Příběh člověka, který se narodil s ženskou duší v mužském těle. Kluk skončil, nyní začíná žena.
Dnešní portrét ženy z regionu je atypický. Představí někoho, kdo se sice narodil s ženskou duší, ale s mužským tělem. Nakonec se tato osoba ženou stala. Pomohli jí lékaři, její blízcí, a hlavně si musela pomoci ona sama. Teď už žije svůj nový život. Vypadá tak, že spoustu lidí vůbec nenapadne, že někdy bylo něco jinak. Nechceme tuto mladou ženu skandalizovat, proto jsme souhlasili s jejím přáním neuvést její pravé jméno a fotografii. Zajímá nás její životní příběh a ten vám nyní nabízíme. Říkejme jí třeba Kristýna ze střední Moravy. Příběh doplňuje i vyjádření lékařky, která má Kristýnu v péči.
Vrzne zrezivělá hřbitovní branka. Chodíme po tichých cestičkách mezi hroby. Nesetkaly jsme se u ní doma, v domě, kde žije se svými rodiči. Nechtěla. „Necítím se tam moc dobře. Je to místo, kde prožívám své deprese, nudím se, a tak si radši někam vyrazím. Je to lepší než sedět doma na zadku a dívat se na televizi," říká příjemným hlasem hezká, mladá žena a vysvětluje, proč zrovna hřbitov je místem, kde se cítí volně.
„Mám tu pochovanou babičku, kterou jsem měla moc ráda. Ona byla mezi prvními, kteří mě ve všem pochopili. A tak, když mi je nejhůř, chodím ji sem vyprávět své problémy a starosti. Tady mi to pomáhá. Vím, že až teď odsuď půjdu, budu si hledat nový partnerský vztah, najdu skvělou práci a začnu úplně jinak. Ale potřebuju k sobě vysokého kluka, protože měřím metr osmdesát dva a s podpatky jsem ještě vyšší," jen vrzání štěrku, na který našlapujeme ruší pětadvacetiletou Kristýnu, která začíná vyprávět svůj složitý příběh.
Na jeho počátku byl chlapeček, z něhož vyrůstal kluk se zmatenou myslí, spoustou nejistot, obav, ale i odvahou a rozhodností. Na konci téhož příběhu pak stojí modrooká usměvavá žena.
Jak se to všechno vyvíjelo?
Odmalička se to ve mně projevovalo. Jenže jak si dítě, kluk, může
dupnout, že se chce obléct do dívčího oblečení, když maminka a babička
vysvětlují: „Jsi přece chlapeček, tak si vezmi kalhoty." Já ty kalhoty
nenáviděla. Kupovali mi autíčka, takové ty klučičí věci, jenže mě to
nezajímalo. V baráku jsme však měli u sousedů asi o dva tři roky starší
holku, a té jsem vždycky brávala panenky. Hrávaly jsem si spolu tak, jak si
děcka hrajou: třeba na vaření. Ale když mi řekla, že budu tatínek, tak jsem
se hádala, že budu maminka. Rodiče tomu velkou pozornost nevěnovali.
Odbylo se to větou, jsou to děti, hrají si.
Jak to s vámi vypadalo ve škole?
Chodila jsem na střední zemědělskou školu a dostala jsem se do třídy
samých kluků. Bylo to strašné, protože hlavní obor byla mechanizace,
která mi vůbec nešla. Kluci mi navíc dávali patřičně najevo nesouhlas
s tím, jak vypadám a jak se chovám. Už v tu dobu, byť jsem byla ještě
oficiálně klukem, jsem nosila delší vlasy, byla jsem dost štíhlá, možná jsem
se chovala i lehce zženštile. Zkrátka hned při prvním pohledu na mou tvář
bylo každému jasné, že nejsem žádný tvrďák. Spolužáci reagovali tak, že
mě někdy i zbili, padala spousta sprostých narážek. Rok jsem nějak
přetrpěla. Od druhého ročníku jsem si vydupala přestup do dívčí třídy, kde
se chodilo ke zvířatům, bylo tam povinné šití a vaření. To mě bavilo.
Školu jste nedokončila. Proč?
Nakonec jsem stejně nátlak spolužáků i učitelů, kteří se ke mně moc dobře
nechovali, nevydržela a odešla jsem. Začala jsem si hledat práci a dělala
třeba poštovní doručovatelku, prodávala jsem v obchodě, pomáhala
v zoologické zahradě a tak. Vybírala jsem si ženské profese. Jenže pak mi
přišlo předvolání, abych se jako branec dostavila k odvodu.
Jak jste vypadala před odvodovou komisí?
Jako dáma. Upravená, namalovaná, v uplých riflích. Nejhorší bylo, když
mi měli měřit hrudník, protože já se v tu dobu chtěla tak přizpůsobit
ženskému tělu, že jsem si vycpávala ňadra a nosila podprsenku. Musela
jsem to všechno sundat, zdravotní sestry mě změřily, zvážily a nakonec
řekly: „Máte míry jako modelka." Pak přišlo čekání ne verdikt. Když padlo
„ne", šli jsme slavit.
Vy jste se se svým stavem nesmířila a svěřila jste se lékařům. Absolvovala
jste řadu náročných vyšetření včetně psychiatrických. Nakonec jste se
zhruba ve dvaceti letech vysněné operace dočkala. Co čeká člověka, který
dostane termín na operaci?
Operace byla až takovou třešničkou na dortu. Aby k ní vůbec došlo, lékaři
testují, do jaké míry je člověk na změnu pohlaví, která je nezvratná,
připraven. Zasedají komise, kterým musíte znovu a znovu dokazovat, že to
myslíte vážně, že jde skutečně o váš nejniternější pocit a potřebu. Poprvé
mi moje obhajoba před komisí nevyšla a mě se málem zhroutil svět. Měla
jsem však štěstí na lékařku - psychiatričku, která mi věřila a s její pomocí
jsem podruhé komisi přesvědčila.
No a pak, když přišel den „D", nastoupila jsem do brněnské nemocnice, už
jsem nesměla nic moc pít a jíst, a druhý den, v osm hodin ráno, jsem šla na
operaci. Ráno po probuzení jsem dostala injekci, asi na uklidnění, a vezli
mě na sál. Byl to strašný pocit, bála jsem se, že už se neprobudím. Ještě si
pamatuju sál, doktory, jak se umívají, a pak už nic. Jako kluk jsem umřela.
Probudila jsem se na jednotce intenzivní péče. Narodila se Kristýna. Pan
doktor mě po probuzení uvítal slovy: „Vítejte do nového života, madam."
Jaké bylo první Kristýnino probuzení a první ženské hodiny?
Nejhorší bylo, že jsem na sobě měla takové ty přísavky, asi aby věděli,
jestli mi tluče srdce, a byla jsem odhalená, takříkajíc všanc každému. Tak
jsem se rychle upravila. Nohy jsem musela mít podložené, abych je měla
stále pokrčené. Pořád jsem ležela na zádech, byla jsem na umělé výživě a
každých šest hodin mi píchali injekce, ty nejsilnější oblbováky. Takové
bolesti jsem v životě nezažila. Zdálo se mi, že mě trhají na kusy, dupou po
mně.
Co ještě po operaci přišlo?
Začaly se mi třeba dělat kruhy pod očima, což souvisí s užívanými léky.
Kvůli nim mívám taky změny nálady, někdy ji mám hodně špatnou. Občas
mě chytne i deprese a jsem citlivá na různé podněty. Třeba se dívám
v televizi na romantický film a brečím u něj jako malá. To se mi předtím
nikdy nestávalo. Jindy mě zase chytne úplně neskutečná „žravá".
Ty léky už budete brát celý život?
Hm, do konce života. Pokud bych je vysadila, stalo by se něco strašného.
Přestala by se regulovat funkce testosteronu v mém těla a ze mě by se stala
vlastně karikatura, nebyla bych ani muž ani žena. Ty léky, kterých denně
spolykám skoro hrst, přinášejí v běžném životě nejeden problém. Nesmím
třeba pít alkohol.
Je pro vás těžké najít si partnerský vztah?
Je to dost těžké. Když jdu na diskotéku, tak mě sice kluci berou jako holku,
ale já mám pořád nějaký blok. Bojím se, co bude, kdyby na to kluk přišel.
Radši se přátelím s kluky, kteří to o mně ví. V jejich přítomnosti se cítím
uvolněná, vím, že můžu zažertovat, zaflirtovat. Zkrátka u cizího člověk
jsem docela nejistá. Byla bych nejradši, kdybych našla kluka, který to o
mně ví od někoho jiného, než abych mu to musela vysvětlovat sama. Je
těžké se o tom bavit s někým, s kým jdete na rande.
Jaký je váš vztah k dětem? Chcete je mít?
Mám k nim vztah a ráda bych je měla. Třeba si najdu muže, který je sám a
vychovává děti. Myslím, že děti k životu patří, a to, že je sama mít
nemůžu, neznamená, že bych je nemohla vychovávat. Je spousta dětí
v dětských domovech, které by potřebovaly někoho, kdo je bude mít rád.
Jak se k tomu všemu, co se přihodilo, staví vaši rodiče?
Maminka už to neřeší. Jedná se mnou jako s holkou. Ze začátku to pro ni
byl samozřejmě šok. Otec to taky vůbec neřeší, ale nemá rád, když si ze
mě někdo dělá nebo dělával třeba srandu. Mám ještě sestru a ani ona to
nijak neprožívala. Když mám problémy s klukem, tak se jí ráda svěřím. Je
sice mladší, ale má svoje zkušenosti. Vlastně to, co se stalo, všichni brali
docela sportovně.
Ve svém novém životě slavíte páté narozeniny. Nelitujete svého
rozhodnutí?
Určitě ne. Odmalička jsem cítila, že ženou jsem. Jen si čím dál víc
uvědomuju, že to, čím jsem prošla, nebyl konec mé cesty, ale teprve její
začátek. Čím dál inteznívněji si uvědomuju odpovědnost za život
v ženském těle. Najednou o sobě začínám pochybovat a mám strach, jestli
to všechno zvládnu. Ale určitě nelituju.
Odborná lékařka, do jejíž péče se Kristýna dostala:
„Kristýna se od počátku, od první návštěvy v ordinaci, projevovala jako
žena. Její nejniternější „Já" bylo vždy ženské. Vždy se cítila být ženou.
Když začala užívat ženské pohlavní hormony a léky, které potlačují tvorbu
mužského pohlavního hormonu testosteronu, cítila příliv klidu. Začala se cítit
psychicky vyrovnanější, spokojenější. Myslím, že její velkou výhodou je,
že je hezká. Ještě před začátkem léčby vypadala jako atraktivní přitažlivá
žena. Sama si dost věří. Ale je pravda, že v době, když už byla po operaci a
kdy měla být spokojena ve své nové ženské roli, dostavila se i úzkost a
pochybnosti, zda opravdu bude schopná žít jako žena, zda se jí podaří najít
stálého partnera, vdát se, popřípadě adoptovat děti. Myslím, že to vše
přináší její osobní dozrávání a že to dokáže překonat. Je bojovná.
Z hlediska medicíny bude muset pravidelně docházet na kontroly, do konce života bude muset užívat hormonální léky. Bude muset také podstoupit i některá vyšetření, která prokážou, zda například nehrozí nebezpečí odvápnění kostí. Kristýna je si toho všeho vědoma a dobře s námi spolupracuje.
Kristýny v nás
Může se zdát, že portrét Kristýny do seriálu o zajímavých ženách nepatří.
Je to mylný dojem. Patří tam stejně tak jako osudy intelektuálky, která
emigrovala a vrátila se, stejně tak jako osudy šťastně vdané učitelky, z níž
se stala novinářka, nebo osudy ženy, kterou partner nechal na holičkách i
se třemi dětmi a ona se musela proklatě rychle naučit postarat se o sebe i o
rodinu.
Všechny tyto ženy, Kristýnu nevyjímaje, totiž ukazují, že se životem je nutné se prát. Je potřeba se naučit překonávat překážky, které si člověk zavinil sám, i ty, které mu nastrojili jiní. A je jedno, jestli ten boj svádíme s vlastním svědomím, přírodou, nevěrným manželem, ambicemi, nebo třeba hormony. Proto příběh Kristýny do našeho seriálu patří. Ukazuje, že život je pestrý a někdy taky dost těžký.
Možná je Kristýnin příběh výjimečný. Ale čí život není?