inzerce · kontakty · galerie · archiv · odkazy
19.7.2019 rozcestník novinky přeměna náš svět o nás komunita web

Jako ryba v síti

Daly jsme si víno. Zuzana bílé, já červené. V reproduktorech se usídlila country. Mně se líbila, Zuzce asi moc ne. Chvíli jsem měla dojem, že jí rozumím dobře, chvílemi se vzdalovala jako surfař při vlnobití. Vlastně mluvila jen ona:

„Táta mě brával s sebou na ryby už jako malou holku. Bylo to pěkné, ale vadilo mi, že mě nenechal, abych si chytala, jak chci. Radil mi, když brala ryba, nejraději by mi byl vytrhl udici a chytil ji sám. Prostě nenechal mě si chytání vychutnat. Nepochopil, že když mi ryba uteče, je to jen můj problém, moje prohra! A díky ní třeba už příště budu vědět, jak na to. Panenky? Nějaké byly. Pamatuju si, jak mi kdosi daroval chodící panenku a já se jí tak bála, že ji matka nakonec používala jako strašidlo. Když nebudeš hodná, přijde na tebe panenka! A já řvala… Mojí nejoblíbenější hračkou se stala motorka. Závody na motorkách s otcem a s oběma bratry byly to nejlepší.

Na intru se mi strašně stýskalo po rodině. Myslela jsem, že to tam prostě nevydržím. Později tam ale vznikl vztah mezi mnou a jednou dívkou, dodnes se občas vídáme, a tak jsem si na intr zvykla…To už bylo jasné, že nepotřebuju pro vztah kluka, ale dívku.

V dětství mě nějaký čas zneužíval babiččin druh, dotýkal se mě na prsou i na jiných místech. Sice na to vzpomínám s nevolí, ale nemyslím, že by to ovlivnilo mou dnešní sexuální orientaci. Jsem transsexuálka. Vím to, přiznávám si to, chápu to, beru to docela normálně. Dnes, je mi pětadvacet, jsem s tím smířená. Jen kdyby nebylo všechno tak úžasně komplikované!

Moji rodiče, které mám hodně ráda, dost dlouho nic nevěděli. V době, kdy se maminka možná ptala sama sebe, jak to, že s nikým nechodím, jsem žila prakticky ve společné domácnosti s další dívkou v mém životě, s Kamilou. Zamilovala jsem se do ní téměř na první pohled. Trvalo jen pár týdnů, než se všechno mezi námi vyjasnilo. Ze zábavy, kde se také konzumoval alkohol, jsme šly k ní domů a poprvé se milovaly. Druhý den ukončila vztah, který dosud měla s jistým mužem, což mi tehdy snad imponovalo. Ale když se nad tím dnes zamyslím – jak rychle ráz na ráz dokázala hodit za hlavu dlouholetý vztah – možná mě to mělo zarazit. Jenomže když je člověk zamilovaný, nezastaví ho, jak známo, nic. Koupila jsem si byt nedaleko jejího a byly jsme spolu denně. Kamila měla dcerušku, se kterou jsem vycházela dobře. Taková rodinka, tři ženské v chalupě.

Náš vztah trval čtyři roky. Kus života. Dnes mi připadá, jako by život s Kamilou byl jediný, který jsem kdy žila. Bez ní už nežiju, nejsem nic, není nic. Nic nesměřuje k žádnému cíli. Nevím, jak dál. A to je můj problém."

„Tenhle problém má ale každý, kdo se po dlouhodobém vztahu rozejde s partnerem. Chce to čas, nic jiného. A pak možná – nového partnera. U tebe partnerku. Proč nezkusit inzerát?"

„Ale jak mám seznamovací inzerát formulovat? Jsem normální kluk, ale v ženském těle a hledám ženu, které by to nevadilo? Fakt nevím… Mám strach, že budu sama pořád."

„Proč jste se vlastně s Kamilou rozešly?"

Zuzana sklopí oči ke sklínce, napije se, pak pokrčí rameny.

„Zas se zamilovala, jako tenkrát do mě, jenomže teď pro změnu opět do muže. No, do muže, spíš do kluka. Byl o třináct let mladší než ona, přesně můj ročník. Náš rozchod byl hrozný, nedovedla jsem ji pochopit, snažila jsem se jí připomenout, jak nám spolu bylo hezky, vyčítala jsem, dělala jsem scény, prosila, ponižovala se, plakala….Byla neoblomná. Je už taková. Její vztah k tomu klukovi zanedlouho skončil."

Zmlkla. Má krásné oči, uvědomuji si. Snad ještě víc teď, když se zdá, že se v nich lesknou slzy. Je to vůbec moc pěkná žena.

„Vrátily jste se k sobě, když jejich vztah skončil?"

„Ne, už to prostě nejde. Jen mě deptá, když jdu kolem jejího domu a vidím světlo v okně. Představuju si, co se za záclonou děje, jestli je už malá Jana doma, jestli se učí, vidím Kamilu u sporáku nebo v koupelně… Pořád jsem spojena s tím bytem, s tím životem. Cítím se jako v síti. Teď už je mi líp, ale jeden čas jsem byla opravdu na dně. Proto se taky celou pravdu o mně dověděli naši. Poprvé jsem viděla tátu plakat. Ale řekl mi, že jsem přece jejich holka a můžu za nimi kdykoliv s čímkoliv přijít, že se ode mě neodvrátí, ale udělají pro mě, co budou moci. Jenomže… co můžou udělat? Musím si pomoct sama.

Mám kamarádku, náš vztah je lehce erotický, ale je vdaná a svého muže miluje. Pomohla mi získat kontakt na Sexuologický ústav v Praze.

Jenomže….

Asi nikdy nenajdu odvahu k operaci, ke strastiplné cestě přeměny pohlaví. K prožití chvil, kdy člověk už není žena, ale ještě není muž. Nejvíc mě ničí, že bych se operací dotkla rodičů. Všichni v jejich okolí by se to dověděli. Kladli by otázky, nebo se jen významně dívali a šuškali si… To je pro mě nepřekonatelné."

„Jaký máš vztah ke svému tělu?" Chce se mi říct, jak se spolu snášíte….?

"Jednou jsem četla v Ty a já, jak se jeden transsexuál pokusil o sebevraždu, když dostal menstruaci. Tak hrozné to se mnou není. Mám jen pocit, že by mě nikdo neměl vidět víc odhalenou nebo nahou. Být na pláži je pro mě utrpení a nahou mě nesměla vidět ani Kamila. Prohlídka u gynekologa mi připadá jako něco úplně příšerného. (Smířila jsem se s tím, že nebudu mít děti, proto bych tak chtěla partnerku s dítětem). Jinak jsme si ale už s mým tělem na sebe zvykly… Vím, že pro mě dělá, jen co může."

Vyšly jsme z vinárny. Zuzana v pánské bundě a kalhotách ve mně svou chůzí a každým pohybem vyvolávala nutkání se do ní zavěsit. Uvědomovala jsem si vedle ní, že jsem žena tak, jak to cítíme jen vedle opravdových mužů. Za výlohou se zaleskly šperky.

„Kamila měla ráda šperky. Teď ani nevím, komu koupit dárek. Z letošních Vánoc a Silvestra mám při vzpomínce na ty minulé hrůzu."

Zuzanin vlak za chvíli odjížděl. Na peronu jsme se rozloučily a vrátily se každá do své sítě.

Shlédnuto: 1750x    |    Komentáře: 0    |    Tipů: 0    |   
Translidé 2003-2019 | MAPA | on-line: 0 |        Creative Commons License