Železná ruka v sametové rukavici

„Já chtěl bych vám k svátku taky mnoho věcí popřát, zdraví, radost, štěstí, lásku, ať vás má každý rád. Ač přeji vám bez dárku, já mám vás za svou maminku, vždy budu vás mít rád a při vás stále stát.“
Tyhle veršíky poslal k svátku MUDr. RŮŽENĚ HAJNOVÉ (6O) jeden z jejích klientů. Má za sebou dvě vraždy a pokus o vraždu, pokaždé se sexuálním motivem.
Doktorka Hajnová je totiž primářkou sexuologického oddělení Fakultní nemocnice Brno-Bohunice a věnuje se sexuologii a deviantologii už přes třicet let.

Ten člověk, který vám napsal takové milé verše, ve vás vidí matku?
Přesně tak. Vytvořil si ve mně obraz matky. Když jsme s kolegyní Bártovou začínaly s devianty pracovat, bály jsme se, jak budou reagovat na ženy-terapeutky, ale oni jako by kupodivu se ženami komunikovali lépe. Vyrůstali totiž mnohdy v těžce patologickém prostředí s porušenými vzorci rodičovského chování. Jinými slovy, chyběla tam laskavá, vlídná, všeobjímající máma. Tohoto mladíka v dětském věku matka pravidelně a velmi surově bila – uklidnila se, až když viděla krev. Nakonec skončila na psychiatrii a on se teprve ve vězení poprvé setkal s pozitivními reakcemi na sebe samého, na své dovednosti.

Podílíte se na léčbě deviantů přímo v nápravném zařízení. Přiznám se, že jsem tenhle typ terapie pokládal za samozřejmost.
Papírově bylo u nás možno vykonávat ochrannou sexuologickou léčbu ve výkonu trestu už od začátku sedmdesátých let, uskutečnit se nám to ale povedlo až v roce 1998. Desítky let byli lidé odsouzení pro závažné trestné činy propouštěni na svobodu jako časované biologické bomby. Dostat je z výkonu trestu rovnou do léčebny se dařilo jen ve výjimečných případech, a navíc chyběla specializovaná oddělení – pachatelé hrůzných trestných činů byli umísťováni mezi chronicky duševně nemocné a samozřejmě měli možnost utéct. Nakonec se nám povedlo léčbu v kuřimské věznici prosadit jenom díky pochopení jejího ředitele Jiřího Mezníka a dalších kolegů.

Spousta lidí je přesvědčena, že sexuální delikvent není nemocný, a není tedy důvod jej léčit, jen velice přísně potrestat a případně izolovat.
Člověk se sexuální deviací trpí poruchou řídících mozkových struktur. Trvalo léta, než se k tomuto poznání došlo. Pozvolna odhalujeme tajemství takových poruch a bude ještě řadu let trvat, než poznáme jejich příčiny. Víme například, že člověk intoxikovaný alkoholem nebo drogou se dokáže chovat sexuálně deviantně – jako by se aktivovaly do té doby utajené složky jeho osobnosti. Když jsem v oboru začínala, ochranná léčba byla novinkou. I mezi kolegy jsem slyšela: proč se snažíte tyhle lidi léčit, ti by tak potřebovali metat ze skály jako ve staré Spartě! Zastánci represí si ale neuvědomují, že sexuální deviace může postihnout i hodnotného, vzdělaného člověka; může trpět třeba pedofilií nebo patologickou sexuální agresivitou a přitom být v jiné rovině pro společnost velkým přínosem.

Jak se vlastně podobné poruchy léčí?
Dnes víme, že deviace souvisí s mužským pohlavním hormonem, testosteronem – proto také postihují především muže. Patologické jednání se dá ovlivňovat, pokud snížíme v těle hladinu tohoto hormonu. Proto jsou v současné době základem terapie léky, které blokují takzvané receptory testosteronu, nebo přímo jeho produkci v organismu. Součástí léčby je i resocializace. Snažíme se porušovat patologické vzorce chování, které se do osobnosti klienta vtiskly, a nahradit je novými, pro společnost přijatelnými. Tyto programy samozřejmě trvají celé roky.

Jaká je pravděpodobnost úspěchu?
Neléčený člověk recidivuje přibližně v pětaosmdesáti procentech případů, což je obrovské množství. Pokud se člověk léčí a funguje léčebný režim, daří se recidivu snížit asi na patnáct procent.

Těžko si dovedu představit, že se podaří protřelého recidivistu přimět k tomu, aby v léčbě pokračoval i po propuštění.
To je samozřejmě potíž. Důležité je, aby mezi terapeutem a pacientem vznikl pocit důvěry. Snažíme se o vytvoření takzvaného náhledu; jde o to, aby pacient sám viděl, v čem tkví jeho problém a jaké se nabízí řešení. Terapeut nesmí být soudce, karatel nebo hlídač, ale měl by se stát průvodcem pacienta v jeho problému. Měl by mít železnou ruku zabalenou v sametové rukavici, podat ji pacientovi a říct: já vím, jak vás převést po té tenké lávce přes propast.

Kdy se přistupuje ke kastraci?
Pokud selžou veškeré další možnosti. Běžně se sice používá termín kastrace, ale raději volíme výraz pulpektomie, který přece jen nezní tak tvrdě. Jde o zákrok, při kterém se z varlete vyjme pouze aktivní část a zůstane obal. Dá se to přirovnat k vyfouknutí vajíčka: na pohled se žádná změna nepozná. V takových případech se sníží recidiva na pouhé dvě desetiny procenta. Ovšem bohužel podle našeho zákona musí dát k pulpektomii souhlas sám pacient.

Tomuto zákroku se podrobil například „spartakiádní vrah“ Straka. Nedávno se vášnivě debatovalo o tom, jestli jej propustit na svobodu.
Celá tahle kauza je mediálně dost nafouknutá. Já ten případ znám a mohu říci, že podobných lidí jsou desítky – jenom mají štěstí, že na nich nespočinul zrak médií. Mnoho vykastrovaných vrahů dokonce bez problémů žije v partnerských vztazích. Někdy si partnerky najdou už ve výkonu trestu pomocí inzerátů.

Přibývá u nás sexuálně motivovaných trestných činů?
Těžko říct. Nárůst, který pozorujeme, může být zkreslený tím, že se je policii daří lépe odhalovat, a také tím, že si je oběti nenechávají tak často pro sebe jako dřív. Jednoznačně se ale zvyšuje brutalita. Věnuju se sexuologii třicet let a teď se najednou objevují případy, o jakých se nám ani nesnilo nebo byly popisovány jenom v literatuře. Tady bohužel hraje svou roli negativní informovanost – nemůžeme vyloučit, že například pornografie v nás nabudí něco, co by jinak zůstalo skryto. Člověk je tvor zvídavý, chce zkoušet nové věci, a pokud jednou pozná, že mu něco přinese vzrušení, chce to opakovat. Chová se vlastně, jako kdyby dostal drogu.

Zákaz prodeje pornografie ale není reálný. Zákrok shora tady asi skutečně nic nevyřeší. Populace si musí vytvořit jakési samoregulační mechanismy. Ony fungují, ale mají bohužel velkou časovou prodlevu. Všechno v životě je jako kyvadlo. Sem – tam, sem – tam; jde o to, najít střed.

V centru pozornosti teď stojí zneužívání dětí. Zase stejná otázka – přibývá těchto trestných činů?
Tady už bych si troufla říci, že přibývá. Dnes víme, že přibližně jedno až dvě procenta populace nedokáží rozlišit věk u sexuálních objektů. Když u nich vyšetřujeme reakce příslušného mozkového centra, nacházíme typické známky takové poruchy. Převážná část těchto trestných činů je přitom spáchána v rodině. Pachatelem bývá nevlastní otec, a co hůř, mnohdy s tichým souhlasem matky. Jako by žena, která už má za sebou nějaké negativní zkušenosti, chtěla udržet manželství i za cenu, že dá k dispozici své dítě.

Obvinění z pedofilie je ale taky možné zneužít k vydírání partnera.
To je pravda. Žena má třeba milence a rozhodne se manžela zbavit. Nabízí se elegantní cesta: začne tvrdit, že je s ním asi něco v nepořádku, že se na dítě divně dívá ... Pro muže je to obrovské trauma – já vždycky říkám, že jej takové obvinění kastruje. Musí totiž složitě dokazovat svou nevinu, místo aby jemu dokazovali vinu. Řada žen si ovšem neuvědomuje, jak vážně v tomto případě poškozuje dítě. To se totiž stává součástí vyšetřovacího procesu a předčasně se fixuje na problematiku, na kterou ještě zdaleka není zralé.

V oboru působíte už čtvrté desetiletí. O sexuolozích toho víme málo. Kde je vlastně najdeme?
Sexuologie je velice malý obor a v medicíně není dostatečně zastoupen. Na druhé straně zasahuje do řady dalších disciplín – sexualita provází člověka dlouhou řádku let a dokáže mu zkomplikovat život. Jenom namátkou: diabetici mají nejpozději do desíti let po diagnóze velké problémy se sexualitou a internista není ten pravý, kdo by je uměl vyřešit. Totéž se týká třeba lidí s vyhřezlou meziobratlovou ploténkou. Neurochirurg je odoperuje, neurolog léčí, ale pacient se jim bude těžko svěřovat se sexuálními potížemi. Přibývá lidí s porušenou míchou, kteří zůstanou na vozíku – kromě hybnosti se změní i jejich sexuální život. Podobně jsou na tom onkologičtí pacienti, kardiaci, lidé s vysokým tlakem ... A velkou oblastí, do které zasahujeme, je samozřejmě psychiatrie. Přepracovaní, přetížení, neurotičtí lidé mají málokdy sexuální život v pořádku a stejně tak pacienti trpící depresí.

Proč jste si sexuologii vybrala vy?
Mou láskou na medicíně byla od samého začátku neurochirurgie. Jenomže našemu ročníku ještě vládly umístěnky, a protože jsem chtěla zůstat s manželem, šla jsem z nouze dělat psychiatrii. V roce 1964 za mnou přišel primář dermatovenerologické kliniky a poprosil mě, abych mu pomáhala vyšetřovat muže se sexuálními dysfunkcemi. Byl pro mě velkou autoritou, takže jsem mu nemohla říci ne. Ovšem přišel rok 1969, pan primář opustil republiku – a protože se všeobecně vědělo, že s ním spolupracuji, měla jsem na krku ze dne na den problematiku sexuologie Západočeského kraje.

Ovlivnilo nějak povolání váš rodinný život?
Ovlivnilo to rozhodně moje děti, protože jsem na nich sexuální výchovu do jisté míry testovala. Když byla dcera – dnes taky lékařka – v předškolním věku, čekala jsem třetí dítě. Nakreslily jsme si, jak je miminko v bříšku uložené, poslouchaly jsme fonendoskopem srdíčko, chytaly dítě za patičku a vysvětlily jsme si, jak se dostane z bříška. Potom se jí paní učitelka v mateřské škole ptala: „Tak co, už vám čáp přinesl miminko?“ Dcera se na ni prý podívala jako na absolutního debila, a protože tehdy ještě ráčkovala, pravila: „Soudvužko učitelko, blbost. Máma odjela do povodnice, povodila kluka a navodil se spvávně, hlavičkou.“