inzerce · kontakty · galerie · archiv · odkazy
12.12.2018 rozcestník novinky přeměna náš svět o nás komunita web

Vesničan v Praze - 3.


Ráno jsem byl naštvaný, protože jsem musel celý týden vstávat ještě před pátou hodinou, abych stihl autobus na druhém konci Prahy. Potom jsem ale zjistil, že jsem si vůbec špatně nevybral - co se týče práce i lidí, byla tam vlastně skoro stejná parta brigádníků po celých pět dní. A navíc mě tam velice silně zaujala jedna moje spolupracovnice. Přesně si vzpomínám na první den.

Asi v polovině pracovní doby jsem byl převelen do místnosti, kde nás bylo šest. Seděli jsme na paletách nebo krabicích a dělali "veledůležitou a smysluplnou" činnost: vysypali jsme čokoládky z krabice, nalepili na každou z nich etiketu a následně je strčili zpátky. Naštěstí se přitom aspoň dalo kecat. A protože vždycky, když se mi nějaká holka hodně líbí, začnu se předvádět. Nejinak tomu bylo i ten den. Až do chvíle, než pronesla jistou ironickou poznámku namířenou k mé osobě. Další den jsem skoro pořád mlčel jak ryba, ale to bylo asi i únavou.

V úterý při zpáteční cestě shodou okolností říkala něco o tom, že mají na škole (lékařská fakulta UK v Plzni) doktora, který byl dříve žena. Zostřil jsem svůj sluch.

"Já proti těmhle lidem nic nemám, jenom žádného neznám," poznamenala jedna brigádnice.

"Už ale minimálně jednoho takového znáš," zareagoval jsem. "Mě." Nevím, jestli to bylo tímto okamžikem, po zbytek týdne jsme však s mojí tajnou láskou sedávali vedle sebe v autobuse. Jak se naše kolena dotýkala, myslel jsem, že z toho zešílím. Časem mi prozradila i několik soukromých informací. Už to nebyla jen tak nějaká anonymní brigádnice, ale dobrá kamarádka.

V pátek jsme si vyměnili kontakty. Byl jsem rád, že jsem vůbec našel tu odvahu, abych ji požádal o tel. číslo. Obvykle, když se mi nějaká holka líbí, musím si dát nejdřív jedno pivo, abych se trochu rozmluvil (myšleno mluvil s ní). Ona mi to ale ulehčila, sama po mě taky chtěla telefon (a e-mailovou adresu).

V sobotu ráno jsem se probudil a měl jsem absťák. Chyběla mi nejen ona, ale celá naše parta. Zato mi nechyběla čokoláda... Musel jsem zas ale do práce, tentokráte do tiskárny. Naštěstí tam měli Playboye, takže o přestávce a když jsem se nudil, jednoho jsem si půjčil.

"No jó, chlap," řekla jedna kolegyně a spolu s další se zasmály. Nevím však, co tím chtěla říci, neboť si ten časopis půjčila ještě dřív než já. No jó...

V pondělí jsem si po peripetiích s chybějícím razítkem vyzvednul penízky a hurá domů. Ne že bych se tam vyloženě těšil, ale spolubydlící odjel i s rádiem a já už z nudy začal luštit křížovky. Cesta vlakem trvala tentokráte sedm a půl hodiny kvůli nehodě na trati, ale přežil jsem. Setkání s rodiči bylo horší.

Každopádně jsem na Prahu nezanevřel a budu se tam stále rád vracet. Mám totiž za kým (a poznávám stále další a další sympatické obyvatele Prahy a okolí).

Shlédnuto: 4155x    |    Komentáře: 0    |    Tipů: 3    |   
Translidé 2003-2018 | MAPA | on-line: 1 |        Creative Commons License