inzerce · kontakty · galerie · archiv · odkazy
17.10.2018 rozcestník novinky přeměna náš svět o nás komunita web

Vytoužená minulost - ukázky

Z dějin lásky a sexuality mezi osobami stejného pohlaví I.

Poznatky, jež máme o různorodých původních kulturách Severní Ameriky, nelze zevšeobecňovat. Záznamy o sexuální otevřenosti jsou však natolik běžné, že na jejich základě můžeme zodpovědně vykreslit obraz o světě, který uznával sexuální touhu a experiment. V kmeni Powhatanů měli muži možnost oženit se i s několika ženami, pokud si to mohli dovolit, a stejně jako ženy mohli manželství relativně snadno ukončit. Vzácnou ukázkou kulturního střetu původních Američanů s bílými osadníky v otázce sexuality je postřeh Evropana z virgnské kolonie, který poznamenal: „… nic jim nepřipadá odpudivější a nepřirozenější než opačný systém, jenž převládá mezi křesťany. Říkají, že Velký Duch nás všechny stvořil proto, abychom byli šťastni; prý bychom ho urazili, kdybychom žili v neustálém stavu omezování, rozpačitosti a nepříjemnosti."

I Pueblané, kteří v 16. století obývali území dnešního Nového Mexika, praktikovali postupnou monogamii a uznávali sexualitu jako vitální a životodárnou přirozenou sílu. V rituálech kmene Hopi, oslavujících ženskou sexualitu a reprodukční schopnosti, tančily ženy nahé v kruhu, laskaly se při tom hliněnými penisy, popichovaly muže dráždivými písničkami a ukazovaly jim vaginy. Rituál zakončily sexuálním stykem s přítomnými muži.

Východně od Pueblanů a severně od Powhatanů žili Huronové, společnost založená na kmenovém principu, v níž byl původ jedince odvozován z matčiny rodové linie. Huronové v 17. století považovali předmanželské sexuální vztahy, začínající v období puberty, za přirozený výraz sexuální touhy. Popud k sexuálnímu vztahu mohl vycházet od dívek stejně jako od chlapců, a pokud dívka otěhotněla, mohla si za muže vybrat jednoho ze svých milenců. Mladý pár žil nejprve ve zkušebním manželství; to bylo časem obřadně stvrzeno. Poté byl jejich svazek již sexuálně monogamní, nicméně snadno rozdělitelný. Tato tradice vyprovokovala jezuity působící mezi Hurony k odsouzení sexuální svobody, zvláště mezi mladými lidmi.5 Svým přístupem tak jezuité kopírovali postoje Španělů v Novém Mexiku a Angličanů ve Virgnii.

Z popisu powhatanského rituálu, zaznamenaného přítomným bělochem, je patrné, že pro Evropany nebylo právě snadné pochopit domorodé zvyky: „Z lesa vyběhlo třicet mladých žen. Byly úplně nahé, jen vpředu a vzadu je zakrývala trocha zeleného listí, těla celá pomalovaná…Tito démoni v ženské podobě, řítící se z lesa s pekelnými výkřiky a vzdechy, utvořili kruh kolem ohně a provozovali ty nejnemravnější zpěvy a tance, často propadajíce svým ďábelským vášním."

Nahota, křik a „ďábelské vášně" – to vše ony chlípné a promiskuitní „démony" odlišovalo od důvěrně známých „dam" staré dobré Evropy. Bílí vetřelci se skutečně ocitli v „novém" světě. Je těžké posoudit, zda se sexuální otevřenost promítala i do sexuálních vztahů mezi osobami stejného pohlaví. Francouzský jezuita Joseph-François Lafitau, který žil mezi původními obyvateli Kanady, upozornil na tamní existenci „důvěrných přátelství" mezi mladými muži a dané vztahy srovnával se sexuálními svazky mezi mladšími a staršími muži ve starém Řecku. Poznamenal přitom, že „tato přátelská pouta mezi divochy Severní Ameriky neskýtají žádný důvod k podezření ze zdánlivé neřesti, třebaže tu je anebo může být hodně neřesti opravdové".

O podstatě takových přátelství bohužel nemáme další informace. Stejně tak pro nás zůstává uzavřen svět sexuálních vztahů mezi ženami. Nicméně kultury, které se staví k sexualitě pozitivně a dovolují sexuální experimenty v dětství, mají tendenci chápat sexualitu mezi osobami stejného pohlaví v dospělosti jako společensky přijatelnou citovou a erotickou možnost, pokud jedinci splní své reprodukční povinnosti vůči skupině.

Nebyly to ovšem jen nahota, sexuální experimentování a přátelství mezi stejnými pohlavími, čím se původní americké sexuální systémy lišily od evropského. Spíše se dá říci, že mnoho kultur, roztroušených po celém území dnešních Spojených států, uznávalo ne dva gendery, ale muže, ženy a třetí kategorii. Navahové ji souhrnně nazývali nadle a Lakotové winkte (pro biologické muže) a koskalaka (pro biologické ženy). Omahové používali termín mexoga, naznačující buď transformaci, „stávání se" ženou či mužem, nebo „třetí gender" – napůl muže/napůl ženu.

Do této kategorie spadali muži, kteří na sebe brali šaty a společenské role žen a navazovali sexuální vztahy s maskulinními muži, a ženy, jež se oblékaly a pracovaly jako muži a braly si za manželky femininní ženy. Tito lidé byli v rámci své společnosti nejen akceptováni, ale někdy dokonce i ctěni. Jedinci s převrácenými genderovými rolemi plnili v tradici svých kultur jak společenskou, tak duchovní funkci. Evropané ovšem na takové zvyky pohlíželi s očividnou skepsí, což je mimo jiné zřejmé ze slov pátera Charlevoixe, který roku 1721 poznamenal: „…bylo předstíráno, že tento zvyk pochází z kdovíjakého náboženského principu." (I Richard Trexler zpochybňuje tezi, že náboženství bylo zdrojem genderově převráceného chování.) Ze zpráv jezuity Jacquese Marquexa, který v 70. letech 17. století cestoval po Mississippi, se však dozvídáme, že jedinci s opačnými genderovými rolemi „jsou zváni do koncilů a o ničem nemůže být rozhodnuto bez jejich rady. Jsou považováni za …duchy – nebo za ztělesnění Důstojnosti."

Uznání role jedince s převráceným genderem institucionalizovalo vztahy mezi osobami stejného pohlaví, a to i v případech, kdy oním důvodem, proč lidé překročili hranice genderu, nebyla sexualita. Většina mužů, kteří přijali ženskou úlohu, měla pohlavní styk s maskulinními muži, ženy s opačným genderem si za partnerky a manželky často volily femininní ženy. Pohlavní styk v těchto vztazích nenaznačoval nic o sexualitě partnera, který převrácenou genderovou roli nepřijal.

Sexuální chování v těchto svazcích nebylo chápáno ani jako chování probíhající mezi osobami stejného pohlaví, ani jako chování mezi osobami různých pohlaví, ale jako chování specifické, odlišné od obou předešlých typů. V jazyce kmene Mohavů se vyskytuje zvláštní výraz pro milování mezi ženou s převrácenou genderovou rolí a její partnerkou. Lakotové mají zase termín označující pohlavní styk mezi dvěma muži, odvozený od slova pro biologického muže s opačnou genderovou rolí. Zdá se, že až do kontaktu s Evropany se většina původních amerických kultur, jež převrácené genderové role institucionalizovaly, nedívala na sexuální vztahy v tomto kontextu jako na deviantní. Vlivem evropského odsouzení se jejich pohled částečně změnil.

Tyto „ztělesněné Důstojnosti" působily na Evropany různě: někdy jako „muži v ženském oděvu" nebo „hermafroditi", jindy jako symboly „zženštilosti a oplzlosti" či „ďábelskosti". Španělský objevitel Álvar Núňez Cabeza de Vaca, v letech 1528-33 zajatec původních Američanů na Floridě, popsal své postřehy takto: „Viděl jsem muže, který žil v manželství s jiným mužem. Jsou to muži impotentní a zženštilí. Oblékají se jako ženy a vykonávají ženskou práci."

Evropští osadníci nazývali muže v ženských šatech berdaš, tedy francouzskou verzí perských a arabských výrazů pro mladého muže drženého v otroctví pro sexuální účely. Osadníci tím nechtěně prozrazovali, co je na těchto zvycích nejvíce děsilo. Páter Charlevoix odsoudil Irokéze pro „přehnanou zženštilost a necudnost". Napsal, že „jsou muži, kteří se nestydí oblékat se do ženského oděvu a konat veškerou ženskou práci, z čehož plyne mravní zkaženost, již ani vyjádřit nemohu… Tito zženštilí muži se nikdy neožení a oddávají se nejhanebnějším vášním." Hernando de Alarcón, který v roce 1540 pozoroval Indiány z Puebla, poznamenal, že berdaši „vůbec nemohou mít pohlavní styk se ženami, ale přitom sami jsou k dispozici všem mladých hochům ve věku na ženění".

V okamžiku, kdy španělští vojáci a objevitelé, francouzští obchodníci s kožešinami, jezuité, angličtí náboženští disidenti a osadníci přepluli Atlantik a jejich noha se dotkla pobřežního písku, ocitli se doslova v jiném světě genderu a sexuality. Nemálo evropských vetřelců udělalo vše pro to, aby vyhladili nejen původní obyvatele Ameriky, ale i jejich urážlivé genderové řády a sexuální systémy. Nepodařilo se jim to však beze zbytku. Zároveň ale nelze pochybovat o tom, že i je samotné ovlivnilo vše, s čím se setkali.

Z dějin lásky a sexuality mezi osobami stejného pohlaví IV.

Segregované komunity mužů a žen v pohraničních oblastech podporovaly nejen lásku a sexualitu mezi osobami stejného pohlaví, ale také překračování genderových hranic. Již jsme se seznámili se dvěma ženami, které se oblékaly jako muži a navštěvovaly nevěstince. Proslulá Jeanne Bonnet se narodila v Paříži v roce 1849. Podle místních novin už v patnácti „proklel den, kdy se narodila jako žena místo muže". Bonnet byl popisován jako „nepřítelkyně mužů" s „krátce zastřiženými vlasy, neženským hlasem a mužským obličejem, který se výborně hodil k jejímu obvyklému chlapeckému úboru, jehož součástí byla furiantská hučka nošená s grácií zkušeného chuligána". Čelil neustálým zatýkáním kvůli nošení mužského oděvu, ale to ho nezdolalo. Prohlásil, že ho policie „může zatýkat tak často, jak se jí zlíbí; co budu živ, nikdy se nezřeknu mužského oděvu". A je pravda, že zemřel poté, co dokouřil svou dýmku, vypil sklenku koňaku, svlékl se ze svých mužských šatů a chystal se vlézt do postele s Blanche.

Jak vyšlo najevo, San Francisco v období po zlaté horečce poskytovalo útočiště několika dalším mužsky se odívajícím ženám. Jedna bohatá žena, Lillie Hitchcock Coit, se toulala po nočních barech oděna do mužského oděvu. Charlie Parkhurst nejen jezdila s dostavníkem banky Wells Fargo, ale dokonce volila. A další „vrtošivá podivínka" si podle novin vysloužila veřejné odsouzení za „klamání druhého pohlaví".

Stejně jako v raném novověku v Evropě, i ženy amerického západu chodily oděny v mužském oděvu z rozličných důvodů. Nicméně jejich překračování genderových hranic v sobě vždy skrývalo potenciál stejnopohlavní sexuality.

Pro muže mělo nošení ženských šatů jiné významy a neposkytovalo jim žádné výhody, jako možnost svobodněji cestovat či snáze získat zaměstnání. Přesto někteří muži nosili dámský oděv, někdy pravidelně, ale častěji jako vtip. V šedesátých a sedmdesátých letech 19. století se pradlena Custerovy sedmé kavalerie provdala postupně za několik vojáků. V roce 1878 žila tato „paní Nash" s kaprálem v pevnosti Meade v Dakotě. Když byl jednou kaprál mimo posádku, jeho žena náhle zemřela. Teprve když ji začaly ostatní ženy připravovat k pohřebnímu vystavení, zjistily, že tato vždy hojně zahalovaná žena byla vlastně muž. V reakci na zesměšňování ze strany svých kolegů spáchal její manžel sebevraždu.

V dalších případech už není tak zřejmé, jestli převlékání bělochů mělo souvislost s jejich vzájemnými sexuálními vztahy. Kovbojové, kteří chodili tančit do míst, kde bylo málo žen, si občas značili své „ženské" partnerky tím, že jim vázali šátky na ruku. Edgar Beecher Bronson popsal ve své knize Reminiscences of a Ranchman (Vzpomínky rančera) z roku 1908 vysokého blonďatého „draga", muže převlečeného za ženu, tančícího s dalším kovbojem. Předvedení prvního tanečního čísla „udělalo z 'paní De Puyster' dámu večera a noci".

Převlékání mezi bělošskými osadníky pohraničních oblastí musí být nahlíženo ve světle překračování genderu mezi původním obyvatelstvem, které vzbudilo takové zděšení mezi prvními imigranty z Evropy. Jedinci překračující genderové hranice obou biologických pohlaví se vyskytovali v mnoha původních amerických společenstvích, která žila na hranicích bělošských osídlení. Jejich existence nezůstala bez povšimnutí. V roce 1811 se v pevnosti Astoria v Oregonu objevil „ženský berdaš" z kmene Kutenai, kterého jeden pozorovatel popsal jako „ženu, která nosila luk a šípy a měla manželku".

Freudovský psychiatr George Devereux zaznamenal příběh Sahaykwisy, mohavské ženy, která si postupně vzala tři ženy. Ve své studii z roku 1937 Devereux označil Sahaykwisu, u Mohavů známou jako hwame, „lesbickým transvestitou". Podle svědků se ostatní muži posmívali jejím manželkám a dobírali si je: „Proč chceš hwame za manžela? Hwame nemá žádný penis; ta tě může píchat pouze prstem." I když ze začátku na to první manželka odpovídala: „Když si s ní přeji zůstat, tak mně to vyhovuje," Sahaykwisu nakonec všechny manželky kvůli posměchu opustily.

Daleko běžnější byly zprávy o převlékajících se mužích. Odpor těch, kteří se s nimi na západě setkali, byl ozvěnou odporu prvních španělských, francouzských a anglických vetřelců. „Sodomie je zločin, který je tu běžně páchán," napsal Edwin James v knize Account of an Expedition from Pixsburgh to the Rocky Mountains in the Years 1819 and '20 (Zpráva o expedici z Pixsburghu do Skalnatých hor v letech 1819 a 1820).

O lidu kmene Čipewa Thomas A. McKenney v roce 1826 napsal: „Nic nemůže tyto muže-ženy přimět k tomu, aby ze sebe svlékli tyto nepravé oděvy a opět se zapojili do činů a mužných úkonů náčelníků." Antropoložka Matilda Coxe Stevenson, která prováděla v letech 1896-97 terénní výzkum u kmene Zuni, se opatrně zmínila, že „život těchto mužů má dimenzi, která musí zůstat utajena. Nikdy se nežení se ženami a všeobecně se ví, že s nimi málokdy mají nějaké vztahy."

Když We'wha, jeden z těchto zunských „mužů-žen", ihamana v jazyce Zuni, navštívil Stevenson ve Washingtonu, všichni, kteří se s We'whou setkali, se domnívali, že se jedná o biologickou ženu. Existují ale pikantní náznaky vzájemných vztahů mezi původními americkými obyvateli, kteří na sebe brali opačný gender, a bělochy v pohraničí. Peter Grant, který žil na začátku 19. století mezi sauteuxskými Čipewy, znal několik berdašů. Ve svých vzpomínkách na život mezi Čipewy ve dvacátých letech 19. století vyprávěl John Tanner o padesátiletém Čipewovi, Ozaw-wen-dibovi, který měl v dřívější době mnoho manželů a teď dal jasně najevo, že chce žít s Tannerem. „Často se mi nabízela. Mé odmítnutí ji neodradilo, ale opakovala své nechutné návrhy, až mě tím skoro vyhnala z příbytku."

Nicméně Tanner nebyl znechucen natolik, aby o několik dní později nedoprovázel Ozaw-wen-diba na cestě do jiného obydlí, kde ho konečně čekalo vysvobození, když Ozaw-wen-diba jejich hostitel přibral do domácnosti ke svým dvěma manželkám. Tanner poznamenal, že „toto představení nového člena rodiny …se neobešlo bez trochy smíchu a způsobilo pár absurdních situací, ale bylo přijato s menšími rozpaky a hádkami, než kdyby nová manželka byla ženského pohlaví".

Další fascinující příhoda pochází od kovboje, který v roce 1903 vzpomínal na osmdesátá léta 19. století. Vyprávěl, jak se skupinka kovbojů „zabrala do sporu o pohlaví mladého Indiána z kmene Černonožců, který jel na světlém koni …a upoutával pozornost ozdobami z korálků a bobří kůží ve vlasech". Tento kovboj si myslel, že mladý Indián je žena, ale jeden z jeho kolegů nesouhlasil, a aby zjistil, kdo má pravdu, „jel vedle toho mladého Indiána, předstíral, že obdivuje jeho dlouhé prameny vlasů, pohrával si s korálky a štípal ho a poplácával po zádech". Když se ho otázal, zda by nechtěl být jeho „squaw", mladý Černonožec se usmál a odpověděl: „Já samec."

Ať již tyto příhody znamenají cokoliv, zdá se pravděpodobné, že převlékání a překračování genderových hranic bylo běžnější na západě než v ostatních oblastech americké společnosti. Můžeme pouze spekulovat o dopadu, který fenomén berdašů měl na bělochy a bělošky, již změnili svůj gender, ale je možné, že skutečnost, že původní americké společnosti v mnoha pohraničních oblastech měly ve svém pojetí sexuality prostor pro lidi „třetího genderu", hrál důležitou roli. Tuto identitu původní Američané uznávají dodnes, což naznačuje, že dominantní evropsko-americký sexuální systém není jediný, který musíme vzít v úvahu, pokud chceme rozumět sexualitě ve Spojených státech.

Jak bílí přistěhovalci postupně zabírali indiánská území, vláda Spojených států upevňovala svou moc prostřednictvím rozsáhlého vyvlastňování půdy, zavíráním do rezervací a násilnou asimilací původních obyvatel. Podle názoru misionářů a vládních zmocněnců představovala sexualita klíčovou oblast, ve které bylo Indiány nutné naučit patřičnému chování. To znamenalo, že museli tlumit všechny projevy své sexuální otevřenosti a samozřejmě dodržovat genderové normy. V sedmdesátých letech 19. století přinutil vládní zmocněnec pro kmen Hidatsa jednu berdašku, aby si ostříhala vlasy a začala nosit mužský oděv, což ji přimělo k útěku do rezervace Absároků. I tam se vládní zmocněnec snažil donutit badés, jak je nazývali Absárokové, aby se přizpůsobili bělošským představám o genderových rolích. V roce 1907 popsal jeden antropolog absárockého badé, který se jmenoval Osh-Tisch: „Oblékal se jako žena a možná by i uspěl, nebýt jeho afektovaně pisklavého hlasu. Dozvěděl jsem se, že zmocněnci se opakovaně snažili ho donutit, aby začal nosit mužský oděv, ale ostatní Absárokové protestovali, že je to proti jeho přirozenosti."

Baptistický misionář v rezervaci Osh-Tische také odsoudil a varoval ostatní muže, aby se od něj drželi dál. Podobným sankcím se nedalo ubránit v internátních školách, které vytrhávaly indiánské děti z jejich komunit. Žena z kmene Navahů si pamatuje, že její bratranec, kterému se v jazyce Navahů říkalo nadle, byl kvůli svému oděvu poslán do dívčí školy v Carlisle. Když se ve škole vyskytly vši, objevilo vedení školy ke svému zděšení jeho biologické pohlaví a poslalo ho pryč. Jeho sestřenice se nikdy nedozvěděla, co se s ním dále stalo. Náboženské a vládní úřady dělaly, co bylo v jejich silách, aby vymýtily překračování genderu v původních amerických kulturách. Přesto se jim to nikdy zcela nepodařilo.

Ty rukavice vám neladí s botama

Období po roce 1969 bylo svědkem mohutného rozvoje v organizování, vytváření komunit, zvyšování povědomí o homosexualitě a také energické a často úspěšné snahy vzepřít se změnám, které propagovalo gay a lesbické hnutí. Když propukl stonewallský konflikt, bylo v zemi zhruba padesát gay a lesbických skupin. V roce 1973 jich už bylo přes tisíc. Národní gay pracovní skupina (National Gay Task Force), později přejmenovaná na Národní gay a lesbickou pracovní skupinu (National Gay and Lesbian Task Force) byla založena v roce 1973. Původně se v ní sdružovali hlavně bílí muži ze středních vrstev, kteří měli zájem o politický aktivismus. Nadace Kampaň pro lidská práva (Human Rights Campaign Fund), založená v roce 1980, začala získávat peníze na podporu těch kandidátů do politických pozic, kteří měli pozitivní postoje k homosexualitě.

V roce 1978 vznikla Národní koalice černých leseb a gayů (National Coalition of Black Lesbians and Gays), která byla první organizací afroamerických gayů a leseb. Se vzrůstajícím počtem organizací také narůstala jejich rozmanitost. Některé se zaměřovaly na specifické skupiny (lesbické, studentské, rozdílných náboženství, armádní, etnických menšin), jiné se organizovaly podle určitých účelů (politické, zdravotní, náboženské, sportovní). Velké celonárodní pochody ve Washingtonu v letech 1979 a 1987 svedly dohromady židovské lesby, černochy žijící ve vztazích s bělochy, transgenderové lidi, jihoasijské teplouše, homosexuální mormony, lidi s AIDS – všechny představitelné (a někdy stěží představitelné) identity – a všichni společně pochodovali stejnými ulicemi.

Gaye, lesby a jejich zastánce mobilizovala nevídaným způsobem hlavně krize způsobená nemocí AIDS. Ta vedla ke vzniku militantních skupin, jako byly ACT-UP (AIDS Coalition to Unleash Power) – (KONEJ, Koalice za nezávislé jednání ve věci AIDS) založená v roce 1987 a Queer národ (Queer Nation) založený v roce 1990. Také skupina Lesbické mstitelky (Lesbian Avengers), která vznikla v roce 1992 v New Yorku, přijala za svůj „drzý" styl aktivismu a prohlásila se za „hlasitou, troufalou, sexy, hravou, divokou, chutnou a dramatickou".

Hnutí za lesbická a gay práva bojovalo za právní ochranu a v roce 1979 se mu podařilo dosáhnout rozhodnutí Kalifornského státního soudu, že „coming out" v zaměstnání je otázka svobody projevu garantovaná ústavou. V roce 1974 demokrati z New Yorku Bella Abzug a Ed Koch podali v Kongresu návrh na první federální zákon na ochranu práv gayů a leseb.

Tato taktika ale nebyla úspěšná. Boj za zrušení zákonů o sodomii dostal od Federálního soudu Spojených států tvrdou ránu v roce 1986, kdy ve sporu Bowers vs. Hardwick soud potvrdil platnost zákonů státu George proti sodomii. V roce 1998 ale nakonec více než třicet států (včetně George) sodomii dekriminalizovalo.

Hnutí se také snažilo o to, aby do veřejných funkcí byli voleni otevření homosexuálové. Elaine Nobel proslula tím, že se jí to podařilo jako první. V roce 1974 byla těsným rozdílem zvolena do massachusexské sněmovny reprezentantů. V roce 1977 byl podnikatel ze čtvrti Castro v San Francisku Harvey Milk zvolen do magistrátní dozorčí rady. O rok později byl spolu se starostou Georgem Mosconem zavražděn nespokojeným konzervativním kolegou. Když případ skončil verdiktem neúmyslného zabití, gay komunita rozhořčeně povstala a vydala se na radnici. Pochod se nakonec vyhrotil v bitku spojenou s rozbíjením oken a žhářstvím.

Souběžně s rychlým politickým organizováním v gay a lesbické komunitě vznikala široká škála spolků, organizací a skupin, které doplňovaly její tradiční barovou scénu: restaurace, knihkupectví, obchody, obchodní společnosti, kuželkářské lin, podpůrné skupiny proti zneužívání návykových látek či skupiny pro „trochu starší lesby". Některá z těchto sdružení vyrostla přímo z hnutí, ale na růst nové zákaznické skupiny – gaye a lesby – zareagovala také komerční sféra a vrhla na trh časopisy, knihy, filmy, a dokonce i kreditní karty, které nabízely slevy organizacím homosexuálního hnutí. Gay a lesbické čtvrti – místa, kde na domech vlály duhové vlajky, vymyšlené v roce 1978 v San Francisku – vyrašily po celé zemi.

Některé z nich měly dlouhou historii, jako například Greenwich Village, Cherry Grove a Pines na Fire Island v New Yorku, Provincetown v Massachusexs a Key West na Floridě. Další, jako West Hollywood v Kalifornii, Park Slope v Brooklynu, a dokonce i města jako Northhampton v Massachusexs či Guerneville v Kalifornii si začínala budovat gay a lesbické renomé. Ale i města bez historie stejnopohlavních enkláv mají tendenci pyšnit se čtvrtěmi s takovouto reputací. Ve městě, kde bydlím, v Columbusu v Ohiu, se nachází čtvrť German Village, modernizovaná oblast cihlových viktoriánských domů a dlážděných ulic blízko centra, která je domovem mnoha gay podnikatelů a gayů. My žijeme v části města, která se jmenuje Clintonville, ale v některých lesbických kruzích se jí žertovně říká „Klitville", protože v ní žije hodně leseb.

Důsledkem tohoto rozvoje jak v organizování, tak ve společenském životě komunity byla transformace gay a lesbického uvědomění. Rané homofilní hnutí se formovalo v atmosféře veřejného odsuzování homosexuality. Prostřednictvím svých publikací začaly homofilní skupiny nesměle čelit negativním představám. Ale teprve v sedmdesátých letech vyprodukovalo gay a lesbické hnutí dostatek zdrojů – noviny, časopisy, romány, příručky, hudbu, hry, filmy – k tomu, aby lidé ve všech koutech země měli přístup k pozitivnímu znázornění gay a lesbického života. I představy o homosexuálech, které nebyly produkované hnutím samotným, jako například televizní talk show programy se svým voyeurským přístupem k lidem s lesbickou, gay, bisexuální a transgenderovou identitou, mají schopnost zasáhnout miliony diváků, kteří chtě nechtě poslouchají, jak „podivíni odmlouvají".

To ale neznamená, že na konci devadesátých let všichni lidé, kteří provozují stejnopohlavní aktivity, nebo dokonce všichni lidé, kteří se identifikují jako lesby, gay, bisexuálové či translidi, podporují homosexuální hnutí. Nicméně v důsledku nových forem aktivismu se svět hodně změnil i pro ty, kteří svou identitu tají, nenávidí politiku nebo hnutí nepovažují za vstřícné.

I v dnešním hnutí je možné povšimnout si dvou odlišných tendencí dřívějších fází organizování. To znamená, že stále existují ti, kteří prosazují názor, že jediným rozdílem mezi homosexuály a heterosexuály je pohlaví těch, po kterých toužíme, a že jediné, co homosexuálové chtějí, je být přijati jako „normální" Američané. Tento impuls se skrývá za snahou legalizovat stejnopohlavní manželství. Na opačném konci stojí názor těch, kteří za svou přijali identitu „jinakosti" a trvají na našem právu být tak jiní, jak se nám zachce, a na našem právu odmítat konvenční sexuální morálku, styly maskulinity a feminity a politickou asimilaci.

V reakci na pokrok, kterého hnutí dosáhlo v organizování, vytváření komunit a zvyšování uvědomění, se opoziční síly bojující proti homosexuálům v průběhu sedmdesátých let změnily. Hnutí se podařilo uspět ve zrušení zákonů o sodomii v některých (i když ne ve všech) státech Unie, podařilo se mu částečně odbourat policejní pronásledování, v roce 1974 vybojovalo vyškrtnutí homosexuality ze seznamu duševních chorob Americké psychiatrické asociace (American Psychiatric Association), zpochybnilo stávající federální zákony o diskriminaci v zaměstnání a na státních a regionálních úrovních podávalo návrhy na novou občanskou legislativu. Proti těmto úspěchům se na konci sedmdesátých let zvedl organizovaný a hlasitý odpor. Jako svůj hlavní cíl si homosexualitu vzalo na mušku konzervativní hnutí Nová pravice (New Right), které se odvolávalo na tradiční argumenty o hříchu, zvrácenosti a kriminalitě. Organizované skupiny bojovaly proti legislativě občanských práv, přivítaly epidemii AIDS jako spravedlivý Boží trest a volaly po (někdy doslovném) vymýcení homosexuality z americké společnosti.

V roce 1977 dosáhla organizace Anity Bryant Zachraňte naše děti (Save Our Children) zrušení platnosti nařízení o právech homosexuálů v okrese Dade na Floridě. Toto vítězství podnítilo další snahy o zastavení přílivové vlny lesbického a gay hnutí. Zvolení Ronalda Reagana do prezidentského úřadu v roce 1980 znamenalo obrat národní politiky doprava. Když v roce 1981 propukla epidemie AIDS a nemoc byla jako první objevena v populaci gayů, prohlásily skupiny hnutí Nová pravice, jako byla Morální většina Jerryho Falwella (Jerry Falwell's Moral Majority), tuto smrtelnou nemoc za Boží odplatu za nemravnost.

Z toho je vidět, jak daleko jsme došli od časů popravy Jana Creoliho, ale zároveň, že neustále bojujeme se stejnými otřepanými argumenty o „přírodě" a „Božích zákonech". Henry Gerber by byl asi zděšen tím, jak se AIDS aktivisté vysmívali policistům, kteří je chodili zatýkat v gumových rukavicích, popěvkem: „Ty rukavice vám neladí s botama." Ovšem ony vyzývavě vzdorovité královny zatčené kdysi v Harlemu by se asi okamžitě nadšeně přidaly.

zaslala Dominika

Shlédnuto: 8836x    |    Komentáře: 0    |    Tipů: 1    |   
Translidé 2003-2018 | MAPA | on-line: 0 |        Creative Commons License