Tranďáci na konci cesty?
Návrh zákona o zdravotní péči, který připravilo Ministerstvo
zdravotnictví ČR a který čeká na projednávání a schvalování ve vládě, se
jinak než s ostrou ironií hodnotit nedá. Jeho paragraf 37 hovoří o
podmínkách, za jakých lze provést operativní změnu pohlaví u
transsexuálních lidí.
Jeho odstavce kdosi zformuloval tak, že u nás při
jejich dodržování přestanou transsexuálové, hovorově zvaní tranďáci, se
vším všudy existovat, čímž by se naše republika skutečně zviditelnila.
Konečně bychom na světě měli skutečný primát.
První byla Christine
Transsexualita je stav, v němž se člověk cítí být příslušníkem jiného pohlaví, než je jeho pohlaví biologické. Ve známost tento termín vešel počátkem padesátých let minulého století, kdy americký sexuolog Harry Benjamin úspěšně dovedl bývalého vojáka George Jorgensena k operaci pohlaví a voják se nakonec pod jménem Christine stal hvězdou dobového tisku, a to nejen bulvárního.
Operace se poté začaly provádět ve většině zemí světa. Výjimkou nebylo ani tehdy socialistické Československo. Navzdory tomu u nás dodnes neexistují přesné statistiky o počtu transsexuálních lidí, nicméně odhady sexuologů hovoří o jednom tranďákovi na čtyřicet tisíc obyvatel.
Skutečné číslo bude, ale jistě mnohem vyšší, protože například v Nizozemsku, které se od nás liší značnou svobodomyslností, je uváděn poměr jedna k jedenácti tisícům. V Singapuru je podle statistik transsexuální dokonce každý třítisící občan, ale proč, to vlastně zatím nikdo spolehlivě nevysvětlil. Svou roli určitě hrají místní poměry a tolerance k lidem s různými sexuálními odchylkami. Na rozdíl od našich dávných křesťanských tradic je zřejmě svět Singapuru v lecčem vlídnější, a umožňuje tedy dálnovýchodním tranďákům spokojený a ničím nerušený život. Nicméně příčin bude jistě víc.
Beznadějný filtr
Až dosud se naše zákony transsexualitou nijak zvlášť nezabývaly. Stvořily pouze lékařskou komisi, která na doporučení sexuologů schvaluje sám finální operativní zákrok. Všechno ostatní upravovaly ministerské vyhlášky, jejichž ráz byl v mnoha ohledech spíš orientační.
Nyní je vše jinak a světlo světa spatřil už zmíněný paragraf 37. Vzdor názorům endokrinologů, podle nichž je vhodné začít s hormonální léčbou u transsexuálů co nejdřív, říká už první odstavec paragrafu, že spodní hranicí pro zahájení léčby je osmnáctý rok věku a pro operaci dokonce rok jednadvacátý.
Vezmeme-li v úvahu, že každý tranďák smí od svých osmnácti spolurozhodovat ve volbách o budoucnosti státu, ale nesmí se rozhodnout o osudu svého těla, je stanovení věkové hranice absurdní.
Jako minové pole se tváří i pasáže uvádějící podmínky, po jejichž splnění smí transsexuál podstoupit svou vytouženou operaci. Vágně a bez operace nesmyslně zní například požadavek "prokázat trvalou schopnost žít v opačné sexuální roli".
Do stejné kategorie patří i to, že tranďákovi bude operace upřena,
pokud trpí těžkou poruchou osobnosti, psychózou, závislostí na alkoholu
nebo na drogách. Poruchami osobnosti u nás trpí značné procento
obyvatelstva, a co má tento fakt společného s transsexualitou, je velmi
nejasné. Anebo jinak, proč by i takový tranďák nemohl trpět nějakou
poruchou, když stresu je kolem nás víc než dost a tranďákova životní
pouť není právě z těch nejlehčích?
 |
Izraelská transsexuální zpěvačka Dana Intenational dokázala vyhrát
soutěž Eurovize. U nás by možná neprošla ani přísnou lékařskou komisí |
Projít tímto filtrem je nesmírně obtížné, ale skutečná bomba se v navrhovaném paragrafu skrývá až v osmém odstavci. Praví se v něm, že náklady na "poskytnutou zdravotní péči související se změnou pohlaví hradí žadatel o změnu pohlaví".
Cena za život
Právě tohle poslední ustanovení staví celý paragraf 37 na hlavu. Až dosud byly operace hrazeny zdravotní pojišťovnou, což průměrnému tranďákovi zajišťovalo naději na kvalitní život. Tranďáci jsou totiž v očích našich spoluobčanů vnímáni jako cosi bizarního na okraji společnosti. Nemají proto mnohdy ani byt, ani práci. Najít mezi nimi člověka, který by byl schopen zaplatit 230 tisíc korun, což je zhruba cena operativní změny pohlaví na pražské Bulovce, se rovná zázraku.
Ale i když si likvidační ráz tohoto ustanovení odmyslíme, pořád je tu cosi na štíru s logikou. Kdyby si měl totiž člověk opravdu zákrok hradit sám, nemá stát právo házet mu žádné klacky pod nohy. Zkrátka: zaplatíš, dostaneš.
Otázkou je, jak se tento požadavek do návrhu zákona dostal, a zda byl motivován snahou šetřit. Pokud ano, k žádným závratným a pro státní kasu významným číslům bychom stejně nedošli. Vždyť tranďáků zas tak početné šiky nejsou.
Naděje žije
Snad nejpozoruhodnější na celém paragrafu 37 je fakt, že Sexuologická
společnost České lékařské společnosti, která má transsexualitu v "popisu
práce", o jeho vzniku vůbec nevěděla. Ministerstvo zdravotnictví se
podle své mluvčí radilo v přípravách paragrafu s Českou psychiatrickou
komorou, což připomíná snahu konzultovat provoz drůbežárny s
chovatelem slonů ze zoo.
 |
Bibi Andersonová patří k miláčkům španělského režiséra Pedra
Almodóvara, který ji obsazuje prakticky do všech svých filmů. Kdysi byla muž |
Sexuologové v čele se svým předsedou, poslancem za ODS Jaroslavem Zvěřinou, vypracovali protinávrh. Snaží se většinu z ustanovení, pro tranďáky nepřijatelných, buď zrušit, nebo alespoň změnit a najít kompromisy, které by drsnost paragrafového znění zmírnily.
Nezbývá než doufat, že se jejich snaha setká na ministerstvu s pochopením, protože jinak opravdu hrozí, že nastane konec tranďáků v Čechách.
U nás sice v tomto směru žádné statistiky nemáme, nicméně podle amerických odborníků spáchá padesát procent transsexuálů sebevraždu ještě před dovršením třicítky. Pokud těm našim společnost nepomůže, dočkáme se možná něčeho podobného. A chceme-li se dál holedbat tím, že žijeme v demokratické společnosti, která se stará i o ty nejdrobnější menšiny, měli bychom takové nebezpečí odvrátit.
