inzerce · kontakty · galerie · archiv · odkazy
21.11.2019 rozcestník novinky přeměna náš svět o nás komunita web

Ne vším, čím jsem byl, byl jsem rád

Už před svým narozením jsem zřejmě tušil, že mě venku moc radosti nečeká, a proto jsem zůstával v břiše tak dlouho, jak jen to šlo. Když jsem byl donucen toto bezpečné zázemí 14 dní po termínu opustit, způsobil jsem (nejen) mamce svým vzhledem menší šok; setra vypadala po narození jako andílek s blonďatou hlavičkou a teď se narodilo stvoření spíše asijského vzhledu, s chlupatýma ušima a fousama.. Bohužel, v tomto světě se pozná pohlaví podle genitálu..

Rozlišování pohlavních kategorií, ke kterému je každý z nás od kolébky veden, bylo první věcí, kterou jsem prostě nedokázal pochopit, protože když jsem byl podle nich holka („a dospělí přece nelžou!"), nemohly být tímtéž i ty podivné bytůstky s dlouhým vlasem a nezajímavým způsobem hry?! Zásadní problém jsem ale se svou identitou až do 10 let neměl. Osvojil jsem si způsob řeči, který neobsahoval rodová rozlišení a užíval si chvíle, kdy si mě „pletli" s klukem.

Moje sestra byla svým projevem snad mnohem více „maskulinní" než já. Snad i díky tomu mi nikdo nevnucoval šatičky a další ohavnosti a dědil jsem celkem normální oblečení. Problémy se začaly objevovat, když si sestra našla prvního přítele. Jelikož jsem měl odjakživa za důležité „nebýt nikomu na obtíž", dělal jsem věci podle ní, ale s tím byl najednou konec. S přicházející fyzickou pubertou a zvětšující se délkou vlasů (protože sestra si je také nechávala narůst) jsem postupně zapomínal na sebe a ztrácel kontakt se svými pocity. Objevily se různé tělesné neduhy, které ale nikdo nedokázal vyléčit. Začal jsem si studovat alternativní způsoby léčení a zabývat se především východními duchovními naukami apod. Tím vším spolu s jiným způsobem myšlení se má odlišnost od vrstevníků zvětšovala.

V tomto stavu, s akné a opravdu hodně křivými zuby, jsem ve 14 letech nastoupil na gymnázium. Už první den byl jak ze špatného filmu; myslel jsem si, že mám smůlu na nejšílenější spolužáky, jenž si lze představit, ale ten divný jsem byl já. Ještě víc jsem se vzdaloval realitě a sám sobě. Žil jsem poměrně asketickým způsobem života ve společnosti knih a pár přátel z tenisu. Doma jsem skoro nemluvil – nebylo o čem. Nevěděl jsem, co cítím a ani co si myslím, mělo-li to být něco osobního.

Spolužačky mě samozřejmě braly útokem a snažily se svými radami udělat něco s mým vzhledem. I já sám jsem se pokoušel najít klíč k tomu, jak žít v ženské roli. Už dlouho jsem například věděl, že bych měl někdy chodit s nějakým klukem, ale už z pouhé představy líbání s ním se mi dělalo zle. Zahájil jsem proto psychohygienu, ve které jsem se pokoušel tento odpor autosugescí překonat. Měl jsem radost z dílčích úspěchů, kdy mi nějaká z představ přestala být odporná. Později, kdy se můj vzhled díky rovnátkům a všemožné péči zlepšil na dobrý průměr, jsem ale v praxi zjistil, že to nijak zvlášť nepomohlo..

Po gymnáziu jsem šel na medicínu. Stres ze školy, postupně sílící přesvědčení, že nedokážu mít partnerský vztah, a odporné ženské tvary, jejichž obludnost sílila s množstvím tuku, který přibýval kvůli nedostatku pohybu a čokoládě „na nervy", postupně vedly k těžkým depresím. Poprvé mě napadlo, že bych mohl zajít na sexuologii, ale nevěděl jsem ještě s čím. Po prváku jsem utekl na jinou školu a také navázal (celkem asexuální) partnerský vztah. Věděl jsem, že tohle je jediný kluk, s kterým to kdy půjde a potlačil už poslední autentické zbytky toho čím jsem byl. Deprese vyústily v únavový syndrom a já si našel bydlení v klášteře, abych nemusel být doma, kde byla hustá atmosféra už od mého odchodu z medicíny.

Navzdory svému stavu jsem úspěšně zdolal přijímačky na svou třetí vysokou školu, kde jsem dnes už pátým rokem. Našel jsem spřízněnou duši ve spolužačce, která měla za sebou také medicínu a další VŠ. Poprvé po 10 letech jsem pocítil přitažlivost k ženě a postupně si začal vybavovat zasuté vzpomínky na dětství. V procesu sebeobjevování jsem zjistil, že je mi na blízku člověk se stejným problémem a díky němu si vše pojmenoval. Našel jsem v něm vrstevníka, kterého jsem nikdy neměl, a postupně i nejlepšího kamaráda. Spolu jsme prožívali změny po hormonální léčbě i operace.. Měl jsem obrovské štěstí, protože jsem na to všechno nebyl sám. O to větší, že jsem se dostal (ač ne napoprvé) k Hance Fifkové, která je klenotem mezi našimi odborníky.

V současné době, rok a půl po operacích, se stále více sžívám se svým tělem. Vztahy s rodiči i sestrou nebyly nikdy lepší a už přes rok mám krásnou přítelkyni, s kterou mám vztah, po jakém jsem vždycky toužil, včetně prima „tchyně"..:) Samozřejmě, že není všechno jen růžové, ale když člověk může žít v souladu se sebou samým, všechno je mnohem snadnější. Proto přeju vám všem hodně odvahy, sil, štěstí a hlavně lásky, protože bez ní by to nemělo smysl!:)

Shlédnuto: 15617x    |    Komentáře: 1    |    Tipů: 5    |   
Translidé 2003-2019 | MAPA | on-line: 0 |        Creative Commons License