inzerce · kontakty · galerie · archiv · odkazy
26.5.2019 rozcestník novinky přeměna náš svět o nás komunita web

Zážitek

Milí přátelé,
ráda bych se s vámi podělila o jednu drobnou příhodu, která se mi před dvěma měsíci stala. Jejím předmětem jsou možná hodně osobní, skoro intimní slova. Asi to byl důvod, proč jsem se s tím vším zatím nesvěřila, krom jediné duše, nikomu. Jenomže tenhle diskutabilní zážitek byl pro mně tak silný, že z něj dodnes mívám mrazení v zádech, a protože je to celé tak zvláštní, chtěla bych ho dnes nabídnout i vám.

Pochybujete o síle podvědomí ? Ať už jo či ne, nechám to na vás, ať posoudíte sami…

Jednou, takhle odpoledne, mě napadlo udělat pořádek v jednom ze svých šuplíků. Možná to znáte, byla v něm převážně změť papírů. Samé staré složenky, výpisy a nepoužitelné doklady, ale mimo toho tam taky byly spisy různých obsahů, barev a velikostí. Útržky, které jsem kdysi, v momentech stvoření uschovala s důvěrou, že se někdy – “až prorazím na umělecké dráze” – třeba budou hodit.

Vyhazovala jsem jeden za druhým s přesvědčením, že jsem mohla tenkrát dělat užitečnější věci, než takhle mrhat čas. Vtom mi padl ale do oka jeden malý papírek. Byl to obyčejný kancelářský papírek z “komínku”, které se tyčí na stole každého dobrého byrokrata.

Na tomhle čtverečku byla načmáraná básnička.

Vzpomněla jsem si okamžitě, že tehdy před lety v momentě vzniku to měl být začátek textu, co mě úplně spontánně a najednou napadl při kytaře. Kupodivu si dodnes pamatuju, že jsem v tom okamžiku hrála akordy E- moll a F- moll a pamatuju si taky, že jsem je vyluzovala v dost jednoduchém, pomalém rytmu. Ne, že bych neuměla jinak, ale ono pomalé a klidné tempo spolu s barvou oněch dvou mollových akordů mně tenkrát přišlo zvláštně podmanivé a dokonce bych řekla hypnotické. Bylo z těch druhů, které velmi lehce navozují pocit jakéhosi tranzu a odtržení. Proto si ho taky dodnes pamatuju.

Co je ale nejzvláštnější - teď trochu odbočím - musíte vědět, že mi době, kdy jsem ji zplodila, bylo teprve kolem osmnácti. Topila jsem se zrovna v největších depresích a o skutečné jejich příčině – tedy problému pohlavní identity, jsem znala asi tolik, co vím dneska vůbec o principu fungování jaderné ponorky. A protože o ponorkách vím houby, za reálnou příčinu tehdejších suicidálních stavů jsem pokládala úplně něco jiného. Ano, krom toho - koketovala jsem s transvestitismem, ale kdyby mi v té době někdo řekl, že asi budu vlastně skrytá holka, určitě bych se mu nejdřív ze všeho upřímně vysmál(a) a až pak bych se ho zeptal(a), co tím vlastně myslí!

Takže ještě než mi těch pár veršů za doprovodu kytary přišlo zničehonic najednou na jazyk, bylo to tak, že mně vlastně nejprve přišel na mysl jejich rytmus a až potom najednou slova samotná. Těžko se to popisuje. Zapsala jsem si je, ale za chvilku jsem papírek naštvaně odhodila mezi ,odpad´, protože jsem zaboha nemohla přijít na rozumné pokračování. Říkala jsem si v té chvíli, že to je vlastně pěkná blbost, a že vlastně vůbec nechápu, proč recituju zrovna tohle!

A teď po sedmi letech mě čekal šok. V momentě, kdy jsem ty řádky znovu našla a přečetla, přeběhl mi mráz po zádech. Ten bílý čtvereček na mě koukal a já se roztřásla jako malá, protože v těch pár řádcích bylo absolutně všechno. “Všechno” - to znamená realita, kterou jsem si z tehdejšího pohledu měla uvědomit - a uvědomila - teprve až za čtyři, pět let v budoucnosti !

Nebylo mi ani trošku do smíchu. V prvním momentě jsem nebyla schopná uvažovat, jen jsem na ty řádky zírala a měla jsem pocit, jako kdyby na mě sáhlo něco snad jako ,prozřetelnost.´ Nevím jak to líp nazvat. Myslela jsem si, že se pletu v datování, jenže jsem si pamatovala moc dobře, z které doby to bylo dílko. Fakt jsem se lekla, lekla jsem se sama sebe, když mi skutečně došlo, že jsem zrovna uskutečnila jakýsi absurdní ,výlet časoprostorem´...

Otázkou zůstává, jak mohlo před sedmi lety mé podvědomí pod zmatky, které jsem prožívala, vědět, co jsem si naprosto svým rozumem, svým já, neuvědomovala ?! Popsat tak výstižně stav věcí a předstihnout mne samou o několik let ? Byla to snad práce jakéhosi sebezáchovného mechanismu v mém mozku, který mě tehdy pod nepředstavitelným psychickým tlakem okolností, když pro to nastaly vhodné podmínky (tóny, duševní rozpoložení) pokoušel přivést k východu z toho strašného bludiště ? Možná že to byla pouhá genetická informace, kterou si mé podvědomí za zmíněným účelem prostě vyzvedlo z patřičné osudové (panebože!?) “přihrádky” ???

Fakt nevím, vím jenom, že jsem si to nevymyslela. Pokaždé, když si znovu přečtu těch několik veršů a uvědomím si, v jaké duševní slepotě a marnosti vznikly, zmocní se mně posvátný pocit pokory vůči Vesmíru a vůči těm devíti desetinám našeho mozku, jejichž obsah nám zatím bohužel zůstává ukryt ...



“ ... podivnou cestou se ubírám,
vzbouzím pomalu tu dívku v mé mysli.
Vzbouzím ji něžně, ona zas usíná.
Spí dál v mé znásilněné mysli.

Snad víru neztratím,
když známé s věky končí.
Snad se má samota v minulost
promění.
Procitneš krásko z hlubin mých,
z mého zatmění ... ”



Shlédnuto: 5219x    |    Komentáře: 1    |    Tipů: 1    |   
Translidé 2003-2019 | MAPA | on-line: 1 |        Creative Commons License