---

Vězněm ve vlastním těle

Transsexuálové - osoby, které se cítí být uvězneny v těle s opačnými fyzickými znaky - představují asi 1 promile populace. V péči různých pracovišť v republice je asi 500 osob, které si přejí získat operací znaky druhého pohlaví. Proces přeměny je však dlouhý a není cesty zpět. Ne každý z transsexuálů se k operaci rozhodne, ne každého lékaři uznají schopného tuto metamorfózu podstoupit, ne každý vytrvá a ne každý z těch, kteří absolvují všechny útrapy přeměny, si tím zajistí štěstí.

„Že jsem žena jsem věděla odmala, už kolem tří, čtyř let. Asi do deseti se mi dařilo projevovat se, jak jsem chtěla, nikdo mě k ničemu nenutil a tolerovalo se mi holčičí chování. Jak jsem dospívala, byla jsem okolím nucena hrát divadlo – být nepřirozená, hrát roli chlapce. Teprve potom jsem se pod vnějším tlakem, pro mě čím dál neúnosnějším, rozhodla něco s tím udělat."

Žena s dlouhými vlasy a velkýma hnědýma očima byla ještě před několika lety mužem. Podstoupila psychologickou, hormonální a nakonec i chirurgickou terapii, aby se stala právoplatnou ženou. V půli února – po poslední chirurgické úpravě – stanula na konci této zdlouhavé cesty přeměny pohlaví. Pro ni však tento konec znamená začátek normálního života.

Doc. MUDr. Jan Válka v první soukromé klinice plastické chirurgie v Brně je jedním z mála mikrochirurgů u nás, kteří provádějí operaci, při níž se změní zevní pohlavní orgány z mužských na ženské. Rovněž v Brně, na klinice plastické a estetické chirurgie, se MUDr. Jiří Veselý specializuje na chirurgickou přeměnu opačnou – ženy na muže – a jako patrně jediný v republice je schopen vytvořit umělý penis s funkční močovou rourou. Než se však pacient dostane k těmto dvěma odborníkům, má za sebou už několikaletou přípravu sexuologů.

„Zhruba po dosažení plnoletosti, poté, co už jsem nebyla pod ochrannými křídly rodičů, jsem si uvědomila, že na samostatným vstup do života nemám. Musí-li člověk hrát komedii, kterou nemá rád a kterou nezvládá, vyžaduje to tolik energie, že mu už nezbývá na řešení normálních problémů. Právě proto jsem se dostala do úzkých a nemohla nic jiného než hledat východisko. Určitou dobu trvalo, než jsem se odhodlala – nakonec jsem prostě byla přitlačena ke zdi. Byla to odvaha jen částečná, ale popravdě řečeno, jiná možnost, jak vůbec naplnit život, pro mě nebyla." Žena, s níž hovoříme na lůžku na klinice Laurea, je klidná a vyrovnaná. Dnes, v šestadvaceti, tvrdí, že se jí nesmírně ulevilo, když mohla svému okolí, své rodině a sama sobě přestat předstírat, že je muž.

„Člověk je sám sobě zajatcem. Připadá mi, že jsem byla ve vězení nebo v klášteře a teď jsem vyšla na čerstvý vzduch. Byla jsem omezená v naprosto zásadních životních věcech. V těch zcela bazálních záležitostech, jako je oblečení, mluva, chování. Nemůžete vypadat, jak byste chtěla. Nemůžete říct, co byste chtěla. Nemůžete se chovat, jak byste chtěla. Nemůžete chodit, jak byste chtěla. Nemůžete se usmívat na toho, na koho byste chtěla. Nemůžete se podívat ani do zrcadla, protože se vám tlačí slzy do očí. Nemůžete se učesat, jak by se vám líbilo. A ani vás nenapadne přemýšlet o tom, že nemůžete milovat toho, koho byste chtěla – to už je nadstavba, na kterou vám nezbývá sil. Když tento stav trvá dlouho, zjistíte, že nežijete svůj vlastní život, a nakonec ani nevíte, proč byste vůbec měla žít.

Když je někdo tajným agentem, hraje svou roli určitý čas. A vy ji hrajete celý život, čtyřiadvacet hodin denně. Ten agent to třeba dělá rád, zvolil si tu práci, kdežto vy jste do své role byla postavena bez vlastní vůle."

Mozková centra pro sexualitu se tvoří někdy na rozhraní třetího a čtvrtého měsíce nitroděložního života, dokazuje se to na zvířatech a předpokládá se, že tehdy vzniká například homosexualita.

„Teoreticky je to velmi zajímavý problém: sexualita sídlí v mozku a je neovlivnitelná psychologickými zásahy," vysvětluje MUDr. Dagmar Bártová ze sexuologického oddělení Fakultní nemocnice Brno-Bohunice.

„Transsexualismus je porucha psychosexuální identifikace (přijetí role pohlaví), tedy toho, co si člověk o sobě myslí, jaký má o sobě po sexuální stránce obraz. Pro to, aby se rozhodlo, že tato diagnóza sedí, a že je možné dělat nějaké zákroky, je třeba rozsáhlých vyšetření. Důležité jsou především informace od pacienta, informace od rodičů, jak se vyvíjel od útlého dětství, protože u těchto lidí se problémy obvykle opravdu táhnou od dětství. Dívky odmítají nosit sukně, oslovují se jako osoby druhého pohlaví. Cítí se být osobou druhého pohlaví. V období dospívání to může budit podezření, že jde o osoby homosexuální. Ale proti svědčí obvykle to, že pro transsexuály není sexualita příliš důležitá a že nechtějí připustit homosexuální styk – ten jim připadá nenormální a odmítají ho, a pokud praktikují sexuální život, tedy tak, že svůj genitál neuvádějí do hry. Tělo, které jim připadá nepatřičné, nechtějí zapojovat."

Žena z kliniky Laurea patřila rovněž mezi pacienty sexuologů z Bohunic (k dnešnímu dni tu mají v péči 89 transsexuálních osob, z toho 30 mužů, kteří chtějí být ženami). Celkem rezolutně popírá, že by pro její rozhodnutí změnit pohlaví byl určující nějaký nenaplněný vztah.

„Nešlo o sex. A vždycky jsem se snažila udržet v přirozené společnosti. Nezařazovala jsem se do žádných skupin ani podskupin. Toho dosavadního života nelituji – nechodila jsem s nikým, ale nepřipadá mi to tak důležité jako to, že jsem situaci zvládla a dokázala se se svým handicapem poprat. V „minulém životě" jsem potkala hodné lidi, přátele, leccos jsem se naučila. I když se okolí snaží vás zlomit či nalomit, vaše osobnost zůstává stále stejná, úplně zlomit se mu ji nepodaří, věřím tomu, že člověk zůstane svůj. Nacházím v sobě kontinuitu a nejsem teď vlastně ničím překvapená – když vzpomínám na něco z dětství, dosazuji do vzpomínek sama sebe takovou, jaká jsem teď. A že už jsem teď zdravá, čím dál víc se cítím obyčejným, normálním člověkem."

Než k tomu dojde, musí pacient, u něhož se projevují rysy maskulinity a femininity v obráceném poměru, projít podrobným psychologickým vyšetřením. Na to jsou, jak potvrzuje MUDr. Bártová, speciální psychologické testy:

„Sledování pacientů je třeba provádět opakovaně delší dobu, aby se potvrdilo, že přání změnit pohlaví je trvalé a že nejde jen o nějakou dočasnou nespokojenost s vlastním pohlavím. Jde o velmi složitou diagnózu – terapeut si nemůže dovolit se splést, protože změny, které následují, jsou tak závažné, že není cesty zpět. Proto nejméně rok pacienta sledujeme, teprve pak se obvykle zahajuje hormonální léčba, při níž se mužům ordinují ženské hormony a ženám mužské.

Specialitou našeho pracoviště je, že pacienta komisi převádíme už před hormonální léčbou – aby byl obraz objektivní. Tato rozhodnutí jsou natolik vážná, že poslední slovo přísluší komisi odborníků a ne jednotlivci. De facto se zdravé tělo mutiluje – prostě zmrzačuje. Pacienti to ovšem cítí úplně obráceně. Ti lidé bývají tak depresivní nad svým nežádoucím pohlavím, že se mnohdy pokoušejí o sebevraždu. I my máme v evidenci jednoho muže, který spáchal sebevraždu, protože maminka, s níž žil ve společné domácnosti se, ač zdravotnice, s jeho řešením smířit nedokázala a on se zase nebyl schopen vyrovnat s jejím nesouhlasem."

Transsexualita je inverzní sexuální orientace. Transsexuální muž se identifikuje s ženským pohlavím, transsexuální žena s pohlavím mužským. Tito lidé mají trýznivý a stálý pocit opačné sexuální příslušnosti, než do jaké je nutí jejich tělesné vybavení. Jsou nespokojeni se svým genitáliemi a přejí si být vybaveni tělesnými znaky opačného pohlaví." (Lékařská sexuologie, Doc.MUDr. Jaroslav Zvěřina, Csc., 1991)

Po dvou až třech letech hormonální léčby je teprve možno rozhodnout o změnách operativních. Už začátek podávání hormonů však pacient, jak potvrzuje poslední „uzdravená" z Brna, prožívá velmi výrazně: „Velmi rychle začalo být markantní, že se měním, i když leccos se dotvářelo postupně. Ale jakmile jsem změny zjistila, psychicky se mi nesmírně ulevilo. Hned jsem se cítila daleko přirozenější, a ačkoli tehdy mě ještě čekalo mnoho překážek, jakmile jsem zjistila, že se se mnou opravdu něco začalo dít, byla jsem mnohem šťastnější. Byl to tak velký skok z toho žalostného stavu předtím, že na tu dobu nikdy nezapomenu. Bylo to období velké euforie."

Někdejšímu nakrátko ostříhanému mladému muži zhoustly vlasy, přestaly růst vousy, zaobalily se boky. Změnil si jméno na neutrální – řekněme René Janů nebo Míla Petrů nebo třeba Lea Krejčí – aby nevzbudil podiv v okolí (vzhledem k počínající hormonální přeměně by se třeba u okénka hlásila mužským jménem, jindy by se zas muž s plnovousem prohlašoval za Jiřinu Novákovou, v této době doporučují lékaři už používat např. líčení, účes a oděv vytouženého pohlaví).

Po absolvování hormonální léčby pacient znovu předstoupí před komisi. Poté se ženám operativně odejmou prsa, děloha a vaječníky, mužům šourek, pohlavní úd a varlata. Na řadě je chirurgická imitace pochvy, resp. penisu.

„Pro normální jedince možná nepochopitelný detail: muži subjektivně cítí jako velký pokrok, že mohou – díky tomu, že naše plastická chirurgie dospěla tak daleko, že do implantovaného penisu zavádí i močovou trubici – močit vestoje," vysvětluje dr. Bártová. Mnoho se uvažovalo o tom, jak učinit pohlavní úd aktivním, ale zatím se daleko nedospělo, takže muži po přeměně praktikují většinou nekoitální život. Ženy jsou na tom s citlivostí nové vaginy mnohem lépe."

Přestože nepochybně ani operace neučiní z bývalého muže dokonalou ženu se vším všudy (a naopak), zkušenosti sexuologů dokazují, že drtivá většina proměněných osob je schopna žít hodnotný rodinný život. Musí se ovšem, pokud si najdou partnera, se svým stavem svěřit.

„Překvapivé je," říká dr. Bártová, „že původní ženy hledají partnera velice snadno. Chodí k nám na sexuologii leckdy muži s trápením, že mají malý pohlavní úd a že je to vyřazuje z plnohodnotného života, přitom muži, kteří byli původně ženami, mají pohlavně nefunkční penis, a přece si snadno nacházejí manželky. Máme ženaté transsexuálky, jejichž manželky mají děti z umělého oplodnění. Vdanou ženu (původně muže) neevidujeme ještě žádnou, ale operovaných mužů je zatím ještě relativně málo.

Připomínám, že v každé fázi celé terapie, jsou pacienti vedeni k úvahám, zda by se přece jen nemohli přizpůsobit např. homosexuálnímu způsobu života. Leckdo si to nakonec z nějakých důvodů rozmyslí – a právě muži se vzdávají snáz."

I žena, kterou jsme navštívili na poslední zastávce její přeměny, přiznává okamžiky, kdy si přestávala věřit, kdy váhala, protože proces změny pohlaví je obrovská psychická zátěž. Říká, že když si uvědomila, že už je opravdu ženou, na svůj problém přestala myslet. Měla to štěstí, že jí rodina ani kolegové na pracovišti situaci nezhoršovali a nemusela tedy udělat to, co doporučuje svým případným následovníkům:

„Pokud je to možné, razantně změnit prostředí, zaměstnání a nejspíš i bydliště, aby nebylo tolik spojů na starý život. Rozhodně vás nemusí každý pochopit. I když já mám tu zkušenost, že pokud vás má někdo opravdu rád – ne proto, že jste žena nebo muž, ale pro vaši duši, pro vaše srdce, do hloubky – i když mu to bude trvat nějakou dobu, nakonec cestu k vám najde a ještě se podiví, že váš problém neviděl dřív. Vím, že je spousta lidí, kterým je z mnoha důvodů hůře, než bylo mně, ale zároveň vím i to, že hodně lidí zabředává zbytečně do banálních problémů, které za to vůbec nestojí – a já velmi doufám, že nepřipustím, aby mi banality kazily radost ze života, kterou jsem teprve našla."

Z muže žena

Doc. MUDr. Jan Válka, přednosta první privátní kliniky v Brně Laurea, se specializuje kromě jiných mikrochirurgických výkonů na operace přeměny male-to-female, čili změny muže v ženu:

„Tyto operace prodělaly za poměrně krátkou dobu zajímavý vývoj. V odborné literatuře je uváděno konečné jméno Christine Jorgensena z Dánska, který jako jeden z prvních transsexuálů v historii podstoupil v roce 1953 změnu pohlaví. Od prosté kastrace se tyto operace vyvíjely až ke snaze vytvořit zevní genitál, vzhledově i funkčně co nejvíce se blížící předloze. Jsme pochopitelně vedeni snahou zajistit pacientovi i jeho příštímu partnerovi plnohodnotný pohlavní život. V detailu to znamená modelaci ústí močové trubice bez rizika zužování a deviace proudu moči, vytvoření dostatečně prostorné a hluboké vaginy s co nejlepší citlivostí a nejnověji i rekonstrukce klitorisu (poštěváčku) s dráždivostí blížící se originálu.

Principem operace je vytvoření vaginy z laloku obrácené kůže penisu po předchozím odstranění topořivých těles. Poštěváček rekonstruujeme citlivým ostrůvkem z žaludu (musíme velmi jemnou preparací zachovat stopku s cévami a nervy), který je nutné umístit a natvarovat co nejpřirozeněji.

Samozřejmě, jako lékař musím přiznat jisté rozpaky a váhání, než jsem s těmito zákroky začal. Jako poslední článek řetězu celé přeměny pohlaví u transsexuálů však musíme věřit – a věříme – všem specialistům předchozích etap. Subjektivní pooperační hodnocení samotných pacientů je však v drtivé převaze jednoznačně pozitivní, a to je argument, který, domnívám se, řadí tyto tak diskutované operace mezi indikované a oprávněné."

Z ženy muž

MUDr. Jiří Veselý, přednosta kliniky plastické a estetické chirurgie v Brně, je specialistou, který chirurgicky řeší přeměnu female-to-male, neboli ženy na muže:

„Při této operaci jde o rekonstrukci mužského pohlavního údu, šourku a močové trubice. Vyzkoušeli jsme několik možností rekonstrukce penisu a močové roury a nejlépe se nám, pokud jde o tvar, osvědčilo použití laloku (kůže podkoží s cévami a nervy) na předloktí, který má cévní a nervovou stopku. Z tohoto laloku se vymodeluje jak močová roura, tak penis a žalud na penisu. Takto vytvořený úd se přenese do pubické krajiny (ohanbí) nad stydkými pysky, tam se zakotví, našije na své místo a spojí se nově vytvořená močová roura s původní močovou rourou ženskou. Lalok přežívá díky tomu, že jeho cévy jsou napojeny na cévy v míst přenostu, a zatím jsme neměli s hojením komplikace. Sešití močové roury (anostomózu) je někdy nutné opakovat vzhledem k častému vytváření píštělí. Močová roura není kompletně spojena hned po první operaci a je potřeba ještě jedné nebo dvou operací dodatečných.

Penis je funkční pouze tím, že umožňuje pacientovi močit jako muž. Je do určité míry citlivý i díky nervovým anastomózám, normální pohlavní styk však bez zevní podpory neumožňuje.

Naše metoda je nepochybně srovnatelná se současnou úrovní ve světě (začátky rekonstrukce penisu se datují k roku 1936, kdy dr. Bogoraz prvně provedl peniplastiku, a zájem o tyto operace je u nás vzestupný. Proti počátečním dvěma až třem pacientům ročně jich máme nyní za rok kolem deseti – už proto, že největší část pacientů z celé republiky přichází k nám."

Rozdílné reakce

MUDr. Dagmar Bártová, sexuologické oddělení Fakultní nemocnice s poliklinikou v Brně-Bohunicích:

„Na našem pracovišti jsme při aplikaci na transsexuály rozvinuli podle našeho názoru velmi účinnou diagnostickou metodu – falopletysmografii u mužů a vulvopletysmografii u žen. Jde o měření objemových změn prokrvení pohlavního údu nebo zevního pohlavního ústrojí ženy.

Zaznamenává se reakce na mužské a ženské akty – při promítání situací se sexuální aktivitou mužů se ženami, mužů s muži či žen se ženami se diferenciálně prokáží diagnostické rozdíly. Homosexuálové reagují na homosexuální interakci, zatímco transsexuálové na heterosexuální interakci, přičemž sami sebe transponují do role onoho vytouženého druhého pohlaví. Kromě toho se provádí i chromozomální vyšetření, které ale potvrzuje pouze biologické pohlaví jedince, nikoliv to, do kterého se touží dostat."

Rizika existují

Primářka MUDr. Růžena Hajnová, přednosta sexuologického oddělení Fakultní nemocnice s poliklinikou v Brně-Bohunicích:

„Transsexuálové představují jen asi jedno promile populace. V péči různých pracovišť v republice je nyní asi 500 osob, které si přejí pro svou proměnu podniknout patřičné kroky. Tito lidé jsou vlastně neustále v depresích, v nebezpečí sebevraždy. Odborníci se shodují v názoru, že vyhovět jejich touze je nejen plně odůvodněno, ale pro společnost je i levnější, když celá léčba, která vede k přeměně, je plně hrazena zdravotní pojišťovnou, protože náklady na jejich celoživotní psychiatrickou stabilizaci by byly příliš velké.

Kromě toho je naší povinností umožnit těmto lidem i řešení legislativní, to znamená umožnit jim získat doklady, podle kterých je patrno, že jsou (nově) mužem nebo ženou. Poprvé se na našem území podařilo, že pacient dostal nový občanský průkaz včetně matričního čísla, v roce 1974. A tím i veškeré doklady další. Klientkám, původně mužům, dáváme pro vojenskou správu příslušné potvrzení diagnózy a neschopnosti výkonu vojenské služby. Ale už v přechodném období změny sdělíme po dohodě s klientem matričnímu úřadu, že je v naší péči pro poruchu psychosociální orientace a identifikace a že doporučujeme, aby mu bylo umožněno používat na přechodnou dobu neutrálně znějící jméno. Léčba pokračuje, a jestli dojde i ke korekci operativní, pokud více než padesát procent znaků svědčí pro druhé pohlaví a současně je zabráněno reprodukčním schopnostem toho jedince, pak je možno změnit jméno s konečnou platností včetně matričního čísla.

Nesprávná diagnóza transsexualismu však s sebou nese značná rizika. Po patnácti letech po dokončené změně pohlaví se na nás obrátil muž – biologicky původně žena – který dnes konstatuje, že není schopen se v mužské roli společensky uplatnit, má deprese a doslova říká: dřív jsem byl zdravá žena a dnes jsem zmetek, lidská troska, ani ryba ani rak. Naší komisí kdysi neprošel, obrátil se na jinou, méně přísnou. A my jej dnes nemůžeme vrátit zpět, musíme se snažit mu pomoci, aby byl schopen svou současnou situaci akceptovat. Což mimo jiné potvrzuje, že tato problematika je pořád ještě v plenkách – diagnóza transsexuality jako diagnostické jednotky je stará teprve třicet let, a to je málo. I proto je mnohem lepší, aby se klienti obraceli na pracoviště nejen se zkušenostmi v operačních technikách, ale i psychoterapeutickém vedení, které je nezbytné jak před operací, tak v pooperační době, v čase sociální adaptace. Doporučujeme aby zůstali s mateřským sexuologickým pracovištěm v kontaktu. Jsou psychicky i fyzicky zranitelnější než jiní lidé a jsou situace, se kterými si nemusejí vědět rady. Nevíc, aby změna byla trvale dokonalá, je třeba pokračovat v podávání hormonů, protože organismus je v dostatečné míře nedokáže vyrobit."

Kdy doporučit změnu pohlaví

PhDr. Slavomil Hubálek, psycholog, ředitel Alea – psychologie Praha:

„Málokdo ví, že Československo mělo v sexuologii vždycky poněkud mimořádnou pozici. Především se na Moravě narodil Sigmund Freud, a tedy světový zájem o sexualitu pramení z tohoto regionu. Svou váhu má i naše středoevropská koncentrace na nitro člověka a na jistou reflexivnost. Nejspíš i proto vznikl dekretem T.G. Masaryka v květnu 1921 v Praze první univerzitní sexuologický ústav na světě (po meteorologickém a radiologickém třetí vědecký ústav v republice). Od roku 1934 byl jeho přednostou pan profesor Hynie, vzácný lékař, jenž se zasloužil mimo jiné o to, že v roce 1962 byla v Československu (po zemích Beneluxu jsme byli první) zrušena trestnost homosexuality.

Prof. Hynie navíc jako jeden z prvních vytvořil systém pro pomoc lidem, u nichž se prokázalo, že trpí poruchou sexuální identifikace. A ten několik let trvající systém fungoval relativně velmi dobře: od testování přes experimentální podání malého množství hormonů opačného pohlaví, na které tito lidé belmi rychle zareagovali, ke změně pohlaví na neutrální až k prvním zásahům chirurgickým a k uzavření celého procesu i matriční změnou pohlaví.

Setkával jsem se s případy transsexuálů v praxi v Sexuologickém ústavu a přiznávám, že jsem velmi poctivě zvažoval, zda doporučit změnu, která může být v rozporu s např. biblickým pojetím života člověka, který se rodí buď jako muž, nebo jako žena. Usoudil jsem, že tato porucha je trvalá a velmi hluboká, způsobuje pacientům permanentní utrpení, nepřetržitý pocit nepatřičnosti. Pokud se v diagnostickém procesu neudělá chyba a pokud se jasně zúčastněným vysvětlí, že chirurgický zákrok nepovede k ideálně funkčnímu tělu, je zřejmé, že tito lidé jsou po skončení přeměny pohlaví šťastní. A proto si myslím, že v indikovaných případech je namístě těmto lidem pomoci. Před jedním bych ale důrazně varoval: před zkratkovitým podlehnutím nátlaku pacienta a před komercializací pouhých chirurgických zákroků."