Žijeme

Nevím, do které z rubrik bych zařadila moje povídání a stejně tak nevím, jestli sem vůbec patří, ale pokud máte chvilku, přečtěte si jej.

Je mi třicet let, mám dva krásné, zdravé syny a báječného manžela, který je skvělým tátou. Náš rodinný život klape jako na drátkách a proto je ideálem pro mnoho našich přátel a známých. Měli bychom být tedy spokojeni i my, naše soužití má však jeden háček, manžel je transsexuál.

Když jsem si jej brala, nevěděla jsem to, přestože jsem s ním v té době žila již dva roky a nosil dámské spoďáry. Prý jsou pohodlnější než pánské slipy, tak proč by mi to mělo vadit, že jo? Pánské slipy jsem nikdy na sobě neměla, kdežto kalhotky mám denně a nestěžuju si.:)

Asi tři měsíce po narození našeho mladšího syna (bude mít 2 roky) mi manžel v slabé chvilce řekl, že je transsexuál. Co na to říct? Vyslovil nahlas to, co jsme si ani jeden nechtěli přiznat, takže jsem vzala na vědomí fakt, že je takový a život šel dál……..až do letošního léta.

Letos v létě měl manžel tak velkou krizi, že jsme se rozhodli najít někde pomoc, popřípadě řešení. Původně byla naše představa: „Zajdem k nějakému psychologovi, dá manželovi injekci nebo prášek a je vymalováno“, ale ouha, kdepak. Náš nejbližší psycholog, bydlíme na vesnici, manžela poslal za svým kolegou do většího města, prý bude mít lepší zkušenosti, ale nee, kolega manžela poslal jinam, a tak manžel dorazil až k paní primářce Potribné do FNsP v Ostravě. Paní primářka, mimochodem velice příjemná osoba, vyvedla manžela z mylných představ: „Žádná zázračná pilulka není, možnosti máte cca dvě: buď vše zůstane jak je a když vám bude nejhůř, přijdete na injekci, která sice problém nevyřeší, ale může jej na nějaký čas zmírnit a nebo změna pohlaví.“

No jo, ono se řekne změna pohlaví, ale prvním předpokladem je ukončení manželství, což znamená rozvod a takový rozvod není žádná legrace, obzvlášť když manželství klape. Když jsme sepisovali žádost, bylo to pro mne jako podepsat rozsudek smrti nad sebou samým, všechno ve mně ještě teď řve, že rozvod nechci, cítím zoufalství a bezmoc, není viník, na kterého by se dalo všechno svést, nikdo za nic nemůže a přitom je půl života v háji……

V současné době máme za sebou soud o určení dítěte do péče a na předvolání k rozvodu čekáme, s rozsudkem v ruce manžel zahájí léčbu a pokud bude vše v pořádku, do dvou let by z něj měla být holka jako lusk. (Pokud vydržím, těším se, jak budeme kupovat první podprdu nebo že se přijde poradit co na sebe, až půjde na rande).:)

Jsem s ním pořád, i když to naše okolí nechápe, mezi lidmi panuje všeobecný názor: „Já bych s takovým člověkem být nemohl/a“, ale já tomu nerozumím a ani nechci. Vždyť je to člověk, kterého miluji a i když budeme rozvedeni, vzala jsem si jej v dobrém i zlém.

Netvrdím, že je to pro mne lehké, vždyť nakonec zůstanu sama s dvěmi dětmi bez táty, ale doufám, že s hodnou tetou, která bude někde poblíž a konečně šťastná.

Problém transsexuality mne vždy zajímal jen ze zvědavosti asi jako každého druhého: „Hm, co všechno se může na tom světě stát?“, ale od letošního léta se pídím po informacích, ať toho vím co možná nejvíc a když našim známým a rodině postupně oznamujeme, co se u nás doma děje, machruju, jak jsem sečtělá.

Nevím, jak budu bez manžela žít a na děvčata nejsem, takže společný život asi nebude reálný, ale teď od něj neodejdu, protože, kdo jiný by mu pomohl? A až bude ten správný čas……. začneme každý po svém.

Občas pročítám internetové stránky o translidech a příběhy některých z Vás jsou, slabě řečeno, dojemné a proto všem přeji sílu, odvahu a trpělivost při tom běhu na dlouhou trať, kterým je změna pohlaví, a hodně štěstí až bude po všem a budete konečně sami sebou, šťastní a spokojení.