C. Biologické terapie
Zatímco dnešní zastánci biologických teorií o původu homosexuální orientace se již obvykle otázkami její možné změny nezabývají, v minulosti tomu bylo jinak. Již na začátku dvacátého století se o léčbu homosexuality operativními zásahy pokoušel Steinach. Steinach hodnotil výsledky svých pokusů, při kterých byly homosexuálům implantována varlata heterosexuálních mužů, jako slibné. Ve skutečnosti šlo však o pochybné operace, které při stavu tehdejší medicíny mívaly často letální konec (LeVay 1996, s.31-33, Freund 1962, s. 214-215).

Ve třicátých letech se rozšířila představa o hormonálních poruchách jako příčině homosexuality. Na jejím základě došlo k množství experimentů snažících se o léčbu mužské homosexuality vysokými dávkami testosteronu. Například v koncentračním táboře Buchenwald prováděl na vězních podobné pokusy dánský endokrinolog Carl Vaerner.

Rovněž v USA byly snahy o podobnou léčbu velmi rozšířeny, avšak nakonec byly zavrženy zejména pro nežádoucí somatické efekty. Tato léčba nejen, že nevykazovala žádné prokázané účinky na sexuální orientaci, ale navíc vedla často k bouřlivému nárůstu sexuální aktivity, což je jeden z možných efektů testosteronu, který podporuje sexuální apetenci u obou pohlaví.

Ve Velké Británii probíhaly naopak poněkud logičtější experimenty s podáváním estrogenu, který měl tlumit sexuální aktivitu mužských homosexuálů. Takového efektu lze sice estrogeny a ještě lépe cyproteron acetátem dosáhnout, avšak rozhodně nejde o změnu sexuální orientace. Výsledkem užívání estrogenu je navíc masivní somatická feminizace. Tyto léčebné postupy byly mnohdy nařizovány soudně. Jednou z obětí podobné léčby byl kybernetik Alvin Turner, který po roce nucené léčby estrogenem vedoucí ke gynekomastii spáchal sebevraždu (LeVay 1996, 109-120).

   1       2       3       4       5       6       7       další        obsah 2