A mám to za sebou!

Tohle je věta, po které touží každý z nás. Odhodit svou minulost do kontejneru zapomnění a neohlídnout se více za ní. Nestavět už žádné hvězdné zámky a konečně žít ....

S myšlenkou, kdy to konečně skončí, jsem zápasil již od svého útlého mládí. Dokonce si toho všimla i má babička, kdy jsem jí již ve svých čtyřech letech vždy dělal scény, ať mi přišije šulínka, že chci čůrat u stromu jako Kája (to je můj bratranec) :o)). Nedávno mi se slzami v očích řekla, že to o mně vždy tušila a já v tu chvíli hrozně zalitoval, že jsem kvůli nevyřešeným otázkám svého života za ní jezdil tak málo, skoro vůbec.

S rodiči to bylo trošku jiné. Ti se o tom nejdříve nechtěli vůbec bavit. Od mládí mě lámali k věcem, které jsem nenáviděl. Myslím, že i díky tomu se ze mě stalo zatrpklé dítě, které nechtělo chodit za kamarády ven, které místo do školy chodilo raději po městě a pořád se mračilo. I když podle mých rodičů jsem byl dítětem štěstěny, neboť mi šlo učení samo a na školy včetně vysoké jsem se dostal bez přijímacích zkoušek, pro mě to nebylo všechno. Neznamenalo to pro mě nic. Chtěl jsem něco jiného a už vůbec né chodit ke zkouškám v kostýmku. Tak jsem ještě více zklamal své rodiče a skončil jsem se studiem. Postavil jsem se na vlastní nohy a odstěhoval se od rodičů. Pořád mě ale tížilo svědomí a strach, že je úplně ztratím a tak jsem se snažil žít tak, jak jsem se narodil, ale ono to nešlo.

Ve 26-ti letech jsem se po 11-ti letech svého docházení na sexuologii konečně rozhodl a začal brát hormony. Zajel jsem domů na návštěvu a mamce (táta nebyl naštěstí doma – bývalý voják z povolání) oznámil, že jestli nebude mé rozhodnutí akceptovat, tak ten vztah mezi námi ukončím. Byl jsem strachy bez sebe, neumím si život bez ní představit. NEDALA MĚ, HOLKA:o))!!!!!

Táta se to dozvěděl o půl roku později. Měl jsem ho ale pojištěného, neboť u nás nepřímo velí mamka, tak to také dobře dopadlo (menší bouřka sice byla, ale dala se přežít…:o))). Od té doby mě ve všem podporovali a dodnes podporují. Oblíbili si i mojí přítelkyni, se kterou již několik let žiji a myslím si, že lepší rodiče jsem si nemohl vybrat – dřív jsem si to nemyslel.

Co se týče zaměstnání, měl jsem také moc velkou kliku. Před dvěma lety jsem začal pracovat pro jednu velkou firmu za pěkné peníze a díky mému šéfovi jsem mohl vystupovat jako muž. Stali se z nás přátelé a podpora z jeho strany je maximální.

Ke všemu tomuto štěstí jsem konečně dostal doporučení k operaci. Místo: Urologická klinika Motol. Nyní jsem řešil jediné dilema: "Doufám, že nebudu na pokoji s frndama!". Přítelkyně s mámou se tomu smáli, ale mně do smíchu moc nebylo. Při mém zarostlém obličeji a ochlupeném těle to byl velký problém a navíc mou osobu volali při indikační vizitě do ordinace jako slečnu (sestřička poté zůstala stát jako solný sloup, když mě uviděla). Ale nestalo se to, dostal jsem lůžko na pánském pokoji č. 8. 5.1.2005 v 9:00hod nastal ten dlouho očekávaný den. Po operaci (mastektomie + ovario-hysterektomie) 2 dny na JIP a zpět jako vánoční stromeček ověšený baňkami z krví a pytlíkem s močí mezi mé dva nové přátele.

Tři dny jsem se bál podívat při převazu na jizvy a hlavně na hrudník. To, co jsem dříve viděl na fotografiích jiných kluků, mně nahánělo hrůzu. Každý z lékařů, kteří chodili okukovat práci doc. Jarolíma, tuto jeho práci na mém těle opěvovali. Pak jsem to nevydržel a pod dekou jsem se se zadrženým dechem konečně koukl. Vůbec se to nepodobalo těm fotografiím, které jsem předtím viděl. Na mém těle jsem opravdu měl to, co jsem vždycky chtěl a vůbec to nevypadalo strašně! Poprvé v životě jsem konečně začal být hrdý na své tělo, páni, to je pocit! A tímto chci panu doc. Jarolímovi strašně moc poděkovat za moc hezky odvedenou práci.

Ještě nějaké menší drobnosti bude nutno dopilovat a pak si už jenom budu svým falešným hlasem zpívat:   "A mám to za sebou …!"