Připomínky k návrhu zákona o zdraví lidu
Předkládaný návrh novelizace zákona o péči o zdraví nevypadá jako krok do vstřícné tolerantní Evropy, ale jako návrat k hluboké totalitě. Je z něj patrná snaha o diskriminaci transsexuální menšiny a ohrožení samotné existence těchto lidí. Navíc se tento návrh dopouští značných rozporů.
V § 37 je uvedeno, že náklad spojené se změnou pohlaví by měl hradit pacient. Co by měla taková změna přinést, komu prospět? Při nepatrném počtu žadatelů o změnu pohlaví by byla úspora pro stát zcela zanedbatelná, nehledě k tomu, že operativní změny pohlaví nejsou hrazeny z běžných příspěvků od pojišťoven, ale z místních rezerv nemocnic. Co představuje v celostátním měřítku mikroskopickou částku, představuje ale zároveň nepřekonatelnou bariéru pro mnohého jednotlivce.
Aby byla léčba účinná, mělo by se s ní začít co nejdříve - a kdo má sotva po dosažení zletilosti potřebný obnos (v jaké výši?) Toužíme po tom, aby si museli vydělávat na operaci prostitucí nebo prodejem drog, neboť jen takhle si mohou ve velmi krátké době tak vysokou sumu opatřit, nebudou-li dědit po bohaté tetě z USA?
Budou-li pilně čekat, až si našetří, patrně se žádné operace vůbec nedočkají - buď skončí sebevraždou jako vyústěním neřešitelné osobní situace, nebo už na žádný zákrok nepůjdou, protože s přibývajícím věkem je stále riskantnější a méně účinný. Státní kasu trassexuálové asi nezachrání i kdyby platili pro jistotu dvojnásobek, komu tedy tato restrikce prospěje? Snad jedině diskriminačnímu a netolerantnímu duchu části majoritní společnosti.
Požadavek placení operací je nelogický a diskriminující - transsexualita je základní diagnózou stanovenou mezinárodními klasifikacemi, nikoli nějakým kosmetickým rozmarem. Představme si, že bychom začali požadovat po kardiacích, aby si platili sami náročné operace srdce - zde je nehumánnost požadavku zřejmá, proč tedy u transsexuálů nikoli? Námitka, že s nemocným srdcem se nedá žít, kdežto v těle opačného pohlaví ano, neobstojí - viz strašlivé procento sebevražd u transsexuálů.
Rozpor návrhu spočívá v tom, že by sice uvítal, aby si každý zaplatil náklady s operací spojenými, ale zároveň by takovou operaci nepovolil zdaleka každému. Proč má rozhodovat komise o něčem, co si budu muset v plné výši uhradit? Buď jedno, nebo druhé, ale rozhodně nikoli obojí.
Není jasné, co znamená slovní spojení "prokázat schopnost žít v opačné roli". Vágní formulace, připomínající neblahé "množství větší než malé" (u drog), nikdo neví, co si má pod ní představit. Zákony by měly být formulovány přesně a precizně, nikoli takto neurčitě.
Dalším restrikčním opatřením je posunutí věkové hranice na 21 let.Důvod je rovněž více než nejasný. Chtějí snad zákonodárci pohlídat to, aby měli žadatelé už slušnější ekonomické zabezpečení a mohli si operaci zaplatit? Nebo aby si ji stihli rozmyslet?
Už bez ironie: každý rok, který se před započetím léčby promešká, se negativně projeví. Čím je pacient starší, tím horší výsledky má hormonální substituční terapie. Čím pozdější operace, tím horší výsledek a větší zdravotní rizika. Čím déle budeme protahovat "čekací období", tím více bude rodin založených transsexuály v původních, nevyhovujících rolích, tyto rodiny budou později nevyhnutelně vystaveny psychickým otřesům. Kdyby měl pacient vyhlídku na operaci, jistě by se v původní roli do založení rodiny (jímž asi mnohdy utíká před vlastními rozpory a nesnesitelnou realitou).
Místo toho, abychom se snažili umožnit začátek léčby co nejdříve, naopak před dosažením zletilosti a eliminovali tak negativní dopady zdravotní i sociální a umožnili dotyčnému transsexuálovi plnohodnotně žít co nejdříve, budeme nesmyslně posouvat věkovou hranici ještě dále. Dostaneme se tak k paradoxu: osmnáctiletý člověk může coby zletilý rozhodovat ve volbách o osudech státu, ale nesmí rozhodnout o svém vlastním těle.
