On není žena, a zpívá jako anděl

Antony, bytost neurčitého pohlaví, fascinuje písněmi

Popová hvězda na piedestalu scény je něco jako šaman. Jako posel shůry, spojení s pravými bohy. Andělé nikdy neměli pohlaví: věděl to androgynní David Bowie, ví to velký letošní objev Antony.

Antony

Záměna pohlaví se objevuje odedávna v komediích, život ji však obsazuje do méně laškovných her. Rockové hvězdy typu Davida Bowieho věděly, že zrušit jasnou polaritu muž- žena znamená utéci z pravidel, která pro nás nachystala společnost. Svoboda, provokace, experiment se sebou samým, přijetí jiné identity: toho všeho se dotýká britský Boy George či Němec Klaus Nomi.

Když do mainstreamové televizní soutěže Eurovize nominoval Izrael transsexuálního zpívajícího interpreta jménem Dana International (bylo to v roce 1998), vysloužil si uznání za odvahu i zděšená veřejná vystoupení ortodoxnějších rabínů.

Americký hudebník a všestranný umělec Terre Thaemlitz po léta zkoumá hranice mezi žánry, komunitami a pohlavími. Dnes ho nelze prostým pohledem označit za muže ani ženu: publikoval mimo jiné fotografie, kde vystupuje jako svázaná, v zapařeném igelitovém pytli znehybněná oběť znásilnění.

Legenda britského industrialu Genesis P- Orridge, která nedávno vystoupila v Praze, zase podstupuje spolu s partnerkou řadu operací, aby obě těla postupně vykazovala více a více shody. Poprsí sbližujícího se manželského páru je už totožné.

Muž, o němž se nyní tolik mluví, má s výše popsanými případy společné především jedno: je hudebník, a to velmi dobrý. Newyorský zpěvák a autor Antony se však také liší: nechce s sebou nést ani stín kontroverznosti. Jeho nepohlavnost je v čemsi vznešeně mnišská. "Vyprávím o smutných věcech a chci se dotknout katarze," říká.

Slzy Lou Reeda

Antony vzešel z newyorských kabaretů: v klubu Pyramid po léta zkoušel, co teď tak dobře ovládá. V jeho skupině The Johnsons je několik transsexuálů. Hermafroditní doktorka matematiky Julia Yasuda původně žila v Japonsku jako ženatý muž, po smrti manželky u ní převážily ženské znaky. "Chtěl jsem ji do skupiny, protože ztělesňuje všechno, co chci vytvářet: je oboupohlavní, krásná, pravá syntéza dvojakosti."

Antony je muzikant, kterého milují muzikanti. K hvězdnému věhlasu ho vynesli kolegové. Lou Reed na jeho vystoupení plakal: obratem ho přizval do skupiny. Antony vystupuje na Reedových nových albech, zachycen je také moment, který prý pravidelně válcoval zážitek z hlavní hvězdy: Antonyho sólo v písni Candy Says od Velvet Underground.

Zpěváka přizval do Carnegie Hall ke spolupráci skladatel Philip Glass, režírující herec Steve Buscemi ho obsadil do filmu Animal Factory. Nesčetněkrát ho propagovala Laurie Andersonová: také v rozhovoru pro deník MF Dnes v září 2001. Tehdy znali Antonyho jen zasvěcení: ale nespletli se, když s jistotou tvrdili, že ho charisma nezradí.

Antony se hlásí k androgynním ikonám, jako je německý zpěvák z osmdesátých let Klaus Nomi, hlavně ale čerpá z černého blues a gospelu. Má proč: jeho písně, doprovázené často klavírem, v sobě mají nářek (tedy blues) i pohled vzhůru k nebesům (tedy gospel). Muž, jehož tvář list Guardian popsal jako svatý zjev středověkého mučedníka, podává písně s důstojností operní divy a s klidem trpícího, kterému konečně podali morfium.

Antony by nebyl nic bez hlasu, před nímž se všichni sklání: pevný, skvěle ovládaný tenor často zabíhá do nejvyšších poloh, má krásnou barvu. Zpěvák s dívčí tváří a dlouhými vlasy je pevně soustředěný, jeho projev má živost, velikou emocionalitu. Je to neskutečný paradox: všechny ty " opravdové rebelky" působí mnohem odlidštěněji než Antony, který vlastně připouští, že není tak úplně z tohoto světa.

Letos v únoru vyšlo druhé album I Am a Bird Now. Katapultovalo Antonyho ke světové slávě. Právě probíhá evropské turné (Česku se vyhýbá), jehož součástí je vystoupení na londýnském Meltdownu, festivalu v režii punkové básnířky Patti Smithové. Přirovnávají- li návštěvníci koncertů Antonyho k někomu, nikdy se nemluví o Boyi Georgovi či Bowiem. Spíše o " modrém andělu" Marlene Dietrichové nebo barové bledulce Julee Cruiseové z filmů Davida Lynche, od níž si zpěvák půjčuje repertoár.

Jsou ale také méně nadšené reakce. " V Londýně mi ohlasem tvrdě připomněli, že mé vystoupení je křiklavě teploušské. Na svobodomyslném Manhattanu jsem si hlavně říkal: je to rebelské, je to umění." Písnička For Today I Am a Boy (Dnes jsem kluk) sní o vyproštění z pasti, kterou pro někoho může být příslušnost ke svému " genderu": " Dneska jsem ještě kluk, ale jednoho dne dospěji a ucítím v sobě sílu."

Duše na odchodu

Zajímavé a v čemsi nové je to, jak široký ohlas Antony má. Dalece překročil obraz čehosi sexy bizarního. V novém francouzském filmu Wild Side sice zpívá publiku složenému z transsexuálů, ve skutečnosti na něho chodí všichni.

Podle ohlasů lze soudit, že ho mnozí berou podobně jako nebojácnou a noblesní Ninu Simoneovou v éře emancipace černé Ameriky. Antony se vymaňuje z otroctví dnešních společenských smluv: místo punkové či drogové vzpoury však volí únik do nadpozemských výšin čisté krásy. Místo undergroundu nejvyšší overground: nanebevstoupení včetně falzetu připomínajícího kastrátské chlapce na barokních kůrech. Je jakoby na odchodu, dušička stoupající v bílém hábitu pryč z tohoto světa.

Podle velkolepého ohlasu by mnozí rádi stoupali s ním. Před týdnem se objevila zpráva, že Antonyho přizvala ke spolupráci Björk. Sám zpěvák musel zvěst o dalším úspěchu popřít: nebyla to hvězda osobně, ale jen její spolupracovnice. Fáma však jen dokládá, že tento příběh se řítí vpřed.