Petula - poezie

Milá čtenářko, čtenáři,
pokud Ti ještě nebylo 18 let
nebo pokud jsi puritán,
prosím, nečti toto „dílko“!

Děkuji.
|||-_-|||

CVAK

Cvak
Jediný krátký zvuk změnil víc, než stovky prosněných nocí.
Jsem Tvá.
Musím být Tvá.
Nemám jiné volby.

Cvak.
Nezapomenu ten okamžik.
I já jsem nosila orvané džíny, seprané triko a okolo krku řetízek na psa se zámečkem.
Konformně nekonformní…

Cvak.
S hříšným pocitem zamkla v koupelně před zrcadlem,
prohrábla rozcuch
a klíček pečlivě vložila ke šminkám.
Možná tam ještě leží, nevím.
Už ho nepotřebuji.
Snad…
Snad tenkrát.

Cvak!
S „rebelským“ výrazem jsem vyrazila do odpolední Prahy.
Zase s stou naivně vilnou představou, jak mne spatříš, sleduješ mé stále zmatenější kličkování městem, až do večera, a pak, v zapadlé uličce, chytneš za obojek…
Ve stehnech slabost, v podbřišku chtíč.
Bránit se a prohrát…
Svatá prostoto!

Cvak.
Ne ruce, ale karabina.
Ne za tmy, ale odpoledne.
Ne v uličkách, ale v narvaný tramvaji.
Řetízek sebou cuknul, až mi zámeček vrazil pod bradu.
Obepjal,
sevřel a …

CVAK.

Neviděla jsem Ti do tváře.
Tvůj tichý jistý vzrušující hlas „Cekni a přitáhnu!“ mne fascinoval.
Strach!
Zmatek.
Co mám…?!
„Příští stanici vystoupíme.
Pudeš jak ovečka, feno, nebo budeš mít cucflek okolo celýho krku!“

Do prdele, to jsem přece vždycky chtěla,
tak proč se teď bojím?
Proč mne to nevzrušuje!?
Proč…
„Deme!“

Cvak.
Čtrnácté výročí.

Cvak.
Zvuk, co mne zařadil do seznamu pohřešovaných.


(25.10.03)