inzerce · kontakty · galerie · archiv · odkazy
27.5.2019 rozcestník novinky přeměna náš svět o nás komunita web

Gender Blending


B. Bullough, V.L. Bullough, J. Elias: Gender Blending (Prometheus Books, New York 1997).

V roce 1997 v USA vyšla rozsáhlá publikace věnovaná fenoménu transgenderismu, shromažďující příspěvky přednesené na konferenci, již pořádalo Center for Sex Research na Kalifornské univerzitě. Tato kniha je ale mnohem více než jen souborem přednesených příspěvků, nýbrž představuje ucelené a všezahrnující pojednání dané tématiky. Jednotlivé statě jsou rozděleny do deseti kapitol: První uvádí čtenáře do fenoménu transgenderu a jeho různých souvislostí, druhá představuje některé empirické výzkumy věnované tomuto tématu, třetí se zaměřuje na specifickou otázku mužského cross-dressingu. Další dvě kapitoly jsou věnovány historickým, antropologickým a literárním studiím a přinášejí nové a překvapivé interpretace některých faktů a uměleckých děl z hlediska transgenderu. Následující čtyři kapitoly se zabývají palčivými otázkami, které se přímo dotýkají současné transgender komunity: různými typy péče a léčby určené transgenderům a transsexuálům, zejména chirurgickými zákroky vedoucími ke změně pohlaví a některými přístupy psychoterapie; jsou zde pojednány Benjaminovy Standardy péče a dále také právní souvislosti transsexuality a cross-dressingu. Poslední kapitola přináší originální vhled do problémů, se kterými se transgenderové ve svém životě setkávají, jelikož autory příspěvků jsou zde oni sami. Ráda bych nyní podrobněji představila alespoň dva příspěvky z tohoto velmi rozsáhlého sborníku. První se týká problému v naší zemi nyní velice aktuálního: autor v něm hledá odpověď na otázku, jaký nejvhodnější přístup zvolit při prosazování nové legislativy týkající se transsexuálů. Druhý příspěvek ukazuje pohled transgendera na současné přístupy odborníků “pečujících” o příslušníky transgender komunity.

V příspěvku nazvaném Uzákonění práv transsexuálů: normativní forma jeho autor Stephen Whittle upozorňuje na to, že mnoho států již sice přijalo zákony garantující transsexuálům jejich práva (týkajících se zejména ochrany před diskriminací v zaměstnání či uznání rodin, které nově zakládají), ale v mnoha zemích je legislativa stále nedostatečná nebo úplně chybí. Takovým státem je i Velká Británie, na kterou se autor zejména zaměřuje.

Autor si klade otázku, jak v těchto zemích legislativně zaručit, aby transsexuálům byla přiznána všechna práva, která by měli mít jako členové své nové genderové skupiny. Určitý návod lze podle něj nalézt v již existujících legislativách. Ukazuje, že tyto legislativy nevycházejí při definování práv transsexuálů z běžných antidiskriminačních zákonů, jež by po transsexuálech vyžadovaly zveřejnění jejich statusu, a tím jen vedly k další diskriminaci, ale zaručují jim bezvýhradné uznání jejich nového genderu. Toho dosahují jedním ze dvou následujících možných postupů: buďto je jejich gender změněn jaksi zpětně, jakoby trval již od narození, anebo je jejich nový gender uznán od určitého bodu v čase – nejčastěji od ukončení léčby vedoucí ke změně pohlaví. První forma převládá ve státech se zvykovým právem a spočívá v tom, že transsexuálovi je vystaven nový rodný list či pozměněn rodný list původní. Na transsexuály pak právo automaticky pohlíží jako na jakéhokoli jiného muže či ženu. Tento přístup se v praxi jeví jako velmi úspěšný, příkladem je legislativa Jihoafrické republiky či Kanady. Druhá forma se týká států s kodifikovaným právním systémem, kde je transsexuálům vystavován jakýsi “uznávací certifikát”. Například v Německu procházejí transsexuálové dvěma oddělenými procedurami: první se týká změny křestního jména tak, aby odpovídalo jejich gender roli, a je určena transsexuálům před operací pohlaví, druhá pak zajišťuje “nastolení příslušnosti k dané pohlavní skupině” a proběhne jen za podmínky, že ti, kdo o ni žádají, nejsou ženatí či vdané, jsou trvale neplodní a podstoupili operaci, jež změnila jejich pohlavní znaky. Transsexuál je pak od okamžiku, kdy tato procedura proběhne, nahlížen jako příslušník opačného pohlaví. Touto změnou ale nesmí být narušeny vztahy mezi rodiči a dětmi či práva jejich bývalých manželů.

Autor zdůrazňuje, že při prosazování nové legislativy týkající se transsexuálů je třeba zvážit tři okolnosti: politickou vhodnost, potenciální problémové oblasti a administrativní náklady - to vše určuje, nakolik bude politicky podporována. Následně si klade několik zásadních otázek, na jejichž zodpovězení závisí volba té správné legislativy pro daný stát. První otázkou jsou její požadované funkce: v první řadě musí navrhovaná legislativa umožnit transsexuálům uznání jejich příslušnosti k nové genderové skupině. Toho může být dosaženo vydáním nového či pozměněním starého rodného listu. Certifikáty uznávající změnu pohlaví se autorovi naopak jeví jako neuspokojivé, neboť označují transsexuály natrvalo jako “jiné”. Dále je třeba rozhodnout, zda má být transsexuálům poskytnuta retrospektivní právní ochrana (zda mají být chápáni jako příslušníci nového pohlaví i zpětně, již od narození), nebo zda má být tato ochrana nastolena od určitého bodu v čase (tedy od proběhnutí léčby vedoucí ke změně pohlaví). Autor se přiklání spíše k této druhé variantě, jelikož nevyvolává tolik právních a politických problémů. Druhou otázkou je “jaká autorita bude rozhodovat o změně genderu?” Většina legislativ se shoduje na tom, že by to měla být autorita lékařská, jenže požadavky na chirurgický zákrok či hormonální léčbu rozhodně nejsou jednoznačné. Ne všichni transsexuálové jsou schopni bez zdravotních rizik takovéto invazivní zákroky podstoupit a například operování female-to-male transsexuálů poskytuje v současné době stále jen žalostné výsledky. Autor vidí řešení v tom, že každý transsexuál podstoupí vhodnou terapii, na níž se shodne pacient s lékaři a která bude v jeho individuálním zájmu. Autor se dále táže, zda by lékařskou péči transsexuálům měly poskytovat jen kliniky k tomu oprávněné, jak tomu je v některých zemích, a obává se, že by to vedlo k uzavření trhu a k nemístnému zvýšení nákladů. Upozorňuje na další body, jimž je třeba věnovat pozornost: na právní ochranu dětí a bývalých manželů transsexuálů, dále na problém práva uzavřít manželství, který je úzce spojen s palčivou otázkou manželství mezi osobami stejného pohlaví, či na požadavek trvalé sterility pro uznání změny pohlaví (autor se ptá, zda by snad měla být změna pohlaví odmítnuta těm transsexuálům, kteří nemohou ze zdravotních důvodů projít hormonální léčbou). Závěrem poznamenává, že každá nová legislativa týkající se transsexuálů jim musí zaručit práva a zároveň povinnosti, jaké mají všichni občané.

Příspěvek Virginie Prince nazvaný Sedmdesát let v zákopech genderových válek je zcela odlišného charakteru. Autorka v něm nehovoří za odbornou obec, zabývající se transgenderismem, ale vystupuje zde jako “klient” či “spotřebitel” – představuje se jako příslušnice transgender komunity, nikoli ale jako transsexuál. Říká, že s převlékáním začala ve svých dvanácti letech a nyní žije jako žena, s ženskými druhotnými pohlavními znaky, ale s mužskými genitáliemi, a s tímto stavem je naprosto spokojená. Z této pozice kritizuje přístup lékařských a psychoterapeutických odborníků k otázce transgender.

V první řadě upozorňuje na přetrvávající neadekvátní zacházení s pojmy “pohlaví” a “gender”. Někteří stále nerozlišují mezi anatomicko-fyziologickým obsahem jednoho a psychologicko-sociologickým obsahem druhého. To se týká zejména pole kulturní antropologie, kde se stále setkáváme s tvrzením, že v některých kulturách existuje více než dvě pohlaví, když se přitom jednoznačně jedná o gender. Tato pojmová záměna způsobuje mnoho nedorozumění, a dokonce i individuálního utrpení. Autorka chce ukázat, že je možné změnit gender, aniž by bylo nutné změnit pohlaví a ukazuje na zjevný rozpor v odborné praxi týkající se problému transgender: “Proč se říká, že určité osoby trpí genderovou dysforií a že možným řešením jejich problémů je chirurgická změna pohlaví?” Proč měnit pohlaví, když tyto osoby jsou nespokojené se svým genderem, a to je přitom něco úplně jiného? Toto nesprávné nakládání se slovy a jejich významy dovedlo mnoho cross-dresserů či transgenderů k mylnému přesvědčení, že jsou transsexuály a že by měli podstoupit náročnou operaci, která by jim přinesla jen zklamání a nespokojenost. Autorka říká: “Naštěstí jsem byla schopna rozmluvit dosti lidem tuto operaci, a to tak, že jsem jim pomohla pochopit, že změna pohlaví není nutná pro vyřešení jejich skutečných problémů, jež vyplývají z genderu a ne z pohlaví.”

Závěrem autorka upozorňuje na chybné uvažování o příčinách a léčbě cross-dressingu. Ukazuje, že výraz “léčba” či “terapie” je zcela nevhodný, jelikož předpokládá existenci nějaké nemoci. Cross-dressing ale není nemoc, a tak nemůže být léčen. Stejně tak nelze hovořit o “příčině” tohoto jevu. Jedná se jednoduše o objevení dříve skrytých ženských potenciálů, přítomných u každého chlapce již od narození. Autorka uzavírá svůj příspěvek úvahou nad tím, že maskulinita a femininita nejsou jednoduše protikladné charakteristiky a že cross-dressing u mužů je třeba chápat spíše jako osobní kulturní revoluci odpovídající změnám v ženských rolích než jako nějaké psychické narušení, které by bylo třeba léčit. Gender Blending představuje velice zajímavý a vyčerpávající přehled všech možných přístupů a úvah týkajících se fenoménu transgenderu, jenž sám o sobě není jednoznačný a zahrnuje vše od cross-dressingu až po změnu pohlaví složitými chirurgickými zákroky a hormonální terapii. Tato kniha je jedním z mála interdisciplinárních děl v této oblasti - shromažďuje názory odborníků ze sféry psychologické, lékařské, sociologické, právní a mnoha dalších, a zároveň přináší jedinečný dialog mezi těmito odborníky a těmi, pro které je jejich péče určena, tedy samotnými příslušníky transgender komunity.

Shlédnuto: 1962x    |    Komentáře: 0    |    Tipů: 0    |   
Translidé 2003-2019 | MAPA | on-line: 1 |        Creative Commons License