Kluci nepláčou

Taky znáte ten pocit – vyjít z kina a někomu jí natáhnout? Tak to byla moje první myšlenka, po tom, co jsem shlédla Kluci nepláčou. Kluci možná ne, já bych plakala vzteky a bezmocí...

Brutalita, zprostředkovaná filmovou rekonstrukcí skutečného příběhu, na sebe nenechává dlouho čekat. Nenávist, frustrace a násilí jsou neodmyslitelnou součástí amerického snímku Kimberly Pierce od prvního do posledního záběru. Člověk si tak nějak zvykne. Zvykl si asi i jednadvacetiletý Brandon (Hilary Swank) – permanentně utíkat, žít neustále ve střehu, snít o lásce a o tom, co bude až. My, co sedíme před plátnem, víme, že se narodil jako žena. Vystupuje jako kluk, protože JE kluk. Má to drobný háček: Brandon JE taky Teena a Teena Brandon. „Krize sexuální identity", říká tomu odtažitě a nenaráží, jedině když „hraje" dál. Lidi nemaj' rádi, když nevědí, co si mají myslet. Seš buďto kluk, anebo holka. (Nějak schází tu „tak si vyber".) Brandon a vy víte, že JE kluk, a přesto tušíte, že to musí prasknout.

Krátký život a rychlý konec Teeny Brandon (1972-1993) je kromě naturalistické rekonstrukce také novodobým portrétem transsexuála, který už ví, že není takový sám na světě, ale jeho pozici ve společnosti to nějak výrazně třeba ve srovnání s Radclyffe Hall z minulého století nemění.

Brandon Teena nastupuje trochu krkolomnou cestu asimilace, když krade auta, bere drogy a schází se s ostrýma týpkama. Jenomže nedělá nic jiného, než žije jak umí. Možná kdyby se držel víc zpátky, snažil se být konformní, a neprovokoval by, „lidi by si zvykli"? Ale Brandon má rád rychlá auta, hezké holky, dobrodružství a hlavně potřebuje chlapské uznání. I když není žádný svalovec, má úspěch i v gangu Johna a Tomyho z jednoho amerického zapadákova. Je pro každou srandu a umí to pořádně roztočit, a to kápo Johny oceňuje. Rázem stojí v hierarchii hned výš. Jenomže se zamiluje do Johnovy chráněnkyně Lany (Chloë Sevigny). A ona do něj. Po čase, když je to mezi nimi jasné, chtějí oba zmizet do Lincolnu, odkud Brandon pochází. Brandona však očividně „nová rodina" láká, a tak zůstává, nechává se chytit policií za rychlou jízdu a od té chvíle můžeme jen pozorovat pohasínající svit Brandonovy hvězdy života. Režisérka Pierceová neukazuje pouze tragický konec jednoho mladého člověka, v její výpovědi se dotýká stránek schizofrenního života transsexuálních lidí, které mnohým z nás zůstávají utajeny. Myslí na všechno: menstruaci, prsa, vycpávku do džín, imitaci penisu (něčím se čůrat musí), i na to jak „to dělají". A to celé doprovázeno pocity viny, trapnosti a neustálého strachu z prozrazení. Jako by udělali něco opravdu hanebného, když se narodili jako opačné pohlaví, než jakým se cítí být.

Brandon by mohl nenávidět sám sebe, svoje tělo a spáchat sebevraždu.

Nemusel by čekat, až ho někdo odhalí, poníží a jako zrůdu zabije. Jenomže Brandon všechno nese sám. „Já vím, je to všechno jen moje vina", říká Johnovi v hrůze jako omluvu, protože ví, jaký ho čeká trest. To nejhorší, co se může transsexuálovi zaživa stát. Trest za to, že není fyzicky muž, ale žena. Jeho faktická smrt je pak spíš vykoupením.

Kluci nepláčou je smutným poselstvím. O to víc, že z něj čiší syrová realita primitivní nenávisti k odlišnému. Je o tom, že nestačí se narodit, abychom mohli žít. Je mezi námi totiž rozdíl. Jsou mezi námi správnější, oprávněnější a silnější a rozhodují, jestli budete žít právě Vy. Není tu otázka viny, jenom moci. A to je na mně, svobodného člověka ze svobodné země, trochu moc.