inzerce · kontakty · galerie · archiv · odkazy
29.3.2024 rozcestník novinky přeměna náš svět o nás komunita web

Život "mezi"


Jestliže je to dnes s myšlením zlé, tak právě proto, že se pod jménem modernismu vrací k abstrakcím a znovu objevuje problém počátků. Zkrátka, všechny analýzy pomocí pojmů pohybu a vektoru jsou zablokované. Je to slabé období, období reakce. Filosofie se však přece domnívala, že s problémem počátků už skoncovala, protože už nejde ani o počátek, ani o završení. Nemělo by být otázkou spíš to, co se odehrává "mezi?" říká Gillese Deleuze v eseji příznačně nazvané Prostředníci.

Tento volně ocitovaný úryvek jsem zvolil právě vzhledem k názvu v samotného semináře, jehož téma je Trans(gender): žijeme mezi vámi a proto bych se zeptal:" Není to s dnešním myšlením zlé právě proto, že petrifikuje struktura v níž jedni žijí implicitně "s námi" a druzí v sociálně mezerovitém prostoru "mezi námi"?"

Deleuze říká, že žádná disciplína se nemůže vyvíjet, pokud se sama nezačne pohybovat a k tomu je zapotřebí nejrůznějších prostředníků, fiktivních stejně jako reálných, protože jejich prostřednictvím můžeme vyjádřit to, co jinak sami nevyjádříme. Předpokladem tohoto pohybu je vždy spolupráce s někým, kdo je "jiný" a tato spolupráce nás situuje do prostoru změny a "života mezi." Mohou být pro tradiční genderovou společnost, v níž kategorie "muž" nebo "žena" plní stále společenskou funkci trvalých lidských konceptů právě v souvislosti myšlení nějakých počátků a dovršení, oněmi prostředníky "transgenders"?

Začnu odjinud. Jedna čerstvě zveřejněná americká studie říká, že kojenci během prvních několika měsíců mají absolutní sluch, neboť během výzkumu se prokázalo, že dokázali reagovat na různé hudební změny, tuto schopnost však postupem času ztrácí. Budeme-li se na tento problém dívat z psychologického hlediska, můžeme říci, že jejich hudební percepce "vyhasíná." Podíváme-li se na tento problém existencialisticky, můžeme konstatovat spolu s Martinem Heideggerem, že autenticita lidského bytí vždy podléhá riziku, v němž se vlastní pobyt "rozpouští" v každodenní podřízenosti se druhým.

Výsledek této studie nepřímo evokuje jednu otázku transgenderové identity: do jaké míry souvisí naše pohlavní autenticita s prostředím, do kterého se rodíme a jaké mechanismy moci umožňují jejich "vyhasínání" nebo "rozpouštění"? Je známo, že "jestliže určité chování přestane být zpevňováno, četnost jeho projevů klesá až k nule, tj. vyhasíná." Někteří psychologové takovéto "vyhasínání" definují jako redukci síly nebo frekvence odpovědi či jako důsledek "opakování bez posílení." Filosofové, jako například již zmíněný Heidegger, hovoří o průměrnosti našeho okolního světa, který je sice vždy po ruce, ale v němž se jakákoliv originalita do druhého dne ztrácí a obrušuje. Tato veřejnost všechno zatemňuje a vydává to, co je takto zastřené, za známé a každému přístupné. Nespočívá určitá nesnadnost otevřít na veřejnosti problém transgenderu, ale i například feminismu, právě v oné funkci samotného veřejného prostředí věci "zatemňovat?"

Podívejme se nejdříve na jednu známou veřejnou praxi transgenderového zatemňování, na kterou poukázali genetici v kanadském dokumentu nazvaném Cracking The Code (Tajemství života) - tematizující problematiku Birth, Sex and Death (Narození, pohlaví a smrti).

Od začátku 60. let se atletičtí funkcionáři začali zaměřovat na muže, kteří vypadali jako ženy. A bylo podniknuto několik neúspěšných pokusů zavést spolehlivý test pohlaví včetně prohlídky nahých atletek před lékařskou komisí. Na mexické olympiádě 1968 si atletičtí funkcionáři už mysleli, že konečně mají v rukou správný test. Byl nazván bard body testem - jedná se o seškrab buněk ústní dutiny, které se po obarvení zkoumají pod mikroskopem, kdy se hledá přítomnost druhého chromozomu X, protože se vycházelo z předpokladu, že právě tento chromozom dokazuje, že se jedná o ženu. Přes nárůst vědeckých poznatků, které prokázaly, že při vzniku pohlaví hrají roli i jiné faktory než jen chromozomální, zůstal olympijský výbor u tohoto testu až do roku 1992. Několik atletek tímto testem neprošlo a jejich kariéra ztroskotala. Až na zimních olympijských hrách v Albertville byl přijat test zjišťující mužský gen jako poslední vědecký důkaz o pohlaví.

Nicméně většina vědců včetně jeho objevitele se domnívá, že hledat nějaký definitivní test dokazující pohlaví je bláhovost. Ti kteří to dělají v podstatě ani pořádně nevědí, co vlastně testují. Jde jim víceméně o to, aby zjistili hladinu testosteronu, protože produkce tohoto hormonu zvětšuje a posiluje svaly, avšak hladina testosteronu může být zcela nezávislá na tom, jestli máte gen SRY nebo ne. (SRY - tento jediný gen dokáže předělat ženy na muže.) Existuje například žena s chromozomem XY, která gen SRY má, ale který zmutoval, takže se nemůže uplatnit. Tito jedinci jsou jednoznačně ženami, ale přesto budou z olympiády vyřazeni. Proto někteří genetici se domnívají, že při testování atletů by se genetické testy na určování pohlaví neměly používat. Podle nich totiž žádný jednoduchý test, který by určil pohlaví, neexistuje.

Transgenderový aktivista Leslie Feinberg se ke snahám po definitivním určení staví oprávněně skepticky:"Takže to se máme všichni svléknout? A jak poznáme, je-li například vagína přirozená nebo nově vytvořená? Budeme si navzájem prohlížet rodné listy? A co když byly nově vytvořeny po operativní změně pohlaví? Nebo že bychom zkusili testy DNA? Olympijské hnutí už to zkusilo, ale narazilo na takové množství chybných výsledků, že se raději vrátilo zase ke starým "sex testům", tedy k tomu, zdali dotyčný sportovec při odběru vzorku moči sedí nebo stojí." (Tato poznámka newyorského aktivisty je při vší ironičnosti pro mne osobně optimistická, protože kdybych se já osobně musel jako hypotetický olympijský sportovec podrobit tomuto starému testu pohlaví, určitě bych na tom vydělal, protože by se mi tak zcela legitimně otevřela cesta k transgenderové reprezentaci v obou sportovních rodech.)

O jiné praxi veřejného zatemňování vypráví například japonský režisér Lulo Ogava, který v roce 1988 natočil dokumentární snímek s názvem We Are Transgenders (My jsme transdžendři). Tento dokument přibližuje prostřednictvím rozhovorů s aktivisty i obyčejnými lidmi svět transsexuálních a transgenderových hnutí a organizací dnešního Japonska. Snímek mimo jiné vypráví o transgenderovém "sebezapomínání", kdy mnozí transsexuálové nebo transvestité byli během určitého období donuceni svou vlastní existenci pod tlakem pohlavní dichotomické"veřejnosti" "rozpustit" ve způsobu bytí druhých.

Podobnou zkušenost transgenderového existenciálního "rozpouštění" popisuje ve své biografii i český transsexuál Robert Němec. I on se po čas určitého věku stal veřejně oním druhým, ale za cenu sebezapomnění možnosti být sám sebou. Ocituji malou ukázku z jeho publikovaného životopisu, ilustrující transgenderové "sebezapomenutí": "Když jsem se narodil, lidé prostě jednou vzali na vědomí, že novorozeně je holčička a byl jsem tedy u nich definitivně jako holčička zapsán. Třebaže jsem se později vyvíjel jednoznačně jako chlapeček, okolí už bylo schopno vidět jen holčičku, která se chová jako chlapec. Mnozí kroutili hlavami nad mým chováním, smáli se, ba někdy mě svými poznámkami ještě popichovali. Leckdo říkal: "je to kluk," "chová se jako kluk", nebo "to měl být kluk", ale žádný nedokázal překročit zažitou plochost pohledu, redukujícího pohlaví na viditelné fyzické vlastnosti a znaky a říci to, co jediné bylo pravdou: "Ale vždyť to je kluk, ale jakým tělem ho to příroda proboha vybavila?! "Nikdo nerozuměl mé prosbě: "Dědo, viď že budu jako táta a ty, až vyrostu, viď, že budu muž?" Neviděli to? Nedokázali nebo nechtěli? Jestliže jsem přece ve čtyřech letech na otázku, zda jsem kluk nebo holka, odpovídal sebevědomě a trochu dotčeně, že kluk, a okolí se tím náramně bavilo, je dost nepochopitelné, že titíž lidé si nedovedli na prstech spočítat, že to, co v mých čtyřech vypadá jako legrace, je všechno možné, jen ne legrace, a že dokonce i jim začne totéž, řekněme za deset let, připadat jako pěkný malér a ještě později už jako katastrofa." Tolik citace.

Toto období, kdy autorovi bylo čtyři, pět let, nazývá sám jako "šťastný věk." Nebylo tomu tak proto, že mezi jeho "já" a mezi jeho "tělo" se ještě plně neprosadil onen mechanismus veřejné moci, která dohlíží nad zvláštnostmi? Přestože používal v řeči ženský rod, jak ho od malička učili, cítil se být stále mužem. Pak najednou však popisuje příběh, jehož transgenderová stopa se ztrácí a rozplývá. Autor toto psychologické "vyhasínání" či existenciální "rozpouštění" se v anonymitě veřejného pohlaví popisuje takto: "Souběžně s tím, jak se mé chování přizpůsobovalo běžné normě, jsem samozřejmě zapomínal. Zapomínal jsem na své zájmy i zvyky, přání a obavy, na bytost, kterou jsem dosud byl. Ano, to bylo nejdůležitější! Zapomenout. Zapomenout na minulost, na celé to, vzhledem k nastoupené cestě, tak "kompromitující" dětství, jakoby šlo o minulost zločineckou a na své jednoznačně neotřesitelné vědomí, že jsem muž."

Tohle vše skutečně zmizelo autorovi pod nánosem zapomnění a jak sám přiznává:"Je až neuvěřitelné, jak důkladné dokáže zapomínání být. Vždyť za pár let jsem si na minulost ani nevzpomněl. Nestával jsem se však ženou, přestával jsem pouze být sebou. Nezačínal jsem se cítit dobře, přestával jsem se jenom cítit špatně. Přestával jsem se totiž vůbec cítit. Ztrácel jsem schopnost něco autenticky prožívat, ztrácel jsem jasné vědomí vlastního já."

Z mlhy existenciální transgenderové neautenticity ho probudil až titul Rimbaudových básní, založených v regále městské knihovny, který k němu promluvil slovy: "Já je někdo jiný." Jak sám tento transsexuál přiznává, přesně mu nerozuměl, ale stačilo, že jím byl hluboce fascinován.

Jak je možné, že někdo už ve velice raném věku nabývá zkušenost o své autentické transgenderové moci "být sám sebou" a to navzdory tzv. přírodě a tlakům společnosti? Neděje se tak na základě bytostného rysu lidské existence, jejímž primárním smyslem je orientace na budoucnost a nikoliv na nějaké přírodní nebo sociální počátky a danosti, orientované do minulosti?

Rozumíme-li transgenderovému bytí jako existenciální možnosti (tedy jako "existenciál"), v němž nejde o to se pouze něčím "stát" ve smyslu jiného pohlaví, ale o "bytí možnosti", pak toto porozumění transgenderovým problémům (například být jiným pohlavím), vychází z "rozvrhu" samotné existenciální struktury lidského bytí. Tato struktura však nemá nic společného se zaujímáním postojů k předem vymyšlenému plánu, podle něhož si zařizujeme svůj život, nýbrž vychází z předpokladu, že naše pohlavnost je už předem chápána jako rozvrhující možnost. Smysl transgenderového bytí proto spočívá v jakémsi mlčícím "před-se-vzetí", z něhož nekřičí do světa nějaké pohlavní "já-já", nýbrž jen to, co pohlavně "jest." Právě toto by mohlo vysvětlovat, proč transsexuálové často hovoří o neautentičnosti svého bytí, neboť jejich autentická touha "moci být sebou" se propadá do pohlavního provozu světa rozděleného ostrou dichotomií sociálního pořádku pouze na ženy a muže. Společnost tak vlastně nutí všechny "translidi", aby své bytí rozpustili v onom "svádivém" neurčitém veřejném výkladu toho, co "se" obecně dělá, říká nebo líbí, přičemž tato obecnost budí zdání sebejistoty, rozhodnosti a vnáší do lidského bytí onen klamný stav "zklidnění", že je všechno "v nejlepším pořádku."

Jestliže se tradiční genderové identity do značné míry prosazují v neautentických strukturách veřejného "prostředí", v oné diktatuře nenápadnosti a neurčitelnosti, v níž se právě rozdílnost a výslovnost "bytí sebou" nutně ztrácí, není potom předpokladem jakékoliv autenticity - tedy i "pohlavní" - artikulovat a odkrývat smysl lidského bytí právě v prostoru "mezi"? A nejsou "translidé" v jistém smyslu"sami sebou" právě proto, že jejich způsob života a myšlení se neubírá cestou, na níž se vyhledávají nějaké počátky a završení, protože jejich bytí se děje v prostoru "mezi" biologickou maskulinitou a femininitou, "mezi" kulturním mužstvím a ženstvím?

Podle nejrůznějších autobiografií je život transgendera životem "mezi", neboť je si vědom, že tělo není totožné s "já", které tímto tělem hýbe. Narodit se mužem s ženským tělem - nebo naopak - znamená v dnešní společnosti prožít si tak životem dokonale zrežírovanou "kafkovskou proměnu těla jako nešťastný Řehoř Samsa, který se stal broukem", tedy jehož "tělo" mu nepatří. Přirozeně se nabízí otázka, jaké je tedy"skutečné" pohlaví transgendera?

Tereza Spencerová po své operaci v jednom interwiev říká: "Teze o skutečném pohlaví jsem hodila za hlavu, je to spíš o odvaze nakolik si připustíš realitu. Spousta tranďáků má strach nepatřit do žádné existující škatulky, tak se za jedno z těch dvou našich pohlaví prohlašují, aby měli pokoj. Ale opravdu je otázka, jestli se třeba po operaci z holky na kluka stáváš klukem. Nemáš penis, nevytváříš spermie, nic. Já třeba zase nikdy nepoznám, co to je menstruace a těhotenství. Já jsem se ženskými nesplynula, ale splynula jsem sama se sebou. To stačí." Její poslední věta jakoby nám říkala, že "tranďák" je vlastně emigrant, který je vyrovnaný se svým pohlavním osudem žít v zemi svého vlastního těla jako cizinec a jeho údělem je prožívat "dvojí odlišnost" a náležet minimálně mezi dvě kultury. A ještě navíc nám napovídá něco o autentičnosti bytí, které není propadlé do veřejného provozu dvou pohlaví, ale které "jest" zcela existenciálně "mezi." Možná že i o pohlaví platí to, co napsal Roland Barthes na adresu erotičnosti: "Ani v kultuře ani v jejím zničení není nic erotického; erotická je teprve trhlina mezi nimi."

V tomto kontextu pak ale tradiční spor, který se často odvíjel a dosud odvíjí od otázky, zdali je pohlaví spíše biologicky nebo sociálně podmíněné, je dosti pochybný, protože se vůbec nepočítá s onou existenciální záhadou, která spočívá nejen v tom jak lidský jedinec uchopí to, co mu bylo dáno biologicky a promění to "ve scénář společenské role", ale jak obojí bude realizovat"mimo": tedy nějakým autentickým způsobem bytí či životem "mezi." Protože ve hře není pouze bios a sociální logos, ale - a zde si vypůjčím slovo z teorie chaosu - i jakýsi chaotický atraktor (od angl. slova to attract=přitahovat, vábit), čímž se míní zvláštní podprostor, existenciální mezerovitý"propadák", do něhož jsou vtahovány nejrůznější události v příběhu konstituce lidského pohlaví. V bytí totiž nejsme nikdy "cele", ale povýtce vězíme vždy ještě v jakési škvíře či trhlině bytí, jsme vždy "mezi", aniž bychom museli být nutně v nějaké mezní situaci. Tento atraktor, který má charakter živé dynamické ruptury, je součástí jedinečného lidského bytí, které se samo odemyká ve svém genderovém smyslu a své autentické lidské tělesnosti.

Existují samozřejmě vědecké studie, které dokazují, že biologická diferenciace pohlaví sahá za gonády a hormony do nižších mozkových struktur, tudíž až do center mozkové činnosti, ovlivňující pohlavní chování. V nedávné době se dokonce podařilo v laboratořích demonstrovat, že manipulováním hormonů lze změnit i samotnou fyzickou strukturu mozku. Je znám i vliv plodových hormonů, které v biologickém smyslu vytváří "architekturu pohlavních rozdílů v uspořádání mozku." Přesto napříč mezi nejrůznějšími badateli a vědci existuje shoda, že sexuální dimorfismus, tedy rozdělení na ženy a muže, je "dalekosáhle společenského, a ne biologického původu", protože architekturu pohlaví určují nejen primární nebo sekundární pohlavní orgány, struktura chromozómového vzorce včetně nerozpoznaných odchylek, ale výchova, sociální pohlavní role, pohlavní zkušenost jedince, tedy internalizace nebo identifikace.

Steve Jones, profesor genetiky, říká, že pohlaví je vrtkavá věc a volba pohlaví v celé přírodě není nikdy naprogramovaná tak nekompromisně, jak by se na první pohled zdálo. "U některých ryb hrají důležitou roli obtíže nebo sociální tlak. Hejno ryb střeží samec. Jestliže je hejnu samec odebrán, nastane období zmatků, které skončí teprve tehdy, až jedna ze samic změní pohlaví a převezme roli samce." I u člověka, u něhož se o pohlaví rozhoduje již v raném vývoji, je na cestě do dospělosti mnoho příležitostí změnit jedno pohlaví v druhé. Proto existuje celá škála hermafroditů a "mezipohlaví." Proč si vlastně myslíme, že v přírodě stejně jako v lidské společnosti mají být pouze dvě pohlaví, když pravým zázrakem samotné DNA je schopnost šlapat neustále "mimo"? Nemluvíme za přírodu, když říkáme, že existují pouze dvě biologická pohlaví? Někteří genetici tvrdí, že geny prozrazují svou funkci jen tehdy, pokud udělají něco neobvyklého, a proč by toto nemělo platit o "pohlaví"?

Byl zde už jednou připomenut tradiční vědecký spor, zda-li je pohlaví spíše biologicky nebo sociálně podmíněné, tento spor je však pochybný i v jiném smyslu. Jestliže je pravda, jak tvrdí různé studie, že genderová identita je ustálená okolo roku dvou let a obvykle ji už nelze změnit a jestliže i klinické pokusy ukazují, že výchovu k určitému pohlaví lze přesměrovat na druhé pohlaví právě do dvou let věku dítěte, protože potom již tento krok nese příliš velké riziko, pak se ukazuje, že hlavní problém není postaven na dichotomické otázce "příroda versus kultura," ale v determinismu. Protože jestliže sociální konstrukce mají v sobě invariantnost takřka biologické povahy a síly, pak problém transgenderu stejně jako i feminismu je nutno přesunout do roviny, která může napomoci zkoumání indeterministických či sociálně "slabistických" struktur.

Otázka, zdali pohlavní projev jednotlivce je výlučným výsledkem biologie nebo kultury je zavádějící i v jiném smyslu vzhledem k tomu, že samotná "biologie" je výsledkem kultury, každý biolog se na pohlaví nutně dívá i genderovými očima. Snaha zavést přesnou distinkci na jedné straně mezi "pohlavím" v onom čistě biologickém smyslu a na druhé straně jako "gender" ve smyslu psychologicko-kulturním bude vždy do jisté míry ošidná, protože žádné pohlaví v čistě biologickém smyslu neexistuje. (Jeho jazyk by navíc musel být nutně radikálně odlišný.) Merleau-Ponty říká, že věci nemůže nikdy vidět v "jejich nahotě", protože pohled sám je jakoby objímá a odívá svou tělesností. Pohlavní transgenderový "štvanec" se nevznikne tím, že jeho sebevyjádření odporuje pohlaví, které mu bylo biologicky dáno nebo přiřčeno při narození, ale tím, že řeč biologie a genderu v jistém smyslu hovoří homologickým jazykem, přesněji obě ovládá podobná strategie mechanismu veřejné moci založené na dualistickém vidění. Toto vidění však lpí na teorii dvou pohlaví, která je ideologickou konstrukcí.

Proto odborníci nejen z oblasti přírodních věd, ale i přední průkopníci z oboru gender studies nahlížejí na transgenderové problémy jako na "poruchy." Například Ann Oakleyová definuje transsexualitu (na rozdíl od intersexuality, která se podle ní vztahuje k biologickému stavu) jako na "poruchu", ke které dochází při sociálně-kulturním osvojování genderové role. Odkud však víme, že mají být jen dvě pohlaví a žádný život "mezi"?

Když v roce 1999 proběhla v pražské Galerii Rudolfinum prezentace děl americké fotografky Nan Goldin, byla vnímána jako umění, které "zrcadlí" nejen její svět, ale i náš svět, rodivší se z kolektivní paměti. Kdo měl možnost tuto výstavu navštívit a vstoupil jen do prvního sálu, kde na zdi visely série fotografií zobrazující transvestity, které fotografovala nejen při soutěžích krásy, ale i v jejich běžném ženském oděvu doma nebo jak se strojí večer, mohl celkem rychle rozpoznat, že její výstava nebyla ani tak prezentací "sociálních portrétů", které zachycují"vášnivou kroniku lásky v čase proměnlivé sexuality, glamouru, krásy, násilí, smrti a drog", ale spíš byla jednou z nejaktuálnějších vizuálních transgenderových porodnic, monitorujících komplikovaný porod jakéhosi "třetího pohlaví." Výstava dávala tušit cosi neviditelného a naznačovala přítomnost něčeho nepřítomného, neboť tím, že v popředí zájmu této fotografky byl zájem o "muže, kteří žijí jako ženy", poukazovala spíše na proces"stávání", tedy na určitý typ dosud nedefinované změny. Nan Goldin, jako by si uvědomovala neviditelnost tohoto procesu, rozhodla se ke svým fotografickým sekvencím přidat důležitý textový doprovod z politické nutnosti definovat nový stav věcí. Například k intimní sérii fotografií transvestitů Drag Queens, které vytvářela na začátku 70. let, tedy v intelektuálním kontextu nových teorií, jako women studies, gender studies, masových médií, feminismu nebo politických aspektů obrazu, napsala: "Bydlela jsem s několika Drag Queens, které jsem denně fotografovala. Nikdy jsem na transvestity nepohlížela jako na muže, kteří se oblékají jako ženy. Představovali pro mne něco docela jiného - jakési třetí pohlaví, které dává samo o sobě větší smysl než jedno z těch dvou obvyklých. Chtěla jsem jim ukázat, jak jsou krásní." U jiné série, kterou nazvala Queens a na níž zachycovala neskrývané "potěšení ze senzačních těl", jejich stylové pózování v závojových bílých vlečkách, jejich soutěže krásy i jejich mileneckou něžnou atmosféru, bylo uvedeno: "Tyto snímky nepředstavují mé přátele, trpící pohlavní dysforií (tedy emocionálním nepříjemným laděním organismu - pozn. M. V.), ale vyjadřují spíše pohlavní euforii. Lidé na těchto snímcích jsou skuteční revolucionáři; opravdoví vítězové bitvy pohlaví, protože vystoupili z ringu."

Antropoložka Ester Newton tvrdí, že struktura mužského hraní ženských rolí odhaluje jeden z klíčových tvořivých mechanismů, kterými se realizuje sociální konstrukce rodu. Podle Judith Butler nošení ženských šatů muži zcela rozvrací rozdíl mezi vnitřním a vnějším psychickým prostorem a účinně zesměšňuje jak expresivní model rodu, tak i představu pravé rodové identity. "Nošení ženských šatů muži při imitování rodu implicitně odhaluje strukturu samotného rodu - stejně jako jeho kontingenci." Travestie je podle této postfeministky paradigmatickým fenoménem a vzhledem k imaginačnímu charakteru rodu už neexistuje důvod předpokládat,"že se musí zůstat... při dvou rodových identitách."

Kriticky však viděno, toto "voluntaristické" pojetí rodu má své limity, protože jak upozorňuje Pierre Bourdieu, rody nelze redukovat na pouhé role, neboť jsou vepsány do těl a do určitého světa jako do určitého nehybného historického kolektivního nevědomí, a právě toto je zdrojem síly, jež upevňuje strukturu vztahů pohlavní nadvlády.

Mnozí aktivisté dnes prosazují výraz transgender jako zastřešující pojem pro jedince, kteří jistým způsobem narušili či překračují běžně uznávané hranice sexuality a pohlaví: tedy pro transsexuály, transvestity, drag queens, cross-dressery, gender-bendery, atd.. Artikulují kategorie nových nebo jiných pohlaví a vymaňují se ze světa medicínské patologie. Tito aktivisté jsou vedeni snahou jít "za" hranice tradičního genderového dělení (žena a muž) založeného na nadvládě muže a na společenském útlaku. Proto například v 90. letech některé feministické organizace ve Spojených státech upozornily ve svých rezolucích právě na skutečnost, že "komunity transgender a transsexuálů čelí stejnému pohlavnímu systému, který utlačuje ženy."

Jestliže v centru feminismu je otázka redefinice ženství, pak v centru "transgenderismu" je redefinice "pohlaví." Toto hnutí bojuje proti pohlavní ortodoxii za uznání práva na vlastní pohlaví (které nemusí být nutně pouze jedno) a které je možno ztělesnit v jedné rovině například pomocí kosmetiky, módy, sportu, plastické chirurgie, piercingu, tetování, v druhé rovině pomocí jazyka, chování, imaginace a samotného myšlení, a v neposlední řadě i pomocí chirurgických zákroků a různých hormonální koktejlů.

Tento"mezní" způsob bytí je zdrojem mnoha nedorozumění a oboustranného nepochopení ze strany nejen veřejnosti a blízkých lidí, ale i ze strany lékařů, kteří rozhodují o jejich dalším životě.

Robert Němec například na adresu lékařů říká: "Nikdy jsem nepochopil, co v nás lékaři vidí. Muže stěží. Tedy jakési nevydařené ženy." Podobný názor jsem našel v interwiev Terezy Spencerové, která říká: "Nechci lékaře šmahem odsoudit, ale mám dojem, že většina chce tranďáky především týrat. Řídí se myšlenkou, že správné je žít v dosavadním těle, jehož funkčnost operace poškodí a nezajímá je, jak je naše potřeba silná. Jedna doktorka v Brně se například vyžívá v tom, že než dotyčného vůbec připustí k předoperační terapii, přeměřuje mu prsty, pánev, počítá chromozómy. Tyhle údaje ale vůbec o ničem nevypovídají. Jak to, že o mém právu nechat si upravit tělo si nemůžu rozhodnout sama, ale musí o tom rozhodovat nějaká komise, které to trvá i šest let a dostává lidi do děsivé deprese?"

Mezinárodní hnutí transgenderů, kteří bojují proti pohlavní ortodoxii za uznání práva na vlastní pohlaví, překračuje rámec tradičního genderu i v tom smyslu, že se dotýká základních politických, existenciálních a kulturních otázek. Do těchto aktivit patří nejen požadavek, aby pohlaví zmizelo ze všech základních osobních dokumentů počínaje občanským průkazem a cestovním pasem konče, ale i požadavek, aby každý člověk měl právo určit své pohlaví (včetně pohlavní neurčitosti nebo androgynnosti), měl právo ho změnit a vyjadřovat svou identitu způsobem, jakým si zvolí. Je to utopie?

Český filosof Emanuel Rádl napsal v souvislosti s nacionalismem, že lidé, kteří nechtějí pouze konstatovat minulost, ale aktivně určovat budoucnost, musí "volit proti své genealogii." A jestli nacionalismus je velmi zvláštní ideologie, která se vyznačuje tím, že člověk jí postižený předstírá sám sobě i jiným, že se identifikuje s něčím, co je "dáno", pak se nabízí zákonitě otázka, není-li pohlaví objektem podobné ideologie, neboť stejně jako národnost, mužství či ženství nejsou přirozenou "daností", protože jakékoliv naše vidění odívá pohlaví svou tělesností. Na druhé straně však i naše tělo svléká naše různá "daná" vidění. Záhadnost pohlaví je v tomto vzájemném proplétání, které však nemá ani počátek, ani završení, ale jen ustavičný životní pohyb "mezi."

Shlédnuto: 3837x    |    Komentáře: 0    |    Tipů: 0    |   
Translidé 2003-2024 | MAPA | on-line: 0 |        Creative Commons License