra a dívám se na sebe do zrcadla. No není to nejhorší, je moje první myšlenka, při níž na sebe bezděčně vyšpulím rtíky a zamrkám řasami. A teď do šatů.

... zbylou část článku nalezenete v časopise

Shlédnuto: 3428x    |    Komentáře: 0    |    Tipů: 0    |   
Translidé 2003-2024 | MAPA | on-line: 0 |        Creative Commons License