Život v české společnosti je někdy složitý, říkají transsexuálové

M: moderátorka
T: Tereza Spencerová
S: Miluše Šubrtová
F: MUDr.Hanka Fifková

S: Já jsem na to přišla zhruba v deseti letech. Na mně se příroda ještě vyřádila, protože mi už v deseti narostly prsa. Skrývala jsem se před lidmi, obvazy jsem si omotávala hrudník a těžce jsem se s tím vyrovnávala. Moje lidská role a myšlení se nesrovnávala s mým vzezřením. Byl to takový psychický tlak, že bych raději volila smrt než život. K tomu, že to člověk dokáže pojmenovat: tělo nesouhlasí, musí každý složitě dospět.

M: Miluši je dnes třiatřicet a její příběh je zcela typický. Narodila se jako muž, absolvovala vojnu, dokonce měla svatbu, ale celou dobu cítila, že něco není v pořádku. Před patnácti lety se obrátila na sexuologa a ten dal jejímu stavu jméno: transsexualita. Po několika dalších letech se rozhodla pro operativní změnu pohlaví.

Kolik takových lidí v České republice žije vlastně nikdo neví. V zemi je několik pracovišť, kde se podobné zákroky provádějí a ještě nikdo neprovedl součet jednotlivých případů. Koneckonců, za minulého režimu byla transsexualita tabu a řada zákroků se prováděla poloilegálně. Jaká je situace dnes? To je otázka pro sexuoložku Hanu Fifkovou.

F: Je rozdíl mezi skupinou (female to male) a (male to female). Lidé z té první skupiny jsou vždycky rozhodnutí, vědí co chtějí, mají jasno.Chtějí změnit své pohlaví a volí operativní zákrok. Nevíme proč, ale ta druhá skupina se rozhoduje složitěji. Mnohdy se svou sexualitou bojují, uzavřou manželství a staly se otci dětí a o to je ta situace komplikovanější.

M: To je případ i Terezy, která podstoupila operaci před šesti lety. Jí se však vyrovnat s minulostí podařilo.

T: Mám dvanáctiletého syna, ale máme moc pěkný vztah. Vlastně by mě měl stahovat zpět do minulosti, ale není to tak. Říká mi Terezo nebo Terko, jezdíme spolu na víkendy, chodíme na večeře. Je to prostě můj syn, vím, že je z minula, ale není to nic, co by mě trápilo.

M: Obvykle však změna identity nebývá takto idylická. česká společnost je poměrně konzervativní a takovýmto jevům se brání. Svou zkušenost má i Miluše. Pro ni znamenala změna pohlaví doslova změnu celého života. Včetně změny povolání.

S: Společnost nevěděla kdo jsme, co chceme. Byli jsme na okraji, ještě nedávno se říkalo, že patříme mezi devianty. Byla jsem vyvrhelem. Musela jsem se postavit na vlastní nohy, vzala jsem práci šatnářky, abych se skryla před lidmi. Byla jsem na dně, musela jsem se odlepit od dna a žít.

M: To bylo před listopadem 89, a jaká je situace dnes?

T: Není o nic lepší. Česká společnost vám to pořád připomíná. Mě zmlátili skinheadi, protože se jim zdálo, že můj hlas neladí s mojí vizáží. Říkali, hele buzerant, zmlátíme ho a tak mi zlomili ruku. Život v české společnosti je někdy složitý!

M: A jaké jsou příčiny transsexuality? To zatím přesně nikdo neví. Ostatně tímto jevem, byť ve společnosti existuje odjakživa, se věda zabývá jen nějakých třicet čtyřicet let. Zpočátku převládala představa, že transsexualita je pouze psychická záležitost a že ji tak lze i vyléčit. Nyní věda připouští, že je to mnohem složitější. Zdá se, že se cosi zvrtne už během prenatálního vývoje. Faktem je, že tento jev zde je a musí se s ním vyrovnat jak společnost, tak ti, kterých se týká bezprostředně.

T: Já jsem se tak narodila, vím, že věda řeší: proč a kde vzniká transsexualita, v mozku, mezimozku, v prenatálním stadiu. Pro mě je směrodatné to, že jsem to musela udělat a nebyla jiná varianta. Buďto spáchám sebevraždu a nebo do toho půjdu!