inzerce · kontakty · galerie · archiv · odkazy
25.8.2019 rozcestník novinky přeměna náš svět o nás komunita web

Žít v nesprávném těle

Jarka Brokešová zvládla všechny vstupní testy, přesto ji do armády nevzali. Důvod? Narodila se jako muž, ženou se stala až po chirurgickém zákroku. Miniskandál, který chvíli hýbal médii. S podobnými problémy se u nás nepotýká jen ona, ale tisíce dalších mužů a žen, kteří se narodili do nesprávného těla.

Sedmnáctiletá Marcela se chce stát mužem a musela proto odejít z dětského domova. Dnes pětatřicetiletá Miluše byla ještě jako muž - voják základní služby - právě pro svou jinou orientaci znásilněna. Mnoho dalších skrývá svou identitu a žije dvojí život.

"Téměř každý transsexuál se pokusil o sebevraždu. Mnozí ji nakonec spáchají. Příčinou jsou vnitřní konflikty. Transsexuál žije často ve lži, musí se přetvařovat. Není to lehký život," říká psycholog Sexuologického ústavu v Praze Petr Weiss. Transsexuální komunita u nás podle něj odhadem čítá šestnáct tisíc lidí.

"Budu kluk..."

Sedmnáctiletá Marcela žije v dětském domově a cítí se být Markem. Chce odjet na stáž do Německa, dostudovat školu a jít na vysokou. Jak rychle může skončit jeden sen?

Sedíme u kulatého stolu v Diagnostickém ústavu v Praze 4. Marcela, která se po dokončení hormonální léčby a operaci bude jmenovat Marek, sedí naproti mně a působí trochu nesmělým dojmem. Když se zeptám, zda jí mám říkat dívčím, nebo raději chlapeckým jménem, zčervená.

"Mně je to úplně jedno, fakt, já to neřeším. I když se někdy cítím trapně, když se mnou cizí mluví jako s klukem, protože jsem vlastně pořád ještě holka. To se změní, až budu kluk se vším všudy. Teď je to takové přechodné období a všude mám psáno Marcela Tichá. Musím se tak i podepisovat. Takže ani nemůžu říct Marek, když se mě ptaj, jak se jmenuju," krčí rameny.

Marcelin životní osud je pohnutý. Do dětského domova se dostala v patnácti letech. Rodiče se rozvedli a s mámou pak už sama nechtěla zůstat. "Týrala mě. Do domova jsem šla dobrovolně," říká mi Marcela a dívá se přitom z okna. Už tenkrát prý tušila, že s ní něco není v pořádku. "Už od dětství mě zajímaly jenom klučičí věci. S postupem času mi to začalo bejt divný. Líbily se mi holky. Psychiatr myslel, že potřebuju sexuologa, a prostě to vyplynulo. Dnes mám naprosto jasno," říká. Čtvrt roku bere hormony. "Až je budu brát rok, půjdu na operaci," dodává. Reakce okolí na její sexuální orientaci jí už ale dokázaly pěkně znepříjemnit život.

Marcela studuje třetí ročník na střední odborné škole sociální v Ústí nad Labem a podle učitelek patří k žákům s lepším prospěchem. I proto měla za odměnu jet se školou na třítýdenní stáž do Německa. Těšila se. Když ji ale na konci října, týden před odjezdem, tety z dětského domova vzbudily a oznámily jí, že místo do Chemnitzu odjíždí za hodinu do diagnostického ústavu v Praze, zhroutil se jí svět. Stáž, na jejímž závěru měla dostat certifikát, a možnost školu bez problémů dokončit byly najednou tytam.

Normálně by totiž mohla v dětském domově zůstat až do závěrečných zkoušek. Klidně i do dvaceti let. Najednou ale nevěděla, kam jít. Náhlé rozhodnutí dětského domova nechápaly Marceliny učitelky ani vychovatelka, která dříve v domově pracovala. Na rozdíl od dětského domova, který v Marcele vidí problémové dítě a věčného rebela, ji označují za tichou a spíše nesmělou.

Důvod rychlého rozhodnutí? "Marcela měla problémy s dívka mi kvůli své sexuální identitě, dělala si, co chtěla. Nemohla tu zůstat," tvrdí ředitelka dětského domova v Ústí nad Labem Alena Novotná.

Marcela si mezi ostatními chovanci dětského domova opravdu našla lásku. "Nejdříve jsme byly vlastně nejlepší kámošky. Je to hloupý, ale je to tak. To mi bylo patnáct," říká Marcela. "Dávno to ale skončilo," dodává jedním dechem. "Už více než před rokem. Kvůli tomu mě nemuseli posílat teď pryč. Možná mě podezřívali, že s holkama pořád něco mám. Dávali mi dokola nesmyslné poznámky. Většinou za takové blbosti jako že jsme si povídaly v mezipatře a tak. V domově mě nedokázali snést. Třeba mi chvíli říkali Marku. Pak, když se na mě naštvali, mi schválně říkali Marcelo. Dokud se prý nebudu chovat podle jejich představ, budu Marcela, a ne Marek. Když se mi to nelíbí, tak prý mám smůlu," říká.

Z bezvýchodné situace Marcele nakonec pomohl diagnostický ústav v Praze. Zařídil jí místo v Ústí na internátu. O stáž v zahraničí sice přišla, alespoň školu ale může navštěvovat dál.

Žena, která je otcem

Jak se vlastně člověk v cizím těle cítí? "To se nedá definovat. Napsala jsem o tom celou knihu a ani tak jsem nedokázala tu otázku zcela zodpovědět," říká Tereza Spencerová. Devětatřicetiletá redaktorka časopisu Mladý svět byla ještě před několika lety ženatým mužem. Z manželství má šestnáctiletého syna.

"Že je něco jinak, si člověk poprvé uvědomí tak kolem šestého roku života. Automaticky volí opačnou roli, než kterou od něj okolí očekává. Zároveň počítá s tím, že se k němu ostatní chovají tak, jak on si představuje. A to je první průšvih. Dětem se vysvětlí, že tohle je fuj, a ony začínají vést dvojí život. Jeden na oko, druhý svůj vnitřní," říká.

V roce 1998 stála Tereza Spencerová u zrodu občanského sdružení TransForum, první oficiální organizace tohoto druhu ve střední a východní Evropě. "Univerzální mustr na to, jak se vypořádat s tím, že se člověk necítí dobře ve svém těle, neexistuje. Někteří z těch, kteří si nechávají změnit pohlaví, projdou obdobím změny i následným životem jako nůž máslem. Jiní se až do smrti potýkají s problémy," dodává.

Dnešní generace ale má podle ní jednu jasnou výhodu. "Za totáče se o tom vůbec nepsalo. Nikde se nedalo nic najít. Člověk si připadal jako blázen, že řeší problém, který neexistuje. U mě například ten pocit přišel velmi brzy. V pubertě jsem začala chodit k sexuologům a ti mi vysvětlili, že mě to do třiceti přejde. To mě uspokojilo," vzpomíná na osmdesátá léta.

Pak se se svým mužským tělem na určitou dobu smířila. Naučila se i hrát mužskou roli. Jejím důkazem je dnes i její šestnáctiletý syn. Rozhodující impuls ale přišel před deseti lety. "Byla jsem v New Yorku a v Greenwich Village jsem viděla tranďáky chodit po ulici. Říkala jsem si: Ono to de! Musela jsem jet až do New Yorku, abych našla sílu a viděla, že to je průchodný. Tak jsem se vrátila domů a začala to řešit," říká.

A další úskalí, když už se člověk rozhodne?

"Řada sexuologů není příliš nakloněná řešení, které vy si přejete: Přijďte za půl roku, za rok, jestli tomu ještě pořád budete věřit , říkají. Ale jsou i další nebezpečí, která si tranďáci neuvědomují. Změnou pohlaví jsem se posunula jen do roviny, kde jsou ostatní lidé. Spousta lidí, kteří čekají na operaci, si myslí, že pro ně po ní nastane ráj na zemi. Neuvědomujou si, že praktickej život jde dál. Akorát se přestanou zabývat tím jedním problémem, který je natolik pohlcující, že zastiňuje všechno kolem. Vynoří se ale ta řada problémů běžného života. Ale pořád to není úplně normální život, jak ho zná většina lidí," dodává.

Peklo na vojně

Pětatřicetiletá Miluše Šubrtová to může jen potvrdit. Povídáme si spolu ve vestibulu budovy zpravodajství České televize, kde pracuje v technickém oddělení. "Pánové, vypadl vám mobil," upozorňuje nás nedaleko sedící muž. "No, tak to vidíte. Fakt je nutné sdělení rodů? Pro toho muže nejspíš ano, ale mě to vnitřně zraňuje, " říká mi Miluše. "A s tím se setkávám pořád. Naše společnost stále určuje role. A my jsme bráni jako zrůdy. Chtělo by se mi na ulici zakřičet, vždyť jsme všichni lidé!"

Šubrtová se narodila jako chlapec britským rodičům, kteří do srdce Evropy přijeli pracovat. Rozešli se, odjeli a své dítě nechali v ústavu. V dětství ji adoptovala nová rodina. "Sestře jsem záviděla panenky, ale nevěděla proč. V jedenácti mi ještě jako chlapci narostla prsa a moc jsem se za to styděla." Rukovala do Plzně na Slovany, kde si jako voják prožila úplné peklo. Převlékání mezi šedesáti muži pro ni představovalo noční můru. Ostatní se jí kvůli tělu vysmívali. Byla znásilněna a pokusila se o sebevraždu.

Až ve třiadvaceti přestala mít ostych před okolím. Přihlásila se ke své pravé identitě, té ženské. "Počet operací po hormonální léčbě je individuální. Více si jich prožije žena, která se cítí být mužem. Znám člověka, jenž má za sebou sedmnáct operací. Dnes mu je sedmačtyřicet. Opačně se často provádějí dvě. Tolik jsem jich měla i já. Při první se penis použije na novou konstrukci vagíny. Pak přišla špatná pooperační reakce a musela jsem na druhou."

Ale operací nic nekončí. Další nepříjemné zážitky následují. Vyřizování změny rodného listu, občanky i dalších dokumentů a udivené pohledy úředníků. Dlouho trvalo, než jí přiznali vysokoškolský titul inženýra. S podobnou diskriminací se setkává i dnes na každém kroku.

"I pánbůh ví, že nemůžeme změnit tělo stoprocentně. Není pilulka na krásu. Nesnažím se být fatální ženou, což se ode mě ale často vyžaduje. Nechápu proč. Asi je to těmi stereotypy v myšlení mnoha lidí. Psychicky mě hodně drží nad vodou přátelé." Má sexuální zážitky s muži i ženami. "Stálého partnera pro život budu ještě dlouho hledat. Nedělám si žádné plány, žiju teď."

Adoptivní rodiče má velmi ráda, ale vídá je jen občas. Praví rodiče jsou po smrti. Ve Velké Británii proto nyní probíhá právní řízení ohledně jejího dědictví nemovitosti. Nevylučuje, že se do Anglie v budoucnosti přestěhuje. "Pořád mi tady schází vlídné přijetí. V Londýně se na lidech posuzuje osobnost, dobré vlastnosti a pracovní výkon," dodává Miluše Šubrtová.

"Podle statistik ze Spojených států spáchá padesát procent transsexuálů sebevraždu před dovršením třicátého roku života. To souvisí ještě s tím, že hormonální léčbu i chirurgický zákrok si v USA pacient platí sám, u nás jej hradí zdravotní pojišťovna. Když jsme s TransForem navazovali kontakty s podobnými zahraničními organizacemi, záviděli nám Angličané, že jsme mezi třemi stovkami členů měli věkový průměr kolem pětadvaceti. Oni byli v průměru o třicet let starší. Než si vydělali na operaci, aby mohli začít žít normálně, byl život v tahu," říká Tereza Spencerová.

A co je nejdůležitější? "Přiznat se sám sobě a nesnažit se to nějakým způsobem přebíjet. To je ten největší boj. V Nizozemsku, které je geneticky stejné, ale mnohem liberálnější, se nebojí k transsexualitě přihlásit čtyřikrát více lidí. U nás většina asi nemá tu odvahu. Budou žít ve skrytu a možná si pomáhat chlastem a drogama."

Pojišťovnou placená přeměna

Jak se vlastně postupuje při změně pohlaví? "První fáze je diagnostická. Při ní se musí více odborníků, kteří pacienta vyšetřují, shodnout na diagnóze. Když jde o transsexualitu, lze zahájit hormonální terapii. Mužští transsexuálové, tedy při přeměnách z muže na ženu, začínají dostávat ženské hormony estrogeny. Po nich se tělesně mění směrem k ženským tvarům. Ženští transsexuálové zase dostávají mužské hormony, po nichž zarůstají, hrubne jim hlas a vzhledově se přizpůsobují mužskému pohlaví," vysvětluje psycholog Sexuologického ústavu v Praze Petr Weiss.

Pokud hormonální léčba proběhne dobře, může klient žádat o operativní proměnu. "Podá si žádost u komise, kterou zřizuje nemocnice provádějící zákrok. V komisi sedí sexuolog, gynekolog, urolog, chirurg ale i právník. Ti žádost schvalují," říká Weiss.

Při následné operaci se chirurgicky změní genitál. "Je zachována kůže z penisu a z ní se vytvoří vagína. Žena pak může souložit a mnohé dosahují orgasmu. U ženských transsexuálů se nejdříve odstraní prsa, pak děloha, eventuálně i vaječníky a u některých následuje třetí, plastická operace. Při ní se vytvoří umělý penis z jiných částí těla. Je to spíše z kosmetických důvodů, protože penis není funkční." Zatímco celý zákrok platí pojišťovna, penis si musí pacient, který o něj má zájem, zaplatit sám.

Snahy některých aktivistů o vyjmutí transsexuality ze seznamu poruch a nemocí jsou podle Weisse pomýlené. "Jsou tím sami proti sobě. Patříme k zemím, kde jsou základní léčba i s chirurgickými zákroky hrazeny zdravotní pojišťovnou. Většina pacientů by si jinak operaci nemohla dovolit. Transsexuální aktivisty pak soustavně upozorňuji na to, že pokud se to stane a transsexualita přestane být poruchou a nemocí, doplatí na to nejvíce oni sami. V tom okamžiku nebude žádná zdravotní pojišťovna zákroky hradit," dodává sexuolog.

Stali se ženou

Jsou mezi nimi úspěšné modelky, herečky, spisovatelky a aktivistky. Také se to tvrdí o jednom z dvojice autorů slavné trilogie o Matrixu Larrym Wachowskim.

Mianne Baggerová

Narodila se v Kodani roku 1966 jako muž. Přestěhovala se do Austrálie a v roce 1995 změnila pohlaví. Tři roky po operaci se jí začalo dařit v amatérských soutěžích. Stala se trojnásobnou vítězkou jihoaustralského regionu a v roce 2003 se golfem začala živit. Nejvyšším turnajem, kterého se může zúčastnit, je Australian Open. Profesionální asociace v Evropě a Americe starty transsexuálů kvůli možnosti fyzické převahy odmítají od 80. let. Tehdy na amatérské scéně zářila transsexuálka Charlotte Woodová. "Jako žena nemám při odpalu tu sílu, kterou jsem mívala před operací," oponuje Baggerová.

Georgina Beyerová

Pochází z původního maorského obyvatelstva Nového Zélandu, kde se narodila v roce 1957. Podle vlastních slov byla normálním chlapcem, z nějž se měla stát mimořádná žena. Jistou dobu pracovala v porno průmyslu v Sydney a ve čtyřiadvaceti se nechala přeoperovat. Stranu práce zastupuje v parlamentu Nového Zélandu už tři roky. Je zatím prý jedinou transsexuální poslankyní na světě.

Gloria Hemingwayová (1931 až 2001)

- Byla jako Gregory nejmladším synem slavného amerického spisovatele Ernesta Hemingwaye a narodila se v Kansas City. Pocházela z druhého manželství s Pauline Pfeifferovou. Roku 1976 vydala memoárovou knihu Táta: Osobní vzpomínky. Ve floridském Key Biscayne ji zatkli za nahotu, měla jen korálky na krku. Když měla být předvedena k soudu, našli ji v cele mrtvou.

Amanda Learová

Opředena spoustou legend. Narodila se údajně v roce 1939 ve Francii. Pohlavní obojetností se stala inspirací pro malíře Salvadora Dalího. Podle jeho životopisce se vyloupla v první polovině 60. let z travestitního tanečníka Alaina Tapa. Studovala malířství, stala se modelkou a díky pomoci Davida Bowieho začala zpívat. Nahrála třináct alb a třeba v SSSR sklidila obrovský úspěch. V roce 2000 jí podle vlastních internetových stránek vyhořel dům v Provenci a při tom zahynul její manžel.

Caroline Paigeová

Ve Velké Británii spatřila světlo světa roku 1961. Dvacet let žila v uniformě dvojím životem. Stala se ale nejlepším pilotem britského Královského letectva. Aktivně se účastnila operací v Perském zálivu iv Bosně. Z obou válek si přivezla vysoká letecká vyznamenání. Po operaci jí armáda umožnila opět létat, a tak má s kniplem zkušenosti jako muž i jako žena.

Dee Palmerová

Narodila se roku 1937 ve Velké Británii. Více než šest desetiletí hrála ve skupině Jethro Tull. Rozhodnutí podstoupit operaci uspíšila smrt manželky Margaret. Přesto jí to trvalo ještě dalších devět let. Nedávno již jako klávesistka nahrála první sólovou desku ve Španělsku. Frontman Jethro Tull Ian Anderson o její změně řekl: "Nejdřív mi přišlo zatěžko tomu porozumět. Ale jeho rozhodnutí plně podporuji."

Staly se mužem

Jde často o úspěšné právníky, vědce, spisovatele, lékaře nebo aktivisty transsexuálního hnutí. Mezi nimi jsou i synovec bahrajnského krále, unitářský pastor a policista.

Hiromasa Ando

Japonec narozený v roce 1963. Od osmnácti let jezdil úspěšně závody motorových člunů jako žena. V roce 2002 Asociace závodníků na motorových člunech oznámila že byl přijat do mužské soutěže. Na svůj první závod s mužskými protivníky se pečlivě připravoval. A vyhrál.

Andreas Krieger

V bývalém východním Německu se narodil pod jménem Heidi roku 1965. O jedenadvacet let později se stal mistryní Evropy ve vrhu koulí. "Na konci kariéry jsem nevěděla, zda jsem žena, či muž," prohlásil. Hormonální injekce z něj udělaly muže s ostře řezanou tváří. V souvislosti s ním se začalo spekulovat, jak to kdysi bylo s téměř železnou neporazitelností sportovců z východního Německa.

Shlédnuto: 9027x    |    Komentáře: 4    |    Tipů: 2    |   
Translidé 2003-2019 | MAPA | on-line: 1 |        Creative Commons License