Vesničan v Praze - 2.

Vlak mi z Ostravy vyjížděl kolem půl druhé ráno, takže jsem byl vděčný, že mě otec odvezl na nádraží s mým těžkým báglem (plným jídla, jak jinak) autem. Ráno jsem dorazil do Kolína, kde jsem se setkal s Monikou a posléze i s Blackie a Martinou. Vyzvedl jsem ještě kytku pro Hanku Fifkovou a poté, co se holky nalíčili, vyrazili jsme do Prahy.

Před poliklinikou jsme obrátili své kapsy naruby a vysypali drobné, aby mohla Monika zaparkovat, a pak už jsme jenom hbitě vyskákali do pátého patra budovy. Na chvíli jsme zakotvili na terase a debatovali mimo jiné o tom, že by se dalo skočit dolů a byla by to pěkná sebevražda.

Lidí se sešlo docela dost, takže se musela přistavovat druhá řada židlí. Zase jsem měl tu smůlu, že jsem skončil úplně vzadu, výhled ale naštěstí nebyl tak špatný. Setkání se zúčastnila dokonce i nějaká japonská domorodka, takže jsem já kupodivu nebyl ten, kdo přijel z největší dálky.

Potom jsem byl Monice vděčný, že mě odvezla až na koleje na Jižní město, i když jsme tam minimálně půl hodiny bloudili. No a zbytek dne jsem prožil s příjemnými lidmi (Edgar, Monika, Vlasta a spol.) ve dvou pražských podnicích.

Ráno jsem se zase hnal obíhat agentury zprostředkovávající studentům brigády a tentokráte se na mě už štěstí usmálo. Ještě jsem to v té chvíli nevěděl, ale štěstí jako by dostalo hotový záchvat smíchu, když jsem si domlouval práci na celý týden. Jednalo se o etiketování cukrovinek. Předtím jsem však ještě zamířil na odpolední do Makra.

Sotva co jsem přišel na dané oddělení, zeptala se mě jedna zdejší pracovnice, jestli jsem kluk nebo holka. Co jsem jí měl na to říct, když mi stejně nakonec musela podepsat výkaz se jménem a rodným číslem. Mlčel jsem tedy jak ryba.

"Tak já ti budu říkat třeba Hele, jo?" rozhodla se nakonec. Vedle stál další brigádník.

"Hele, kam to mám hodit?" zeptal se zaměstnankyně. "Promiň," obrátil se na mě. Nadhodil jsem kyselý úsměv a šel vykládat hrnky do regálů (za celou šichtu jsem asi dva rozbil).

"Já jsem jenom chtěla vědět, jak ti mám říkat," řekla mi zaměstnankyně Makra, když jsme byli spolu sami. To se na to nemohla zeptat rovnou?! Prolítlo mi hlavou.

"Říkejte mi třeba Kájo," odpověděl jsem.

Zato druhá pracovnice se zdržovala jakéhokoli oslovení mé osoby či použití některého z rodů.

Přes víkend jsem si odpočinul a v pondělí ráno jsem nastupoval do "země čokolády". Co mě tam asi tak mohlo potkat?