Michael - poezie

Otisk přírody

Jestliže máme přírodu poslouchat,
nemůžeme obcházet sebe.

Příroda je v nás a kolem nás a Ti, kteří tvrdí, že se něco děje proti přírodě,
pak mluví proti ní, protože ona vždy učiní, tak jak učiní.

Pak je to ona sama, která nás utváří, která v nás žije, dýchá, umírá.
Nic, co je proti přírodě, by ona sama nevytvořila proti sobě samé
/Bůh si neoškliví nic z toho, co stvořil/.

Nic , co je proti přírodě nemůže být bez jejího zásahu stvořené.
Nemůže být bez jejího zásahu, neboť ona tvoří v tichosti to,
co již utvořila, to, co již pouze dotváří.

Nic nevzchází bez ní, nic okolo ní, neb je ve všem a všude.
Kdo tvrdí, že je něco tvořeno proti přírodě, ať se jí zeptá,
proč učinila tak, jak učinila.

Co už je jednou jí vytvořeno a prochází procesem –
jistě je spouštěčem, jež vyvolala ona sama.
Co už je jednou jí vytvořeno, určitě to měla na počátku své tvorby v plánu.

Proto: ptejme se jí a ne těch druhých, kteří jsou jen jejími výtvory.
Neboť ona je tvůrce a tvůrce si neoškliví nic z toho co učinil.
A my vláčeni v jejím procesu podléháme jejím chemickým programům.

Co je v toku času, už se nevrací,
zautomatizovaná chyba je stále chybou.
Člověk se nemůže znovu vrátit a narodit se.
Chemie člověka je původní,
chybějící či nadbývající XX, XY,
do těla zpětně nevtiskneme, ani neodejmeme.
Bylo by mylné domnívat se, že příroda dělá chyby, které jen my opakujeme.