Kluci nepláčou aneb vražda ve jménu reality

Brandon s Lanou

Film „Kluci nepláčou" je pro mne především příběhem vraždy. Vraždy, která měla velmi iracionální a přece ne zcela neobvyklý motiv. Hlavní příčinou, proč Brandon zemřel, byla totiž skutečnost, že narušil představu o realitě dvěma psychopatům, kteří si neuměli tuto představu znovu potvrdit jinak než brutálním násilím a následnou vraždou. Domnívám se však, že tito dva vrazi byli výjimeční především svou agresivitou, nikoliv však svou primární reakcí na narušení svých představ o světě pohlaví.

Stejně šokované byly i ostatní postavy filmu s výjimkou Lany, které láska umožnila překročit hranice běžných představ o světě pohlaví. Také je nutno připomenout, že podobných vražd se v minulosti i současnosti stalo mnoho, přičemž jejich oběťmi byli jak transsexuálové tak i jiní genderoví nonkonformisté. V publikacích a na internetových stránkách zabývajících se právy těchto minorit lze najít odkazy na řádově stovky podobných vražd spáchaných vesměs ve vyspělých zemích, neboť v zemích třetího světa neexistují o těchto zločinech téměř žádné statistiky, přičemž mnohde jsou přímo podporovány vládami těchto zemí.

Pohled do evropské minulosti ostatně dokazuje, že genderoví nonkonformisté byli natolik systematicky pronásledovaní, že tento útlak snese srovnání snad jen s podobně masivním a iracionálním pronásledování Židů. Rovněž není jistě od věci připomenout fakt, že americké soudy jsou často náchylné hodnotit tyto vraždy jako zabití, neboť oběti svým vzhledem a chováním násilí údajně provokují.

Příčinu tohoto nesmyslného pronásledování vidím především v neschopnosti mnoha lidí vyrovnat se s faktem, že zdánlivě samozřejmá jednota těla a genderové role se může rozpadnout a odhalit tak úzkost z nesmiřitelné propasti mezi tělem a duchem. Každý transsexuál stojí ve strašlivém dilematu, zda se snažit přizpůsobit tělu a mrzačit tak svou duši nebo zda popřít závaznost reality těla a začít ji měnit. To samo by nebylo zdaleka tak hrozné, nebýt urputného lpění okolního světa na této pro nwěj nepopiratelné jednotě.

Genderová identita je totiž zakotvena někde velmi hluboko v lidské duši, čehož jsou transsexuálové sami živoucím důkazem, mnohdy je spojována přímo s Božím řádem a v každém případě je těžko oddělitelnou a zároveň velmi iracionální složkou lidského sebeuvědomění. Nemyslím si, že homofobii a její obdoby lze jednoduše vykládat jako projev potlačení vlastních homosexuálních a transsexuálních sklonů. Jde podle mě o něco mnohem komplexnějšího, jde o samou povahu našeho bytí, jde o zjevení duality těla a duše a tím o zpochybnění samotného řádu světa.

Transsexualita znamená prožitek této duality a zároveň zoufalou snahu ji překlenout. Lze ji právě tak dobře chápat jako vítězství ducha nad tělem jako vítězství hmoty nad duchem. Duch vítězí tím, že nakonec většina transsexuálů zjistí, že je pro ně mnohem snazší popírat své tělo než svou duši. Vítězstvím hmoty je fakt, že zůstávají tragicky uvězněni v pasti těla, které nemohou opustit jinak než smrtí, takže jsou odsouzeni se ho buď snažit popřít či lépe změnit anebo zničit, což je cesta kterou volí mnozí. Uvězněním v cizím těle jsou totiž odsouzeni k neustálému utrpení daném nejen mučivými pocity neúplnosti, ale také nemožností se sociálně adaptovat, protože jen málokdo dokáže vnímat jejich duši, aniž by lpěl na tom kuse organické hmoty, ve které vězí.

Brandon je případ transsexuála, který má to štěstí, že může vhodně upravit a popřít svoje tělo, aniž by k tomu nezbytně potřeboval lékařskou asistenci. Může se pohybovat po světě jako muž, ale zároveň za to platí daň strachu, neboť jeho tělo tu stále je, aby svědčilo o jeho původu, stejně jako síť úřední identity, která ho nenechá uniknout a nakonec jej označí jako cíl pro jeho vrahy.

Chtěla bych nyní odpovědět na možnou výtku, že si svou smrt zavinil sám, když si vybral pohyb na okraji společnosti, mezi lidmi mimo zákon. Je totiž velmi sporné tvrdit, že si to vybral. Mnoho transsexuálů se pohybuje na okraji společnosti a o komunitě jako celku platí, že mají mnohem nižší příjmy i sociální status než normální populace či gayové při srovnatelné úrovni inteligence. Důvod? Ve chvíli, kdy se vydají cestou změny vnější identity, přijdou obvykle o hodně, někdy o všechno. Často ztratí podporu přátel, rodiny i práci. Zároveň se mohou mnohem hůř usadit někde jinde, neboť pokud vypadají intersexuálně, tak je diskriminace dostihne kamkoliv se hnou, neboť mají svou nezařaditelnost napsanou ve tváři.

Mají-li více štěstí, tak jako Brandon, pak sice navenek vypadají tak, jak se cítí, avšak jejich doklady mluví o něčcem jiném a těmi se musí prokazovat, ať hledají práci či bydlení. Proto hodně transsexuálům nezbývá žít na pokraji zákona. K prostituci či krádežím totiž nepotřebujete doklady a zároveň tak můžete lépe utíkat před útlakem, Migrace transsexuálů je mimochodem tak masivní, že jejich koncentrace v liberálních velkoměstech je několikanásobkem jejich normálního podílu v populaci. Jestli udělal Brandon nějakou zásadní chybu, pak tu, že nedokázal opustit Středozápad pověstný svou netolerancí a ještě ke všemu měl odvahu odjet do zapadákova jménem Falls City a zamilovat se tam.

Láska mezi Lanou a Brandonem je druhým velkým tématem filmu. Dokazuje, že genderová identita může ve vztahu znamenat víc než tělo. Faktem však je, že podobné vztahy jsou i pro netranssexuálního partnera spojeny se značnými sociálními problémy. O genderových rozdílech pak vypovídá, že pro transsexuály typu female-to-male je mnohem snazší si najít partnerku, než je tomu u transsexuálů typu male-to-female a to při stejné schopnosti navazovat ostatní sociální vztahy. Ve filmu mě oslovil především prvek hlubokého spojenectví dvou lidí, jejichž víra v řád světa je otřesena a právě proto můžou spolu hledat jinou realitu než je ta fyzická, i když se v daném případe zdá toto hledání od počátku odsouzené k neúspěchu.

Naproti tomu John a Tom nedokázali přijmout fakt, že Brandon, kterého respektovali jako kluka, je biologická žena. Jejich cesta k vraždě vedla stupňovitě a byla motivována snahou dokázat, že realita těla je jedinou realitou a tím si také potvrdit svou mužskou nadřazenost. Není bez zajímavosti, že ve středověkém právu byl lesbismus hodnocen mnohem mírněji než mužská homosexualita, zatímco vydávání se za muže již hůře a používání nápodoby mužského genitálu byl téměř vždy hrdelní zločin.

Vrazi tak paradoxně jednali zcela v duchu evropské tradice, ve které bylo ostatně i sexuální ponížení oběti častou součástí podobných rozsudků. Na závěr bych se chtěla zmínit o způsobu, jakým se s transsexuálními paradoxy vyrovnávala západní věda. Psychology a psychiatry byli transsexuálové velmi dlouho a některými i dodnes považování za závažným způsobem narušené jedince, které je třeba vyvést z jejich bludů všemi prostředky bez ohledu na závažné psychické škody tím způsobené. Nedokázali pochopit, že by duše mohla být zcela normální a přitom popírat tělo.

Bylo opět zcela v intencích evropské tradice, že to byli výrazně biologicky orientovaní lékaři, kteří se zasloužili o zlepšení postavení transsexuálů a legalizaci operativních změn pohlaví. Důvodem zde bylo, dodnes ne zcela potvrzené přesvědčení, že problém je v inkompatibilitě hypotalamických center a těla. Proto byli tito lékaři ochotni měnit zbytek těla, neboť tato mozková centra se vymykala možnostem jejich intervence. Tím bylo postaveno tělo proti tělu a duše získala v této kauze svou vědeckou legitimitu. V každém případě se však zde vyjevuje absurdita lidské existence a její osudová vazba na tělo. Tuto absurditu se však mnozí snaží popírat, někdy i za cenu vraždy.