Žena, která byla mužem

Když na konci sedmdesátých let vojenská komise orazítkovala a strohým slovem „odveden" doplnila papíry mladého Miroslava Kose z Liberce, nikoho z jejích členů ani ve snu nenapadlo, že novým brancem je vlastně žena. Přesněji řečeno, dívka uvězněná v chlapeckém těle.

Takový oříšek byl tenkrát příliš tvrdý i pro libereckou sexuologickou ordinaci, odkud „ji" vyhodili. Jako muž prožil(a) včetně dvou let vojny 37 let. V roce 1993 se Kos-Kosová dočkala. Byla úředně uznána za osobu ženského pohlaví.

Přesně ve tři hodiny zvoníme s fotoreportérem u dveří nuselské kanceláře, na nichž je logo libereckého soukromého rádia a jméno Miroslava Kosová. V ten samý moment uvnitř zazvonil telefon, který však nikdo nezvedá, a tedy ani nám neotvírá. Začínám být nervózní. Neuplyne ale ani minuta a po schodech z dalšího patra přichází žena s náručí plnou obalů na CD. „Vy jdete asi za mnou. Tady jsou klíče, prosím vás, odemkněte," vyjasní situaci příjemným hlasem. Když společně složíme do rohu obaly na cédéčka, podává nám ruku: „Kosová, těší mne."

Kancelář sloužící také k nouzovému přespání je vybavená širokou palandou, ale neoplývá mnoha židlemi. „Posaďte se tady na lavici. Má, mimochodem, zajímavou historii. Tady v baráku byl speciální salón a ženská, která ho vlastnila, na ni přivazovala masochisticky laděné zákazníky. Já to ale neprovádím, takže se vůbec nemusíte ničeho obávat," směje se Miroslava.

Operace je to poslední

Operace, která má změnit pohlavní orgány mužské na ženské (nebo naopak), je završením celého procesu změny identity a předchází jí kromě všemožných testů také hormonální léčba. V případě změny muže na ženu podporuje růst prsou a potlačuje ochlupení a růst vousů. Užívání hormonů však pokračuje i po operaci, neboť takový organismus je ve stejném stavu jako tělo ženy, jíž byly odebrány vaječníky a nemá vlastní hormonální tvorbu. Množství hormonů ovlivňuje nejen vnější pohlavní znaky, ale také vápníkovou výměnu. Když chybí, tělo se odvápňuje.

Pro chirurga je jednodušší „předělat" mužské pohlavní orgány na ženské, vzhledem k jejich tvaru a pozdější funkčnosti. Je-li mužské tělo přeoperováno na ženské, je nutné vytvořit vagínu v dutině v malé pánvi. Tkáň se odebere z šourku pacienta a je použita také k „vymodelování" stydkých pysků. V opačném případě se na penis odebírá tkáň z břicha. Pohlavní úd je však třeba částečně vyztužit. Buď poslouží část pacientova žebra, nebo dnes už speciální implantáty. Citlivost penisu ani vagíny ale zatím implantovat nelze. Vývin prsou by mělo zajistit zmíněné užívání hormonů, ale jejich implantace je také možná.

…A princ nepřišel

Když chci, aby mi paní Kosová vyprávěla o období své předešlé identity, její slova mne překvapí: „Bylo to těžké, ale ne z hlediska osobnosti. V tom jsem měla jasno a dokázala jsem žít s tím, jak to bylo. Pro mě byl život vždycky víc než jen pouhá sexuální orientace. Snad proto jsem se s tím dovedla poprat a i před operací jsem se snažila dělat to, co mne bavilo a co jsem měla ráda. Moji rodiče byli bezvadní. Když máte fajn rodiče, nemůžete mít ani špatné dětství, ať se ve vás děje cokoliv. Měli mne rádi a já je také milovala. Svou identitu, které, bohužel, neodpovídala má tělesná schránka, jsem si začala uvědomovat velmi brzy. Asi v sedmi letech.

Byla jsem chlapec, ale velmi jsem se podobala dívce, a to i v pubertě. U malých dětí je běžné, že si lidé pletou holku s klukem, jenže u mne to tak bylo i v osmnácti. Dokonce jsem měla i dívčí hlas a v telefonním hovoru mne automaticky oslovovali „slečno". Rodiče byli nešťastní a trápili se, ale před dítětem o tom nemluvili. Jako malá jsem měla obrovské tajné přání, jaká děti obyčejně mívají. Toužila jsem po princi, který by přišel a jako žabku mě polibkem vysvobodil….," vzpomíná Miroslava.

Velmi těžké období pro ni byla puberta. Kamarádi přišli na to, že s děvčaty se dá zacházet i jinak než jen kočírovat je pomocí jejich copu a střílet po nich vším, co se vejde do tubusu verzatilky. Dívčí zájem o „vybiku" také poněkud ochabl a slečny zjistili, že jsou i frčnější úbory než zamatlané tílko a tmavomodré trenky. Umělohmotné berušky ve vlasech byly rázem na vymření.

„Musela jsem vycházet s klukama, protože jsem vlastně byla kluk, ale uvnitř holka. Spolužačkám začala růst prsa a já cítila, že jsem o to ochuzená a nemůžu se k tomu nijak vyjádřit. To bylo pro mne těžké. V tehdejší době se s tím ale nedalo vyrukovat," říká žena a klopí oči.

René a Panenka

Dalším důvodem, který nutil tehdy ještě Mirka Kose tajit jeho problém, byla romská dvojice zvaná René a Panenka, kterou znal tenkrát celý Liberec. Dva muži oblékající se do ženských šatů byli prý tamní raritou. „Oni dělali příšerné věci, a kdyby se lidé dozvěděli o mně pravdu, okamžitě bych byla zařazena k jejich boku. Vyčlenili by mne ze společnosti," dodává. Od třinácti let bylo Mirkovi Kosovi jasné, že je transsexuální. Toto slovo zatím neznal. A nejen on.

Zatímco homosexuální muž, přestože se mu líbí pěkní kluci, zůstává stále mužem, transsexuál v mužském vydání se v každém ohledu cítí být ženou. Dost podstatný rozdíl. Tehdejší společnost však takový problém nedokázala nikam zařadit, natož pochopit. Homosexualitu mnozí považovali za deviaci, nadměrná onanie vysilovala organismus…

„Přemýšlím dost realisticky a dělala jsem to tak i ve svízelné pubertě. Všechny moje lásky končily nakonec ve mně. Nechtěla jsem trápit rodiče a sourozence. Věděla jsem, že kdybych přiznala barvu, budou mít strašné problémy. Ten, kterého jsem milovala, se to nikdy nedozvěděl. Sešrotovala jsem to v sobě, protože jsem se bála, že přijdu o kamarády a kamarádky. Netušila jsem, jak by reagovali na můj problém, ale stačilo mi, jak reagovali, když se dozvěděli, že je někdo homosexuál. Naprosto negativně," otevřeně říká Miroslava.

Díky tomu, že se dospívající Mirek Kos podobal dívce, měl vysoký hlas, dlouhé vlasy a oblékal se do netypicky barevných šatů, mělo jeho blízké okolí stejně spíše dojem, že je „na chlapečky". „Kdo mě znal, bral mě takovou, jaká jsem byla, nebo vlastně byl. Když ale někdo přijel po delší době, ptal se, jestli nemám něco s hlasem, a tak podobně. Všichni už totiž odmutovali, jenom já jaksi ne. Ani moje postava nebyla přímo mužská a vůbec mi nerostly vousy."

Na vojně se ukáže

Paní Kosová má nade všechno ráda hudbu. Rockovou i populární. V Liberci, kde bydlí, založila rádio (z něhož však byla po změně identity vyhozena), vydává hudební kompakty a podílí se na vydávání rockového týdeníku. Muzika jí pomáhala překonat psychické krize v době před změnou identity i po ní. Svěřila se nám s jednou úsměvnou příhodou: „Dělala jsem diskotéky a diskžokejové jsou vždycky tak trochu zvláštní. To byla jednou legrace, když ke mně přišly dvě holky a ptaly se, jestli mi můžou dát pusu, a pokud jsem ženská, dají mi ji taky, ale vyhrají láhev šampusu, protože se vsadily, jestli jsem on nebo ona. To už ale bylo v druhé polovině osmdesátých let a navíc v Praze, která je přece jenom více kosmopolitní než Liberec."

Ovšem ani v Praze to nešlo vždy tak lehce. Ve svých 23 letech v roce 1979 měl stále ještě Mirek Kos nastoupit vojenskou prezenční službu a po rozhovoru na pražské psychologii dospěla lékařka k názoru, že bude lepší, když Kos vojnu absolvuje, a teprve potom se uvidí, jestli nešlo o nějaký „momentální záchvat," podnícený třeba nechutí navléct vojenské sukno. Vojna měla, jako z mnohých, udělat z Kose chlapa. Službu nastoupil ve Frýdku-Místku, odkud jej po pěti dnech převezli do Březové, kde strávil půl roku na poddůstojnické škole.

Miroslava ke své službě vlasti dodává: „Někde jsem to v papírech asi měla, protože doktor mi vždycky napsal nějakou úlevu a jediný výcvik, kterého jsem se zúčastnila, byly střelby. Jinak jsem půl roku bušila do psacího stroje a zbývající rok a půl jsem sloužila jako písařka na policejní služebně. K mé vojně patří ještě jedna kuriózní historka. Během dovolenky jsem byla znovu u psycholožky na sexuologii a dostala jsem vynadáno, že jsem nepřišla v uniformě."

V roce 1981 začala série testů a vyšetření, na jejímž konci měla být vysněná operace, která měla završit změnu identity Miroslava Kose na Miroslavu Kosovou. Tato anabáze ale trvala ještě dlouhých dvanáct let.

„Úplně na začátku, ještě před návštěvou libereckého sexuologa, jsem měla strach, že mne prohlásí za blázna a strčí mně do blázince. Nestalo se tak, ale hromady testů, které jsem v osmdesátých letech podstoupila, se týkaly jak inteligence, tak snad i barvocitu. Zkoumali mou zvláštní orientaci a možná i to, jestli opravdu nejsem cvok. Po té doktorce, která tak úzkostlivě dbala na vojenskou ústroj, ale nastoupil nový doktor a věci se daly trochu do pohybu," s lehkou ironií poznamenává paní Mirka.

Sexuolog a soudní znalec v oboru MUDr. Pavel Zemek, Csc. o postupu, jak správně zacházet s transsexuály, uvádí: „Tuto metodu vypracovali kdysi profesoři Hynie a Raboch senior. V její první fázi musí být bezpečně určena diagnóza, která by měla potvrdit, že jedinec má ve své osobnosti jasno, netrpí psychickou poruchou a chce změnit pohlaví. Nejedná se totiž o trhání zubů a jejich nahrazování korunkami, ale o nevratnou změnu. Tato fáze trvá dva až tři roky. Pak následuje hormonální léčba mající spíše podpůrný charakter. Samotnou operaci pohlavních orgánů provádí většinou urologický specialista, prsa by měl upravovat plastický chirurg.

Velmi nákladnou operaci u nás hradí pojišťovny, protože nejde jen o kosmetickou úpravu, ale o změnu ovlivňující zásadním způsobem osobnost a psychiku pacienta.

Sebevraždy transsexuálů, kteří zůstali vězni opačného pohlaví, mohou být zoufalým východiskem z jejich osobní tragédie.

Neutrální jméno

Ke konci osmdesátých let, kdy hrozba AIDS rozlepila oči sexuální osvěty i u nás, spělo také životní přání Miroslava Kose k reálnému naplnění. Nejprve bylo třeba vybrat pro ni neutrální jméno. Doporučit je mohl například jazykový ústav, který v takových případech navrhuje jména jako René nebo Vlasta.

„Já ale jiné jméno nechtěla. Řekla jsem si, že rodiče mi nějaké dali, a proč bych je měla trápit ještě tím, že mi budou později říkat Vlasto. Navíc si myslím, že Mirka nezní zase tak špatně. Všichni mi stejně předtím říkali Míra Kosů a to se stalo i mým neutrálním jménem. Přesvědčila jsem komisi, že Mira je původní jméno z Jugoslávie a i druhé jméno Kosů pochází odtamtud."

Neutrální jméno má dotyčné osobě ulehčit kontakt s okolím a jeho používání je vlastně start ke změně identity. Do operace však pohlaví zůstává oficiálně nezměněno a ani padesátka z rodného čísla nezmizí (nebo nepřibude). „Když jsem tehdy někomu podala ruku a řekla, že jsem Mirek Kos, bylo to skoro jako facka. Míra Kosů už je podstatně přijatelnější. Po operaci se jméno přirozeně změnilo na Miroslava Kosová."

Operaci by Míra Kosů bývala mohla podstoupit původně o čtyři roky dříve. V osmdesátém devátém se však značně zhoršil zdravotní stav obou rodičů a Míra těžké životní rozhodnutí, které by stejně těžce nesli i oni, odložila. „Tatínek měl tenkrát infarkt a u maminky se projevila rakovina. Nemohla jsem jim to v tu chvíli udělat. Později už se to ale nedalo odkládat a operace byla stanovena na leden devadesát tři," vysvětluje svou situaci.

Znovu se narodila

Všichni členové pětičlenné komise, v níž nemohl chybět urolog a chirurg, se spolu s psycholožkou podepsali 12. prosince 1992 pod žádost Míry Kosů o operativní zákrok, který z ní měl udělat ženu se vším všudy. Na průběh rozhodování dohlížela právnička Ministerstva zdravotnictví. Miroslava Kosová se měla narodit už v novém roce – 7. ledna 1993.

Míra Kosů nastoupila na pražskou urologickou kliniku v pondělí 4. ledna a ve čtvrtek podstoupila vysněnou operaci, která úspěšně skončila po šesti hodinách. „Už nikdy nezapomenu na toho anesteziologa, jak mě uklidňoval. Než jsem upadla do limbu, řekl mi: „Ničeho se nebojte, já jsem tady od toho, abyste se nám probudila do nového života."

Den předtím, než mě vzali na sál, bylo venku ošklivo a zima. Když jsem se ale po operaci probudila druhý den na jednotce intenzívní péče, co mě první uhodilo do očí, byl paprsek slunce dopadající na mou postel. Snad to byl symbol toho lepšího, co mě čeká. Říkala jsem si, že to nejhorší mám už docela za sebou."

Nebyla to docela pravda. Maminka týden po její operaci zemřela a do dvou měsíců Miroslava přišla i o své rádio – liberecké Euro K. Zdůvodnění se neslo v tomto duchu: „Kosová musí jít pryč, protože kdo bude například inzerovat v rádiu, které vede homouš." Kvůli změně identity s majitelkou přestala komunikovat také Rada pro rozhlasové a televizní vysílání.

„V červnu mě definitivně vyhodili z vlastního rádia. Mé jméno bylo zakázané a do vedení stanice se dostala osoba, která využila mých osobních problémů. Nemusím vám jistě vykládat, jak se na tu věc tenkrát koukalo. A nedělám si iluze ani o dnešku. Kamkoli bych přišla žádat o licenci dnes, všude by mě samozřejmě chápali, ale nakonec bych nedostala nic. Těžký alkoholik by získal možná větší důvěru," míní Miroslava. Tečku za tímto případem letos udělal až vrchní soud, který rozhodl, že právoplatným jednatelem je Miroslava Kosová. Ta se do svého rádia vrátila po třech letech. Mezitím pracovala na frekvencích Golem a Kolegium.

Zatím jsem sama

Nemohu se nezeptat, jak je na tom paní Miroslava s muži. Vlastně stále slečna Miroslava. Odpovídá naprosto otevřeně a zmiňuje se i o svém intimním životě:

„Po sexuální stránce je všechno v naprostém pořádku. Erotický prožitek ale u mne vždycky musí provázet hlubší cit. Od své operace jsem poznala tři muže, k nimž jsem něco takového cítila. Oni sami o mé minulosti nevěděli nic do té doby, než se nějaký dobrák, jak to tak bývá, rozhodl jim nalít čistého vína. Všichni tři se mnou okamžitě skončili, přestože jeden z nich mě měl opravdu rád a pak se dost trápil. Snad proto jsem dnes ve vztazích s muži možná až příliš opatrná a zatím jsem sama." Na nezájem mužů si přesto paní Miroslava nestěžuje. Už ji prý oslovili i osmnáctiletí a dvacetiletí chlapci.

„Já potřebuju chlapa jako oporu, chlapa, který ví, co chce. Vždycky jsem chtěla mít dítě. Když spolužačky v pětadvaceti jezdily po parku s kočárky, bylo mi líto, že já nemohu. Technicky to ani teď není možné, ale přemýšlela jsem o adopci. Také už nejsem úplně nejmladší. Sex není zdaleka to nejdůležitější. Je to jen doplněk ve vteřinovém běhu života, a kdybych šla s osmnáctiletým zajíčkem, nabylo by to pro nic jiného a to já nemůžu," vrtí hlavou Miroslava.

Když vyzvídám, jestli ještě dnes je občas terčem nepříjemných poznámek neomalenců, hezky se usměje, povytáhne obočí a praví: „Ty jsi se s tím ještě nevyrovnal, máš smůlu, já už dávno. To jim říkám."