Prosila jsem Boha o zázrak, říká Monika, která byla mužem

Slečnu Moniku jsem navštívila v její kanceláři městského úřadu jednoho maloměsta. V první chvíli mě napadlo, že to není ona, ale záskok na dobu dovolených. Nedovedla jsem si totiž představit, že ta upravená decentní blondýna prožila zatím většinu života v mužském těle.

Před časem podstoupila léčbu a operaci, aby se stala ženou, kterou se cítila být už dlouho před tím. Aby pomohla v rozhodování všem, kterých se tenhle problém týká, zveřejnila celý průběh změny na internetových stránkách. I když je to poněkud děsivé čtení (Monika vypráví o všem opravdu otevřeně), pomáhá čtenáři uvědomit si, jak vysokou cenu je třeba zaplatit za přání žít v jiném těle.

Pro ostatní je navštívení Moničiných stránek zprávou o tom, že někdo podstoupí bolest, zdlouhavé zdravotní problémy i nepřízeň okolí, aby se stal tím, kým si přeje být. Lékařské stránce problému jsme se v rozhovoru nevěnovaly, stejně jako minulosti. Mluvily jsme hlavně o tom, jaký je Moničin současný život.

Moniko, kdy jste přišla na to, že se „necítíte ve své kůži?"
Začalo to někdy v pubertě. Tehdy jsem začala zjišťovat, že se neprojevuji příliš "chlapácky" stejně jako moji vrstevníci, i když jisté holčičí sklony se u mě projevovaly už dřív. Ráda jsem se parádila a měla panenku po sestře, které jsem se svěřovala. Každý večer jsem prosila Boha, aby udělal zázrak a já se ráno probudila jako holka. Bohužel se to trošku protáhlo a musela jsem tomu pomoct sama.

Jak dlouho jste se k operaci rozhodovala?
Asi tak před třemi čtyřmi roky jsem zjistila, že už tu mužskou roli nemůžu dál hrát. Zkrátka, byla jsem už psychicky na dně. Tehdy jsem požádala svoji kolegyni z práce, aby mě objednala v Brně na sexuologii, protože já bych na to nenašla odvahu a asi bych to všechno řešila sebevraždou, což u našinců není žádná výjimka. Samozřejmě, že operace nepřišla hned. Napřed následovaly pohovory a dotazníky u psychiatra, různá vyšetření, genetika. To trvalo něco přes rok, ale už se aspoň něco dělo. V červnu 1998 mi komise schválila hormonální léčbu a po 9 měsících následovala samotná operace. Normálně to trvá delší dobu, ale prý jsem byla čítankový příklad.

Uvědomovalo si okolí vaši odlišnost už před operací?
Ani moc ne. Jako dítě jsem byla vždy taková tichá, hodná. Nepodnikala jsem "výzkumné výpravy" do útrob svých hraček, nemlátila jsem se. Myslím, že rodiče spíš byli rádi, že se neprojevuji násilnicky a řevnivě jako ostatní kluci v okolí.

Byl mezi vašimi blízkými někdo, komu jste se mohla svěřit?
Jako první to "odnesla" moje sestra. Ještě když jsme spolu vyrůstaly jako děti, vždycky mezi námi panoval přátelský vztah. Když jsem jí to řekla, obě jsme to obrečely. Věděla, co mě čeká, protože dělá na oddělení, kde se transsexuálové operují, a s podobnými případy už přišla do styku.

Vaše sexuální orientace směřovala vždycky k mužům, nebo jste se zajímala o ženy, ať už z důvodů přizpůsobit se „normálnosti" nebo jakýchkoli jiných?
Někdy v roce 1984 se mi do rukou dostala jistá encyklopedie, kde se psalo, že transsexualita je psychická porucha normálně vyvinutého jedince, který chce žít jako opačné pohlaví. Po tomhle zjištění jsem se bála, že bych nejspíš skončila v některém psychiatrickém ústavu. Pokud jsem tomu chtěla předejít, musela jsem "hrát". Musela jsem se přizpůsobit společnosti, která znala jen heterosexuální muže a ženy. Homosexualita nebo jiná orientace byla tabu. Role milovníků mi ale moc nešly. Já většinou u holek hledala takové to holčičí kamarádství, ony zase sex, takže to byl takový souboj s větrnými mlýny. A pokud jsem si našla nějakou partnerku, na prvním místě bylo, že nesmí nic poznat. S kluky jsem chodit nechtěla. Bylo to pro mě takové nepřirozené – homosexuální. Ale ne, že by se mi nelíbili. Později jsem založila rodinu v domnění, že mi to pomůže potlačit onu ženu ve mě. Teď už vím, že to byla chyba. Ale aspoň jsem si prožila něco jako mateřství, když se nám narodil syn. Strašně jsem si přála ho kojit, ale nešlo to. Dokonce jsem kvůli dítěti přestala kouřit. Škoda, že jsem si v té encyklopedii tenkrát nepřečetla pravdu, že se nejedná o deviaci, ale vrozenou záměnu těla a mysli. Protože transsexualita není nic jiného než vězení ženského (či mužského) mozku v opačném těle. Všechno mohlo být úplně jinak.

Proč jste se rozhodla zůstat na maloměstě, ve kterém řada lidí ví o vaší operaci? Neměla jste touhu udělat tlustou čáru a začít jako „žena bez minulosti" někde úplně jinde?
Já o tom uvažovala, ale bohužel mi v tom zabránily dvě věci – problém s bydlením a nedostatek pracovních příležitostí jinde. Bydlet za "velkou louží" nebo v "Evropě", udělala bych to. Zkoušela jsem si na začátku najít místo v Brně, ale není to nijak snadné, když vypadáte jako žena a v občance máte pohlaví mužské. Taky jsem tehdy nic nesehnala. Ale můžu být ráda, že jsem v "mezidobí", tzn. v době, kdy jsem už musela vystupovat v ženské roli, aniž bych ještě měla po operaci, nepřišla o místo, jak to postihlo jiné.

Co vaše rodina a přátelé, jak se s vaší proměnou vyrovnali?
Jak už jsem se zmínila, nejlíp to vzala moje sestra. Nejdéle se s tím vyrovnával otec. Ale to je normální. Oni nevidí, že mají dítě, jsou pyšní na to, že mají syny, a najednou je ztratí. Znám i případy, kdy rodiče vyhodili vlastní dítě z domu, když se jim svěřilo, že je transsexuál. Většinou jde o nábožensky založené rodiče.

Co vaše kolegyně v zaměstnání, podařilo se vám zapadnout do jejich ženských debat a problémů?
Moje kolegyně vzaly moji proměnu výborně. Můj předešlý život jako by neexistoval. Stala jsem se jednou z nich. Jen s tím "zapadnutím" je to trošku horší, protože tyhle debaty se odbývají při sedáncích v kuřárně, a tam já coby odnaučená kuřačka nechodím. Ale stejně za mnou přijdou do kanceláře, nebo já k nim a pak je to velká "drbárna" – co děti, co manžel, domácnost…

Žijete sama, nebo se vám podařilo navázat partnerský vztah?
Teď jsem sama. Někdy mi to vyhovuje, někdy po víkendu stráveném nad křížovkami a časopisy mi to vadí. Měla jsem sice přítele, ale po půlroce jsme se rozešli. Loni na podzim jsem se podrobila jisté operaci, která bohužel nevyšla tak, jak jsem předpokládala, a snížila moje možnosti na "poli sexu", takže jsem navazování vztahů vzdala.

Řekla jste nebo řekla byste partnerovi o vaší operaci?
Ten první o tom věděl. Pak následovalo několik internetových lásek, které většinou skončily po prvním fyzickém kontaktu. Zastávám názor, že by mezi partnery nemělo být žádné tajemství, aby byl jejich vztah upřímný, takže to většinu na sebe řeknu. A je po lásce. Většinou přestane vidět to, jak vypadám, a převládne představa toho, co jsem byla. Aspoň takhle to cítím. Ale pokud bych se zamilovala až po uši a nechtěla ho ztratit, hned bych mu to neřekla.

Myslíte, že máte dobré přátele, někoho, na koho se můžete spolehnout, nebo se k vám lidé staví jako k exotickému zjevu?
Mám jednu velmi dobrou kamarádku, která za mnou stojí v dobrém i ve zlém. Říkají o nás, že jsme jako dvě sestry. Dobrých přátel z dřívějška moc nemám. Někteří mě přestali "vidět". Zmiňujete se o exotickém zjevu, s touhle reakcí okolí jsem se setkávala spíš v období comming outu, tedy v době, kdy jsem začala vystupovat jako žena. I když ještě teď občas zaslechnu z úst kolemjdoucích: "Podívejte, to je ten teplouš," popřípadě větši impertinenci. Pro mnohé (hlavně muže) jsem a asi zůstanu přeoperovaným chlapem.

Měla jste někoho, kdo by vám poradil ohledně líčení, oblékání a chování? U děvčat tyto záležitosti ovlivňuje odmala rodina, škola, zkrátka mají oproti vám více času a příležitostí, aby našly svůj styl.
S malováním to nebylo zas tak těžké. Občas na mně "experimentovala" sestra. Po škole, kdy jsem začala chodit do práce, jsem se začala lehce malovat i přes den sama. Aby to nebylo tak vidět, nosila jsem dioptrické brýle.V otázce oblékání mi pomáhá moje kolegyně z práce. Dřív než si něco na sebe koupím, "musím" to s ní probrat. A chovat se jako žena je pro mě daleko přirozenější, když jí skutečně jsem.

Měla jste vždycky spíš dívčí zájmy, nebo vám zůstaly některé mužské dovednosti, například opravy v domácnosti atd.?
Opravy v domácnosti? S tím na mě nechoďte. Zatlouct hřebík byl pro mě vždycky nadlidský výkon. Nedávno, když jsem si potřebovala přidělat teploměr na okno, přitloukla jsem ho šroubkama paličkou na maso. Většinou poprosím otce, když potřebuju něco přišroubovat, přivrtat…Jako malá jsem ráda kreslila, vyšívala a naučila se háčkovat. Na základce jsem chtěla místo do dílen chodit do šití a vaření s holkama, ale naši (hlavně otec) o tom nechtěli ani slyšet. Podobně tomu bylo, když jsem prohlásila, že bych chtěla jít na zdrávku.

Máte nějaké představy a plány do budoucna, nějaký nesplněný sen?
Asi bych měla vyslovit nějaké to klišé ve smyslu, aby k nám byla společnost lidštější, ohleduplnější. Ale budu sobecká :-)))

Co do budoucna?
Ráda bych se vdala a měla hodného manžela. A až se narodím v příštím životě, aby ti, co přidělují těla, sáhli po tom správném – ženském.

Díky za rozhovor.