Největší úchylák na světě

Podobnými pocity obvykle trpí lidé, kteří měli tu hloupou smůlu, že se narodili v těle opačného pohlaví. Jejich diagnózou je transsexualita. Nemají to vůbec jednoduché a my, kteří si říkáme, že jsme normální, jim to většinou vůbec neusnadňujeme. Přinášíme vám rozhovor s jedním z transsexuálů, s dnes již krásnou slečnou, Ústečankou Sašou Svobodovou.

Kdy jsi poprvé pochopila, že jsi jiná?
Asi v deseti letech.

Jak jsi to poznala?
Jak se to projevovalo, já vám to nedovedu říct. Prostě jsem věděla, že nejsem stejná jako ostatní, líbili se mi kluci. To člověk pozná. Kdo to nezažil, tak nepochopí.

Co rodiče, poznali to?
Ne, nepoznali nic. Podařilo se mi dokonale zamaskovat, že jsem jiná. Deset let mi bylo v roce osmdesát devět, tenkrát neexistovalo si vůbec něco takového připustit, ono... i dneska. Člověk s tím bojuje, říká si, že není největší úchyl na světě, trochu se bojí, ale... Prostě se mi to povedlo zamaskovat do svých jedenadvaceti let.

Přišla vojna a...
To bylo zajímavé. Holka mezi třiceti klukama na pokoji. Někdo to na jednu stranu poznal. Ale jinak celkem v pohodě, protože jsem byla spojařka, oblíbená – svým způsobem, kluci chtěli volat domů. I u velitelů to celkem šlo. Jinak na vojně přišel ten stoprocentní zlom, tam jsem si uvědomila, že musím udělat něco se sebou, takový ten zlom, kdy jsem si uvědomila, že... Já jsem o tom přemejšlala už předtím, ale říkala jsem si, že je to puberta, že se to stává třeba všem, že to pak přejde. Nepřešlo. A začala jsem s tím konečně něco dělat.

Co předcházelo samotnému chirurgickému zákroku?
Musela jsem k psychologovi na sexuologii. Tam pomocí psychotestů a podobně, stanovili diagnózu F64, čili transsexualitu. Když to potvrdí i druhý, nezávislý odborník, tak se nasadí hormonální substituční léčba. Používají se anti-hormony, účelem je potlačit vliv testosteronu a nasadit estrogen. Začaly mně růst prsa, hlas se mi usadil na frekvenci, kterou mám dneska. Změnily se proporce těla. Stala se ze mě holka víc, než jsem byla. Léčba trvá minimálně rok, po ní následuje schvalovací komise. A nakonec chirurgická konverze.

Co psychiatrická léčba?
To, co teď děláme: rozhovor, testy. Člověk z toho někdy fakt magoří.

Já vím, že jste jezdívali na nějaké skupinky.
Skupinová psychoterapie. Jezdím za Hankou Fifkovou do Prahy, je mojí ošetřující lékařkou Jde vlastně o to podpořit se v komunitě, když jsem byla sama doma a nevěděla, co se děje. Říkala jsem si, já = největší úchylák na světě, myslela na hloupé nápady. Když se sejde víc lidí s tímhle problémem, podpoří se navzájem. Je to i kvůli snížení počtu sebevražd, depresí.

Jak probíhala operace z muže na ženu?
Říká se jí "Chirurgická konverze" a zkratka je SRS. Existují vlastně dvě možnosti jak konverzi provést. Já mám za sebou tu co se používá nejčastěji. Vlastní konverze probíhá většinou ve dvou etapách. První operace představuje čtyři až pět hodin na sále, hodně to bolí, ale stejně to stojí za to. Hodně zjednodušeně řečeno se odřízne z penisu kůže, z ní se sešije slepý váleček (asi jako prst od rukavice), obrátí se pokožkou dovnitř a všije se dovnitř těla jako neovagina, a potom... Co se tak kroutíš?

Co se... Já se... nekroutím, no...
Potom ze zbytku..., jé, jak se to řekne česky?

Varlata?
Varlata a šourek se odstraní a ani nevím, co se s tím dál děje. Po pravdě řečeno je mi to jedno! Ze zbytku penisu se vypreparuje žalud, jeho nervy a cévní zásobení a močová trubice Ze zbytků svaloviny se udělá základ velkých stydkých pysků, žalud se přišije na nějaké místo, záleží na chirurgovi, a tím první operace končí. Přibližně za tři měsíce potom následuje druhá operace, kdy se žalud změní v klitoris, zmenší se na velikost, která by měla přibližně odpovídat originálu, přikryje se, dá se na správné místo, upraví se velké stydké pysky, a když to jde, vytvoří se i malé. Druhou operací většinou všechno končí a když se to dobře povede, tak rozdíl nepozná vět- šinou ani gynekolog. A prsa mi narostla po hormonech.

Nějaké pooperační komplikace?
Mohou se vyskytovat běžné komplikace jako po všech operacích na vylučovací soustavě. To znamená krvácení, záněty, inkontinence.

To je co?
Únik moči.

Aha. A jak vlastně...
Normálně, jako každá jiná holka. Ten nový orgán je tak dobrý, že mě to neomezuje, narozdíl od druhého typu operace, kdy se transformuje holka v muže. Tam to poznat je.

Jak na tvou proměnu reagovala rodina a lidé v zaměstnání?
Přijala to myslím dobře, zatím bydlím doma u rodičů, bratři by to mohli přijmout lépe, ale taky to vzali. V práci? Někdo mi fandil od začátku, jiní byli neutrální, řekli, tak jo, ode dneška jsi holka. Je tam i část lidí, kteří to nemůžou překousnout. Dnes mám samozřejmě nové přátele.

Nějaká zvláštní zkušenost?
Mám zkušenost, že když lidi vidí fotky z dřívějška, vidí ve mně většinou kluka, ne holku, jíž ve skutečnosti jsem. Tak raději staré fotky nikomu neukazuji.

Jak to vypadá dneska s komunitou v Ústí nad Labem?
Já vím jen o pěti šesti lidech, nestýkáme se na nějakých trans-akcích, to ne. Víme o sobě a kdyby něco, tak bychom si snad i pomohli, ale zatím je vidět, že se navzájem nepotřebujeme. Žijeme svoje životy, máme partnery, partnerky.

Ty sama máš partnera?
Vlastně ne.

Říkala jsi, že jsi zatím novou sexuální zkušenost neměla.
Neměla, no... Ale vím, že jsme po operaci schopné dosáhnout i orgasmu. Jediné, co nemůžeme, je mít děti. Mám samozřejmě mateřské pudy jako každá holka, o adopci uvažuju ale až po škole.

Čím se v současnosti zabýváš?
Podnikám nové aktivity, provozuji web na internetu. Zajímají mě medicína, počítače, trochu programuju. Prostě žiju, nepřežívám. A budu studovat.

Co?
Jednu vyšší odbornou školu.

A jak se teďka cítíš?
Skvěle!