O své transsexualitě se dozvěděl z časopisu

Pětadvacetiletý Michal se narodil v ženském těle. Prodělal si své a dnes je téměř šťastný: "Jako dítě jsem se nemusel přetvařovat, protože jsem si neuvědomoval svoji odlišnost. Je to jednoduché: když všichni mají svetr a ty tričko, tak si jako dítě řekneš, že bys asi měl mít také svetr a nezkoumáš proč. Takové otázky přicházejí až s věkem."

Omyl se stal před narozením

Fázi života, kdy ještě Michal nebyl na světě, si samozřejmě nepamatuje. Jedno je však jasné, v té době došlo k oné geneticky podmíněné poruše, kdy se pohlaví vyvinulo jedním směrem a mozek a cítění směrem druhým. Diagnóza zní: transsexualismus. Hodně lidí transexualismus zaměňuje za homosexualitu, což je špatně. Transsexualismus nejlépe pochopíme, když si představíme, že bychom se najednou ocitli v jiném těle, v těle druhého pohlaví. Nepochybně by nás po krátkém čase zvědavosti zachvátil odpor k vlastnímu tělu tak, jak to opravdu cítí postižení jedinci.

Dříve se lékaři pokoušeli vyléčit duši, ale bezúspěšně. Už v roce 1951 provedl Američan Harry Benjamin první operativní změnu pohlaví u muže, který se cítil býti ženou. Jiné prameny uvádějí, že se tak stalo až rok poté, tedy v roce 1952. Stejný zákrok, tedy změnu muže v ženu údajně provedl dánský endokrinolog Hamburger s psychiatrem Sturupen. U nás se takzvané chirurgické konverze pohlaví datují od šedesátých let dvacátého století. My, tedy i Michal, žijeme na prahu jedenadvacátého století, ale přesto nic není tak dokonalé, jak bychom si přestavovali ...

Když jsem byl ještě malej kluk...vlastně holčička

"Do dvanácti let jsem si toho moc neuvědomoval, protože mi nerostla prsa, která mi posléze hodně vadila," svěřuje se Michal o svém dětství ve vězení ženského těla.

Příznaky transsexuality byly u Michala markantní už od dětství: "Měl jsem klukovské zájmy - lezl jsem po stromech, přeskakoval branky, střílel, hrál hokej. A panenky? Ty jsem házel do kouta." Většinu transsexuálů trápí v dětství oblečení, které jim nic netušící rodiče nutí. Michal měl malou výhodu, byl alergický na silonky. Tím pádem nošení sukní a šatiček odpadlo: "V sukni jsem se necítil dobře, aniž bych tušil proč."

Michal o své poruše nevěděl až do puberty, kdy to začalo všechno vibrovat a částečně vycházet najevo. "V páté třídě jsem chodil/nechodil s jedním klukem. Přišla nová učitelka, která se mi líbila. Když jsem šel domů, v duchu jsem přemýšlel, koho miluji víc. Zvítězila učitelka a já věděl, že je něco špatně."Tenkrát začal Michal pozorovat, že ho přitahují děvčata. Vinu dával homosexualitě a snažil se o ní dozvědět, co nejvíc. "O transsexualitě se u nás před revolucí moc nemluvilo. Myslel jsem si, že jsem homosexuální."

Článek mi ukázal, kdo jsem

"Ve čtrnácti letech," vypráví Michal,"to se mnou pěkně cloumalo. V té době jsme odebírali časopis 100+1 a já jsem tam našel článek, který mi otevřel oči. Jmenoval se "Když jsem byla mužem“. Michal si text přečetl a zjistil, co prožívají transsexuální děti. Dozvěděl se o tom, že stejně jako on i oni nesnáší, když musí nosit oblečení „druhého“ pohlaví, že mají sklony k sebevraždě: "I já o sebevraždě přemýšlel, ale věřil jsem v ufony, kteří mě přemění. Všechny ty body prostě souhlasily," říká Michal, "ten článek mi ukázal, kdo jsem." V časopise se dozvěděl také o operaci, kterou vykonávají v Praze. Rozjel se do metropole zjistit detaily.

Jak ale říká, sám v sobě čekal až do osmnácti, protože se přečetl, že vývin může všechno změnit: "Pořád jsem si hrál na kluka."

Hra na holku se nepovedla

Michal se snažil sociální roli, kterou od něj okolí vyžadovalo, naučit, ale bezúspěšně. "Když jsem šel do prváku, zkusil jsem vniknout mezi neznámé lidi jako holka. Nechal jsem si narůst nehty, což jsem nesnášel. Nosil jsem holčičí barvy, třeba růžovou. Vydržel jsem ta muka tři měsíce a okolí to podvědomě vycítilo. Takže jsem se začal chovat jako kluk a začal jsem chodit s půlkou holek ze třídy. Teď už doopravdy."

V té době měl Michal hodně partnerek (všechny heterosexuální). Dnes tvrdí, že jejich chování a vztah k němu nechápe a dodává/: "Fungovalo to, ale nikdy jsem žádné z nich nic nedovolil, dotýkat se mě, a tak. Všechno jsem vždycky dělal jen já." Později se Michal pokoušel navázal vztah s chlapcem. Neuspěl však.

Operace jako dárek k narozeninám

"K osmnáctinám jsem si operaci chtěl dát jako dárek. Lékaři mě ale nepotěšili," vypráví Michal, "protože do poslední chvíle z tebe chtějí udělat, nerad to slovo říkám, lesbu."

Michal dnes tvrdí, že to chápe, protože prý nechtějí, aby si lidé huntovali svá těla zbytečně. S každou dávkou hormonů a každou operací klesá délka života. Tenkrát byl ale naštvaný: "Sdělili mi, že musím jezdit na pravidelné návštěvy a dříve jak ve dvaceti letech se mnou nemohou nic dělat." Michal za ty dva roky prodělal mnoho testů a proseděl mnoho hodin se sexuologem, "pak jsem tam přivezl i dvě svoje partnerky, kterých se také ptaly, jak mé problémy zvládají."

Doma o Michalových plánech nikdo nic nevěděl. Michal měl pocit, že je to jen jeho problém a navíc nevěděl, jak skutečnost jeho rodina přijme. Jsou lidé, kteří transsexualitu skrývají velmi dlouho. Michalova maminka cosi tušila, několikrát své dcery ptala, zda je "normální". Protože však většina kamarádek, hokejistek chodila také s obrácenou kšiltovkou a volnými kalhoty, uvěřila, že se neděje nic neobvyklého a mimořádného. K tomu pomohly také Michalovy přítelkyně, které mamince vyprávěly o klucích, za kterými se otáčí. Michal z toho sice neměl čisté svědomí, ale hlavně, že maminka klidně spala.

Proměna začíná u hormonů

Hodina pravdy nastala, když bylo Michalovi dvacet: "Testy ukázaly, že jsem transsexuál, takže jsem se těšil, že se to pohne kupředu. Doktoři řekli, že musí přijet rodiče, i kdyby nesouhlasili, a tak jsem musel s pravdou ven. Bylo ráno," popisuje Michal své přiznání" a mamka se zase ptala jestli jsem "normální". Přišlo to akorát. Všechno jsem jí vysvětlil a celá rodina včetně prarodičů to vzala bez větších potíží."

V té době Michalovi nasadili hormonální léčbu. Ta má za cíl navodit určité tělesné změny ve směru k cílenému pohlaví. Po měsíci mu tedy ustala menstruace, zhrubnul hlas, přibyla svalová hmota a začalo se objevovat ochlupení a vousy. Na veřejnosti musel začít vystupovat jako muž. To je totiž jednou z podmínek, které musí transsexuál zvládnout. Mezi další patří beztrestnost, dvouletá zkušební lhůta, práce alespoň po dobu po dobu pěti měsíců z oné doby nebo navštěvování veřejných záchodků opačného pohlaví: "Veřejným záchodkům jsem se vyhýbal. Co se koncovek u sloves týče, vyvinul jsem si šestý smysl, který vynechával slovesa nebo jsem mluvil ve třetí osobě množného čísla." Horší prý bylo, když Michala někdo oslovil "slečno".

Opravdickým mužem nikdy nebudu

"Když jsem byl menší, často jsem si představoval, co všechno bych dal za to, kdybych mohl být, byť jen na chvíli, opravdickým mužem." Pak smutně dodává: "opravdický muž nikdy nebudu." Na druhou stranu, co se vztahů s dívkami týče, prý měl dětství, které by si mnozí mladíci přáli: "spal jsem u kamarádek, sprchoval se s nimi, spal jsem s nimi ve stanech. Přesto bych tenkrát dal všechno za jediný prožitý klukovský den."

Bez peněz ani do nemocnice nelez

Michal poprvé v šestnácti zjistil svou diagnózu. V jedenadvaceti se těšil, že už konečně bude muž: "V nemocnici mi řekli, že pokud se do půl roku neozvou, mám zavolat znovu. Prý stát nemá finance."

Hormonální léčba byla v pokročilém stádiu a operace byla nasnadě. Michalovi pomohla rodina a přátelé: "Mamka mi sehnala plastickou chirurgii v Brně, aby mi odstranili prsa. Ta mi totiž dělala největší problémy." Michalovým cílem byl plastický chirurgický zákrok, kterým se mění tvar zevních pohlavních orgánů. U žen se provádí odstranění prsou, dělohy a vaječníků a poté se z kůže břicha a podbřišku vytváří imitace mužských orgánů, do nichž se implantuje protéza.

"Den před operací mi řekli, že mi vyšly špatně předoperační testy, takže jsem další rok strávil na pozorováních." Michal i celá jeho rodina dělali vše možné, aby věc urychlili. Sehnali si vlastní doktory i sestřičky. Štěstí při nich však nestálo a přišly další problémy: Naštěstí všechno vyřešily peníze a už jsem jel na operační sál. Bál jsem se, že se vyskytnou další komplikace, dole budu muž, ale prsou se nezbavím. Všechno nakonec dopadlo dobře," říká dnes Michal a tiskne ruku své přítelkyni: "Monika mi do nemocnice přinesla kytku."

První, co Michal udělal, když se vrátil domů bylo, že vyhodil všechny vestičky a bundy, které nosil, aby mu zakryly prsa.

Poslední fáze přeměny probíhala v místech nám všem dobře známým, na úřadech. "Byl to horor. Půl roku jsem bral prášky na nervy. Vysvětlit nic netušící úřednici, že ta dívka už neexistuje a vyrostl z ní mladík stojící před ní, bylo nad moje síly," říká o poslední fázi své přeměny Michal.

Pohádka s dobrým koncem

Na rozdíl od jiných transsexuálů má Michal nespornou výhodu. Tou je jeho opora - Monika, která s ním prožila část hormonální léčby, operaci i dva roky po ní. "Nikdy jsem Michala neviděla jako holku. Pro mě to je správný kluk a tím i zůstane."

Na mou poslední otázku, co podle jejich názoru přinese budoucnost, oba shodně odpověděli: "Bude skvělá. Budeme žít jako normální lidé a tahle noční můra je za námi." Zvedám se a volám na číšníka, že zaplatím. To však Michal jako správný a dle mého názoru opravdický muž nedovolil...