Diagnóza: Transsexuál, cikán, šlapka

Poprvé jsem ho potkala na Cejlu, když postával před jednou z místních putyk s kamarádkou (nebo to možná byla sestra) a nastavoval hubená záda a nohy obepnuté dívčími kalhotami únorovému slunci. Většina kolemjdoucích si jej měřila pohledy, ve kterých se zračila směsice nedůvěry (to je vtip?) a odporu (vždyť on je buzerant).

Jmenuje se Karoĺ po strýcovi ze Spišské Nové Vsi. Karolek je Róm. Už odmalinka si připadal mezi ostatními kluky tak trochu divně – jako jediný rád nosil sukni po starší sestře, nebavilo ho prát se se sousedovými syny, jako jediný nebyl rád, když začal vypadat jako „opravdový chlap“. Máma i táta Karolkovi říkají, že je ostuda rodiny a že je to proti Bohu. Ale on si nemůže pomoct.

Každý den vyráží šlapat na pražské Hlavní nádraží a je šťastný, že může být šlapka – ženská. Jeho drobná postava v saténových kalhotech vypadá velmi žensky. Teprve, když se otočí čelem, najdete pod vrstvou líčidel obličej sedmnáctiletého chlapce. „Malování je úžasný“, protáčí Karolek panenky:„všecky ty barvičky, jako kdybych mohl být pokaždé někdo jiný.“

Šlapat začal vlastně náhodou – jednou v Brně na Hlavním po něm vyjel starší Němec. Tehdy patnáctiletý Karolek chtěl zděšeně utéct, ale chlápek mu lámanou češtinou nabídl dva tisíce. Karolek v té chvíli neměl ani na cigarety a tak to zkusil. Nebylo to nic příjemného, ale poprvé mohl být ženská aniž by to někomu nevadilo. Z Němce se vyklubal český emigrant, který Karolkovi našel byt v Praze a začal dohazovat kunčofty. Kšefty šly a když Karolek přestal mít za co utrácet, začal fetovat. O kunčofty přišel a tak musel jít na ulici.

Dnes šlape na nádraží, ale fetovat přestal. Už ví, co by chtěl: „Našetřím si na operaci a bude ze mě krásná ženská. Udělají mi prsa a nos jako má Cher,“ zasní se, „a potom budu mít salón krásy a najdu si hodnýho chlapa.“