Co když jsem vlastně muž?

Od narození vypadaly jako ženy a rodiče je celý život vychovávali jako dcery. Jenže když dospěly, zjistily o sobě šokující pravdu - a nezbylo jim nic jiného, než se s ní naučit žít.

"Když mi bylo asi šest let, seděla jsem v koupelně se svou kamarádkou," vzpomíná osmadvacetiletá zdravotní sestra Tereza. "Podívala jsem se na její tělo, pak na svoje a hlavou mi blesklo: " Hmm... Já tam dole vypadám trochu jinak než ona. Proč asi?"

O tři roky později ji rodiče odvedli k lékaři, který ji posadil na gynekologické křeslo a dlouho ji vyšetřoval před plnou místností fascinovaných mediků. "Bylo to tak strašně ponižující, že jsem ten zážitek skoro vytěsnila z paměti," tvrdí Tereza. "Vzpomínám si ale, jak mi přeměřovali genitálie a matka vedle mě tiše vzlykala." Zmatené devítileté holčičce tehdy oznámili, že nikdy nebude mít děti. Dál jí nikdo nic nevysvětloval.

Když jí bylo třináct, dozvěděla se, že musí jít na operaci. Prý proto, že má v těle gonády, které je třeba odstranit. Neměla ani ponětí, co to gonády jsou, ale neodvážila se zeptat. Věděla pouze to, že její čtyřcentimetrový klitoris je větší než u ostatních dívek, a tak vždycky když vcházela do ordinace svého dětského lékaře, připadala si jako největší rarita na světě.

V pětadvaceti začala při zaměstnání studovat zdravotní školu. teprve tam odhalila pravdu. Najednou jí bylo jasné, proč se celý život cítí, chová a v jistém smyslu i vypadá jinak než její kamarádky. Má totiž chromozómy XY, což je mužská kombinace. "Profesorka nám ukázala fotografii nahé ženy a prohlásila: , To je je ve skutečnosti muž,'" vzpomíná Tereza. "Pak vysvětlila, že ten člověk má kromě mužských genů i varlata skrytá v podbřišku." V tu chvíli Tereze došlo, jakou operaci vlastně podstoupila ve třinácti letech. Také jí tehdy odňali varlata! "Vstala jsem tak prudce, až jsem převrhla židli, a vyběhla ze třídy. Venku jsem se rozplakala."

Pak zavolala svému bývalému lékaři, který potvrdil, že se narodila s 5 alfa reduktázovým defektem -při narození vypadala jako holčička, ovšem s malou vaginou a bez dělohy. V jejím těle totiž scházel důležitý enzym, bez kterého se nemohou vyvinout vnější mužské genitálie. V pubertě začala její nedovyvinutá varlata, jinak také gonády, produkovat mužské hormony. Lékaři je odoperovali, aby Tereza později nevypadala jako muž. Současně jí začali podávat ženské hormony."

Už vím, proč jsem předtím občas snila o milování se ženami," prozrazuje Tereza, která už se smířila s tím, že je intersexuálka: člověk, který se narodil s mužskými i ženskými pohlavními znaky.

Jsem výhradně na chlapy

S obojetným zevním genitálem přijde na svět každý asi dvoutisící člověk. Pokud sem ale zahrnete i lidi s neobvyklou kombinací chromozomů (což vizuálně nikdo neodhalí), je odlišný přibližně jeden člověk ze sta. Cosmopolitan zjistil, že v České republice žije intersexuálů jen několik desítek.

Čeští sexuologové nedávno zkoumali kvalitu pohlavního života intersexuálů a zjistili, že ačkoli tito lidé nemají normálně vyvinuté pohlavní orgány, většina z nich žije celkem spokojeným sexuálním životem. Všechny pacientky, které se studie zúčastnily, spí s mužem a bez problémů dosahují vyvrcholení. Shodně tvrdí, že mají citlivý klitoris - i když musel být chirurgicky upraven. Odborníci také zkoumali, nakolik se ztotožnily se svou ženskou identitou. Ukázalo se, že všechny (nejmladší bylo 23, nejstarší 33 let) mají za sebou aspoň jeden heterosexuální vztah. Jen jedna občas chodí i se ženami.

"Do rodného listu mi napsali ženské pohlaví a já se opravdu cítím jako žena," tvrdí sedmadvacetiletá Lucie, která pracuje jako asistentka v právní kanceláři. "I když mi operovali genitálie, nemám problém s vyvrcholením. Jediné, co jsem nikdy neprožila, je vaginální orgasmus. Nijak zvlášť mi to ale nevadí. ze zvědavosti jsem vyzkoušela i sex se ženou, ale dnes už jsem si jistá, že mě zajímají výhradně muži."

Až donedávna se intersexualita většinou "řešila " tak, že se okamžitě po narození určilo pohlaví dítěte. Sexuologové ovšem znají i případy, kdy dítě až do pěti nebo třeba i deseti let vyrůstalo jako chlapec a pak se provedla operační i matriční změna na ženské pohlaví.

Rodiče před dítětem často tutlají pravdu. Stydí se s ním o jeho sexualitě mluvit, nebo dokonce chtějí sami zapomenout, že nějaký problém existuje. Naši odborníci ale tvrdí, že rychlé řešení může přivodit nepříjemné následky. Někteří intersexuálové si totiž připadají odlišní, izolovaní, propadají depresím a nevědí proč. Spojili jsme se s několika intersexuály a požádali je, aby nám svěřili svůj příběh a prozradili, jaké to je, když si člověk skoro celý život není jistý, jestli je žena, nebo muž.

Nenáviděla jsem se

U většiny intersexuálů v dětství rodiče i lékaři o jejich problému mlčí, jako by neexistoval. "Jako malá holka jsem šla na operaci kýly. Když mě doktoři otevřeli, objevili varlata," vypráví osmadvacetiletá Anna, která pracuje v realitní kanceláři. Její stav se nazývá syndrom testikulární feminizace: má mužské chromozomy, ale její tělo správně nereaguje na mužské hormony. Na první pohled byste ale nezapochybovala, že před vámi stojí žena. Někteří lidé se stejnou poruchou dokonce vypadají superžensky - pyšní se velkými ňadry a nerostou jim chloupky na genitáliích ani na nohou

"Když mi bylo deset, rodiče mi oznámili, že nikdy nebudu mít menstruaci ani děti. Pak už jsme o tom nemluvili. Naši mi sice nedali najevo, že bych se měla za něco stydět, ale já jsem se nenáviděla a strašně jsem si přála být stejná jako ostatní holky."

Tvrdili, že mám rakovinu

Cosmopolitan vypátral, že lékaři někdy problém rodičům rovnou zatají. "Když mi bylo třináct, doktoři pověděli mámě a tátovi, že mi musejí vyoperovat dělohu, protože mám rakovinu," vybavuje si třiatřicetiletá zahradnice Hana. "Když na stejnou operaci musela i moje mladší sestra, začali se naši lékařů vyptávat -a zjistili, že nám oběma odoperovali skrytá varlata. Kdyby se po tom nepídili, nic by se nedozvěděli." Obě sestry nevěděly, čím se liší od svých kamarádek, ale cítily, že jsou jiné. Stejný dojem měla i Tereza.

"Prostě jsem si nepřipadala úplně normální," tvrdí. "Jako malá jsem se cítila jako kluk. Panenky mě nezajímaly, raději jsem si hrála s autíčky nebo lezla po stromech. Až na střední škole jsem chtěla zapadnout mezi holky, a tak jsem se začala chovat jako ony."

Puberta málokdy probíhá hladce, ale pro intersexuální dívky bývá nesnesitelná. Stydí se za svoje tělo, prožívají jednu ponižující situaci za druhou, ztrácejí sebedůvěru. Odborníci nám vysvětlili, že intersexuálky často mívají kratší pochvu a zvětšený klitoris, a tak svým partnerům musejí vysvětlovat, proč vypadají jinak než ostatní ženy. Jakmile přijdou do puberty, lékaři jim naordinují hormonální léčbu estrogenem a progesteronem, která zvyšuje náladovost, citlivost a pocit zranitelnosti.

Doktoři jim navíc po pravdě nevysvětlí, proč musí brát nějaké pilulky, takže se spousta z nich zbytečně bojí o své zdraví. A při pohlavním styku s mužem zpočátku cítí bolest. Hana, která se narodila s velmi krátkou pochvou, přišla o panenství v patnácti. "Můj kluk na mě naléhal, a tak jsem se s ním vyspala," svěřuje se. "Strašně to bolelo, ale nestěžovala jsem si. Začala jsem krvácet, a tak jsem si vymyslela, že jsem dostala menstruaci, i když jsem ji nikdy neměla." Tím ale vysvětlování neskončilo. "Trpěla jsem komplexy, protože nemám chloupky na genitáliích," přiznává. »Mužům jsem proto tvrdila, že jsem podstoupila hysterektomii a po ní mi přestaly růst."

Po dvacítce Hana několik let žila s partnerem, který ji psychicky týral a nakonec ji i bil. "Myslela jsem si, že mít kluka, který mě ponižuje, je pořád lepší než zůstat sama. Moje sebevědomí bylo úplně na nule." Některé intersexuálky v pubertě horečně střídají partnery, protože věří, že díky tomu zapadnou mezi ostatní ženy. "Když jsem byla malá, doktoři na moje genitálie zírali jako na nějakou raritu," vzpomíná Tereza. »Asi proto jsem pak v pubertě šla do postele s každým, kdo se mě pokusil sbalit. Dokazovala jsem si, že jsem žena." Většina intersexuálních žen se ale dlouho stydí s někým spát.

"Jako malá jsem pořád lítala někde venku, ale během dospívání jsem se začala zavírat doma. Četla jsem si, koukala na televizi, psala si deník," vypráví pětadvacetiletá studentka Karla."Ze sexu jsem měla strach, a tak jsem se oblékala schválně tak, abych vůbec nebyla přitažlivá. Nechodila jsem do klubů a snažila se ztloustnout, aby mě nikdo nechtěl." Sama se trestala domácím vězením. "Dokonce jsem pár nocí proseděla ve vaně s žiletkou v ruce," nezastírá. "Až na vysoké škole jsem úplně obrátila. Flámovala jsem, opíjela se, chodila domů až ráno. Dvakrát jsem s někým zkusila chodit, ale než došlo na sex, vztah jsem ukončila."

Rok a půl jsem byla kluk

Jednatřicetiletá podnikatelka Klára se narodila s genitáliemi, které by se daly popsat buď jako hodně velký klitoris, nebo dost malý penis. Když jí bylo osmnáct měsíců, lékaři rozhodli, že by ji rodiče měli vychovávat jako dívku, a klitoris jí odstranili. "V pubertě jsem si všimla, že mám operované genitálie, ale nelámala jsem si s tím hlavu. "Až ve dvaadvaceti se mi v nemocnici dostala do rukou moje karta a já zjistila, že jsem až do roka a půl žila jako kluk!" Klára připouští, že tohle zjištění jí obrátilo život vzhůru nohama.

"Nebyla to legrace, ale jsem ráda, že vím, kdo jsem. Díky tomu se dokážu sama se sebou srovnat. Myslím, že když rodiče před dítětem tají, že se narodilo jako intersexuál, je to totéž, jako kdyby mu třeba zemřel dědeček a oni tvrdili, že pořád žije." Hana se o své intersexualitě dozvěděla dost šokujícím způsobem při vyučování na vysoké škole. "Na kurzu biologie jsme si odebírali vzorky tkáně z vnitřku úst, abychom se podívali na své chromozomy. Zírala jsem na svůj vzorek a nemohla uvěřit svým očím," vybavuje si. "Když mi došlo, že mám chromozomy XY, strašně jsem se vyděsila." Protože o intersexualitě vůbec nic nevěděla, začala jí být přímo posedlá. "Celé dny jsem v knihovnách četla j, všechno, co se tohoto tématu týkalo." Dnes o sobě mluví jako o ženě s mužskými chromozomy. Svěřila se manželovi a toho pravda sebrala víc než ji. "Asi si myslel: ,Co když je moje žena vlastně spíš muž? Neznamená to tedy, že jsem na chlapy? A co když mě opustí kvůli ženě?'" uvažuje Hana. Nakonec ale napětí povolilo a nedávno adoptovali holčičku. Klára uvažuje, že si založí internetovou stránku, na které bude všechno o intersexualitě.

"Odmalička jsem byla jiná a dost mě to tížilo. Chtěla bych se nějak spojit s lidmi, kteří prožívají totéž co já." Protože vyrůstala v rodině, kde se o jejích nezvyklých genitáliích mlčelo, nedávno se rozhodla, že svým přátelům prozradí všechno. "Celý život jsem si držela lidi od těla, protože jsem cítila, že před nimi musím něco tajit, že se jim nemůžu úplně otevřít. Byla jsem proto pořád sama," stěžuje si. Dnes si konečně připadá dostatečně zralá a vyrovnaná i na to, aby začala s někým chodit.

I Tereza si dlouho připadala osamělá, přestože se vdala už v osmnácti. Tvrdí, že nikdy nebyla šťastná, protože neměla stoprocentní jistotu ve své sexuální orientaci. Nedávno manžela opustila a teď zkouší, jaké to je chodit se ženou. "Přestože se někdy cítím jako žena a hned druhý den si připadám spíš jako muž, jsem úplně v pohodě," prohlašuje. "Přiznala jsem si pravdu o svém životě a to je obrovská úleva."