Zodpovězené dotazy
Už prostě nemůžu... | Romča | 06.12.2006 v 01:12 | FtM
Ahoj. Když se teď nad tim zamýšlim, měl jsem úplně klučičí dětství, čural ve stoje, lez po stromech a muj hrdina byl Robin Hood.. S pubertou ale přišlo nějaký šílený zatmění a já si řek, že když jsem fyzicky holka, tak se tak budu chovat. Asi to neproběhlo jako takovejhle jasnej myšlenkovej pochod, ale stát se to muselo, protože jsem přestal nosit džíny a flanelový košile a navlík se do sukní, začal se malovat a nechal si narůst vlasy. Docela mě to i bavilo.. Přišla za mnou moje teta a řekla mi: "To jsme rádi, že už si nehraješ na kluka, my už jsme se všichni báli, že nejsi normální."...
Teď je mi 22 a mam zařízenej "holčičí život". Mam přítele (jsem bisexuání, to vím dávno), až dodělam školu, mam se vdávat, máma plánuje, jaký budou vnoučata...
Jenže asi před půl rokem ten kluk ve mně vyplul na povrch a strašně řve a já už to nezvládam. Nechal jsem se ostříhat, začal se oblíkat jako kluk, ale nikomu to asi nepřijde divný. Už jako holka dál žít nechci, ale vůbec nevim, jak to říct rodině a hlavně svýmu příteli, kterej mě za holku přirozeně má... Mam ho rád a záleží mi na něm, ale fyzicky už s nim nejsem schopnej fungovat... Žiju ve strašnym strachu, že všechny zklamu, ale zároveň si uvědomuju, že dřív nebo později musim s pravdou ven, jinak se zbláznim. Už prostě nemůžu...
Poraďte mi, prosim, co s tim dělat...
Yoshiyuki | 17.12.2006 v 17:27
Ahojky,
myslím, že tvoje situace bude hodně lidem připomínat jejich vlastní příběh, samozřejmě s menšími rozdíly. Zřejmě patříš do skupiny těch, kterým se na čas podařilo přizpůsobit a žít relativně "normální" život. Jenže jak už se to u nás stává, jednoho dne se člověk jakoby probudí ze sna a ať chce nebo ne, nejde to vrátit zpět, už nejde hrát holku a mít vztah s hetero klukem... vítej na palubu!
Podle toho, jak jsem měl možnost sledovat příběhy mnoha FtM, soudím, že jediná cesta, abys byl vážně spokojenej, je sebrat odvahu a začít postupně řešit situaci tím, že půjdeš s pravdou ven ve svým okolí a ideálně taky, že se objednáš na sexuologii (ideálně MUDr.Hanka Fifková), abys pak zbytečně nečekal, až budeš mít všechno připravený ke změnám (to čekání bývá dost úmorný).
Obávám se, že chtít zachovat vztah nemá moc šancí na úspěch, ovšem potlačit to kdo jsi by ti moc spokojenosti asi stejně nepřineslo, myslím, že to víš. Pamatuju si, jak jsem byl v podobný situaci a jak můj "přítel" reagoval... pomohlo mi to pochopit, že stejně neměl rád mě, ale svoji představu o tom, kým jsem. Což samozřejmě nebyla až tak jeho chyba, to já jsem tu roli hrál. Jak se říká - risk je zisk; možná ztratíš tenhle vztah, ale můžeš najít sebe a pak i někoho, kdo bude mít rád toho, kým jsi skutečně i tam hluboko uvnitř - stojí to za to!:)
Pokud jsi vykazoval tak jendoznačný neholčičí chování, můžeš na to šikovně navázat, až se to rozhodneš sdělit doma. Není žádný ideální způsob, jak to udělat, ale být tebou, začal bych tím, jestli si vzpomenou, jak tenkrát teta prohlásila tu větu a navázal tím, jak jsem se cítil. Pak už zbývá přidat, že je to zpátky, i když se ti podařilo na čas přizpůsobit.
Samozřejmě nikdo nechce zklamat ostatní, ale je to jen tvůj život; zradit sám sebe mi přijde mnohem horší než sebrat mámě sny o vnoučatech. Máš právo si vybrat svoji cestu a možná že celá rodina časem zjistí, že se vlastně nic hroznýho nestalo. Většinou to chce čas, ale pokud rodina funguje, tak se to usadí a zvyknou si. Moje mamka to například dlouho řešila a nemohla se s tím srovnat, zatímco teď po několika letech si dokonce dělá srandu z lidí, který nechápou, kde vzala syna a říká, že si stejně syna vždycky přála a že se jí to splnilo. Je to výsledek spousty práce a hlavně komunikace. Začni jakkoliv, řekni to komukoliv, poprvé to bývá asi nejtěší (supr je začít u sourozence, pokud nějakýho máš). Pokud víš co chceš, není na co čekat.
Přeju hodně štěstí!:)
Yoshiyuki
