Jak jsem se dostala k ornamentům

S ornamenty jsem se poprvé hlouběji setkala při mém studiu matematiky, kdy jsme tuto tématiku probírali z poněkud teoretičtějšího pohledu – grup symetrií. Příliš mě to nebavilo, uvítala jsem to jen jako další absolvovaný předmět, na který jsem se nemusela moc učit. Pak jsem všechny vědomosti odložila a věnovala se jiným věcem – na kreslení složitých obrazců jsem neměla ani čas, ani trpělivost.

Ovšem jen o pár měsíců později mě zastihly životní změny, kdy se mé jistoty rozplynuly v nenávratnu. Z rodiny nezbylo nic a mým domovem se stala vysokoškolská kolej. Všechny dosavadní zájmy byly bezpředmětné – programovat jsem neměla na čem, protože jsem přišla o počítač a turistické vybavení zůstalo také mimo můj dosah. Na složitější matematické úlohy jsem se nedokázala soustředit. A tak jsem si koupila pravítko, kružítko, tužky a pastelky a pustila se do vymýšlení jednodušších obrazců, abych unikla neveselé realitě. V Tibetu mniši vytváří podobné obrazce z obarveného písku a po dokončení vše zase smíchají dohromady, což má symbolizovat pomíjivost všeho a snahu nelpět na hmotných věcech. Je to krásná myšlenka, obzvláště když se ta pomíjivost v životě objeví.

První obrazec byl naprosto triviální – čtvercové dlaždice tvořící šachovnicovou mozaiku. Tehdy jsem ještě měla strach pustit se do složitějších věcí – nedokázala jsem si představit, jak kreslím třeba týden jediný obrazec. Zčásti jsem už ale byla odchovaná jedním z nadnárodních podniků, v němž jsem na pásu celou směnu vytahovala kabel a zastrkávala ho jinam. To už mě pak vykreslování žádného složitějšího obrazce nevyvedlo z míry.

Proto jsem se po několika jednodušších obrazcích pustila do nejsložitější mozaiky, jakou jsem za svého kritického období vytvořila. Během prvních dvou týdnů jsem – při povinných a nezáživných přednáškách – vymyslela schéma obrazce a přibližný náčrt. Dalších pár týdnů mě zabralo vyměřování čar, od jednotlivých buněk až k definitivní podobě. V té době mě bylo asi nejhůř, dopadala na mě ztráta všech věcí z dřívějšího života i osamění, protože na koleji jsem se s nikým nesblížila a nikoho jiného jsem nezajímala. Právě mnohatýdenní kreslení tohoto obrazce pro mě bylo pevným bodem v jinak zcela nejisté životní situaci. V duchu jsem si přitom představovala dřívější zážitky a smiřovala se s jejich ztrátou. Hodně mě chyběly vyjížďky na kole.

Jen o rok dříve jsem podnikla cestu na Žďákovský most, vzdálený do té doby pro mě nepředstavitelných skoro sto kilometrů. Vyjela jsem už ráno a z rozhledu u Plzně viděla vzdálený pás Brd, místo, kde budu teprve ve čtvrtině cesty. Počasí bylo slunečné a bezvětrné, už po třech hodinách jsem pod tajemné Brdské kopce na obzoru dojela. Plán objet je okolo nebyl nejlepší, místo jednoho stoupání jsem musela překonávat spoustu údolíček od potoků tekoucích z kopců. Ale Brdy jsem nakonec objela a za nimi převažovala rovinka, kde cesta rychle utíkala. Už krátce po poledni jsem dojela do vsi Orlík a po sjezdu do údolí konečně uviděla vysněný most. Na tachometru bylo 91km a moje cesta teprve v polovině. Vyfotila jsem si most, zdržela se u restaurace a vyrazila na cestu zpět, do druhé poloviny. Zase přede mnou byly vzdálené Brdy, teď ale viděné z opačné strany. Protentokrát jsem se rozhodla přejet je přímo. Zpočátku příliš kopců není, přesto jsem začínala cítit únavu. V Rožmitálu pod Třemšínem jsem si dala raději delší přestávku, u benzinky jsem si sedla s oplatkami a koukala na vlnící se kopce v předu – hradbu mezi mnou a Plzeňskem. Počasí se trošku zhoršilo – oblohu pomalu zatahovaly mraky, ale na déšť zatím nic nevypadalo. Když jsem se cítila dostatečně fit na zdolání asi desetikilometrového stoupáku, vyrazila jsem, a vše zvládla překvapivě rychle – už po necelé hodině jsem dojela k Teslínům, nejvyššímu bodu silnice. Radost z překonání poslední větší překážky kazilo jen počasí – obloha už stihla zešednout a místo radostného sjezdu z Brd do údolí mě celou cestu až domů potkalo několik přeháněk. Domů jsem dojela večer, celá mokrá ale plná radosti, kolik míst jsem při své cestě míjela a že jsem celou cestu vůbec ujela…

V duchu jsem si útržky z této cesty procházela mnohokrát. Chtěla bych zase projíždět místy, o nichž jsem neměla tušení a při sjíždění kopců cítit vítr ve tvářích. Jestli jednou znovu budu majetná, zase na podobnou cestu vyrazím. Už mám pro ty případy naplánovanou i trasu…

Poslední obrazec už byl zase z řady jednodušších a vlastně mě dělalo potíže ho vůbec dokončit. Pomalu jsem si zvykla na svůj nový život a potřeba hledat pevný bod na čtvrtkách papíru ustupovala. Na Silvestra jsem se poprvé po několika měsících odhodlala jít na výlet. S nadšením jsem pročítala informační tabule na naučné stezce - o kterých jsem ve svých beznadějných chvílích myslela, že už je neuvidím. Procházela jsem chatovou oblastí a okolo jedné chatky krásně vonělo vánoční cukroví. To trošku zabolelo,byla to další věc, která je pro mě minulostí. Ale s touto cestou začalo nové období, kdy jsem se zase vrátila zpět k části svých dosavadních zájmů a kreslení ornamentů už jsem nepotřebovala.

Na mnoho měsíců jsem zase geometrické obrazce pustila z hlavy. Pak se ale objevil jeden ornament, na který se nepopsatelně těším, a z radosti jsem si ho překreslila na památku. Vypadá nějak takhle :

Je to vzorek dlažby v nemocnici Motol, kam snad nastoupím už za necelý měsíc na mnoho let vysnívanou operaci.

A protože obrazce vymýšlím jen v úzkostech a beznaději, je to snad poslední ornament, který si kreslím…