Co je to transsexualita?

Tato kapitola je určena nejen pro transsexuály, ale i pro ty, kdo s daným problémem přicházejí do styku poprvé. Proto pro začátek neuškodí malá exkurze -- budu se snažit popsat transsexualitu z pohledu zvenčí a jukneme se trochu i do historie. Drobná přednáška je podle mého nutná, protože na konci 20. století, kdy věda už pomalu (ale opravdu jen pomalu!) začíná chápat příčiny tohoto fenoménu, jsou transsexuálové ve všeobecném povědomí stále obestřeni mnoha zcestnými mýty a degradujícími představami.

Takže: Transsexualita (podotýkám, že se budu zabývat jen "standardní, klasickou" definicí transsexuality a pro zjednodušení vynecháme další okrajové situace) vyjadřuje rozpor mezi vrozeným pohlavím dotyčné osoby a pohlavím, k němuž se daná osoba hlásí.

Pohlaví a pohlavní identifikace

Pohlaví a pohlavní identifikace jsou věci zásadně odlišné, i když to většině lidí, kteří s tím žádné problémy nemají, může znít absurdně a nepředstavitelně. Pohlaví jen vyjadřuje fyzický vzhled a funkci, zatímco identita je součástí skutečného "Já". Transsexuální osoba, která se narodí s jiným fyzickým pohlavím, než k němuž se hlásí, tento rozpor většinou pocítí už v raném dětství (nezřídka už kolem počátku školní docházky, i když v této době ještě nedokáže svůj stav přesně definovat) a její život se postupně mění v utrpení nezřídka vedoucí k sebepoškození nebo sebevraždě. Snadným východiskem z tohoto zmaru nemusí být ani odborná léčba, neboť i její započetí bývá spojováno s takovými obtížemi, že se problém často jen a jen zhoršuje. Pro dokreslení těchto tvrzení použiju odhad amerických odborníků z roku 1981, podle nichž asi 50 procent transsexuálů spáchá sebevraždu ještě před dovršením třicátého roku života.

Transsexualita není něco, co byste mohli po celý život ignorovat nebo vnitřně potlačovat. Narozdíl od chvilkových okamžiků štěstí, které zažívají transvestité v ženských šatech, bývá totální touha transsexuálů otázkou života a smrti. Sociální zneuznání, společensky vnucený pocit hanby, nenávist ke svému vlastnímu tělu a často i náboženský "fanatismus" můžou transsexuála totálně zdeptat. Léčba však transsexuálům nabízí možnost spokojeného a "smysluplného" (díky za to slůvko, Václave!) života, přičemž úspěšnost této léčby patří k nejvyšším ve všech oborech medicíny.

Transsexualita se projevuje zhruba ve stejné míře u fyzických žen i mužů a vzniká už v prenatálním stadiu. Mimo jiné ji údajně vyvolává například špatně načasovaná produkce hormonů v důsledku matčina prožívaného stresu, důvodů bude ale jistě mnohem víc a věda je ještě nezná. Porucha pohlavní identity nezávisí na sexuální orientaci a stejně jako u lidí už vědci podobné jevy vypozorovali i u primátů, opic, psů, koček, krys a myší (výčet by byl nejspíš delší, kdyby se k laboratorním účelům používalo více druhů zvířat -- jen si představte třeba takového transsexuálního nosorožce!)

V čem spočívá léčba

Léčba transsexuálovi pomůže"srovnat" hlavu s tělem. Tento proces je poměrně zdlouhavý a lze ho zhruba rozdělit do tří kroků:
1. stanovení diagnózy (špatná diagnóza by mohla mít také tragické důsledky)
2. hormonální terapie
3. operaci pohlavních orgánů
Metody léčby se neustále zdokonalují a mnozí transsexuálové jsou díky nim s to žít opravdu spokojeně.

Transsexualita, transvestitismus a homosexualita

Transsexualitu nelze směšovat s jevy, s nimiž je často a s oblibou -- a říkám rovnou, že velmi mylně -- spojována -- s transvestitismem nebo třeba s homosexualitou, i když je třeba připustit, že přinejmenším v počátečním stadiu poznávání sama sebe se transsexualita a transvestitismus dají zaměnit a s homosexualitou se transsexualita také může v některých případech protnout.

Zatímco transsexualita je výhradně otázkou pohlavní identity a úpravy pohlavních znaků, s nimiž se transsexuál ztotožňuje, je transvestitismus navýsost záležitostí sexuálního fetiše, který se objevuje většinou v období kolem puberty. Skutečný transvestita se sice touží oblékat se do ženských šatů, nemá ale zájem o změnu pohlaví. Narozdíl od transsexuality je transvestitismus navíc výhradně mužská záležitost.

Kolik nás vlastně je

Přesný počet transsexuálů v jednotlivých populacích asi ztěží někdo odhadne, nicméně nejčastěji se uvádí (se vší pravděpodobností podhodnocený) poměr1 transsexuál na 30000 obyvatel.( Tuhle jsem četla odborný lékařský článek, podle něhož je v Nizozemsku tento poměr 1:11900 a tento vysoký počet transsexuálů autoři zdůvodňovali opravdu liberálním společenským ovzduším v zemi). Vzhledem k tomu, že transsexualitu mimo jiné způsobují hormonální změny v době těhotenství způsobené stresem, počet transsexuálů v jedné generaci se bude logicky pohybovat podle aktuálního společenského vývoje. Statistiky například prokazují, že větší počty transsexuálů se rodí během války, nebo krátce po ní. Ale nešť, v našich zeměpisných šířkách války zase tak časté nejsou a tak jsme poměrně vzácní. (Ale myslím si, že v Jugoslávii se mají na co těšit! -- pokud je to s tím stresem ovšem pravda, že).

Statistiky ale v souvislosti s transsexualitou ukazují ještě několik zajímavých "odchylek" od normálu. Transsexuálové údajně mají v průměru vyšší inteligenci než zbytek obyvatelstva -- nikdo neví proč, snad je to dáno unikátně formovaným a mírně řečeno "popleteným" mozkem, který může využívat výhod, jak mužských, tak ženských funkčních struktur. Dalším vybočením z průměru je také vysoká míra kreativity.

Trochu historie

Tak, a teď k té slíbené historii. Už jsme si řekli, že transsexualita vzniká "poškozením" plodu a lze ji najít nejen u lidí, ale i u zvířat. Můžeme proto směle tvrdit, že tento jev není nic nového pod sluncem. Přijmeme-li konstatování, že deformace plodu (myšleno všeobecně!) je prostě jedním z projevů přírody, jen těžko si pak představíme jakékoli lidské období bez transsexuálů. Byli jsme tu vždy a dějiny nás čas od času dokonce zanesly na své stránky (tenkrát ještě nikoli internetové).

Vykládat o transsexuálech doby kamenné či bronzové by asi ode mně byla drzost (opravdu si to nepamatuju!), nicméně primitivní kmeny, které stále přežívají v deštných pralesích Latinské Ameriky nebo ve zbylých panenských oblastech Afriky, s transsexuály přímo počítají a nepovažují je za žádný lidský "zmetek". Naopak. Připisují jim magické schopnosti, spojení s bohy nebo alespoň šamanské síly. Snad každá kultura měla pro transsexuály jméno i roli, kterou měli ve společnosti hrát, počínaje starými Kananejci, přes Turky až po Indy, u nichž to ostatně platí dodnes.

Pár příkladů. Ve starém Římě existovali frýgijští uctívači bohyně Cybely. Jakmile si s definitivní platností zvolili pohlaví (podotýkám, že to byli muži), utíkali ulicemi města a v rituálním obřadu házeli své odříznutí genitálie do otevřených domovních dveří. Obyvatelé je považovali za boží požehnání a na oplátku pečovali o Frýgijce až do jeho (nebo jejího?) úplného uzdravení. Frýgijec si poté slavnostně navlékl ženské šaty a přijal ženskou identitu. Obvykle nosili svatební šaty nebo jiné drahé a slavnostní oděvy.

Hidžrové
V Indii přetrvávají náboženské rituály spojené s transsexualitou dodnes. Mám na mysli sektu hidžrů, kteří také uctívají bohyni (zaboha si ale nemůžu vzpomenout jakou!) a podstupují primitivní obdobu operativní změny pohlaví. Po pravdě je ale třeba dodat, že indická společnost se k hidžrům chová se značnou dávkou pokrytectví, kdy je na jedné straně uctívá, a na druhé ponižuje. Hidžrové jsou zvaní, aby žehnali svatbám či novorozencům, jindy jsou považováni za jakési podřadné eunuchy. Jejich image určitě neprospívá ani fakt, že nemají-li na blízku nějakou tu svatbu, přiživují se prostitucí. Z hlediska společenského je jim ale jednoznačně přisuzována ženská role.

Indiánský kmen Navahů (četli jste kovbojky? Já moc ne) na jihozápadě Spojených států uznával kromě mužského a ženského existenci ještě třetího pohlaví, které je považováno za jakýsi mix obou hlavních. Zatímco hermafrodité nebo intersexuálové byli automaticky řazeni do třetí skupiny, fyzicky "normální" jedinci se do této škatulky mohli přihlásit sami na základě své pohlavní identity. Toto třetí pohlaví požívalo mezi Navahy velké vážnosti..., pak ale přišli běloši (četli jste kovbojky, ne?) a převálcovali jejich kulturu násilným vnucením katolicismu. Podobně osvícení byli i Siouxové (asi jim odpustím, že byli proti Vinnetouovi!). Příslušník kmene, který se necítil být mužem, mohl volně přejmout ženskou roli, ženy naopak mohly být bojovníky, mít manželky. Siouxové však těmto osobám nepřisuzovali nic nadpřirozeného, jen tím napravovali "chybičky" matičky Přírody. Dějiny u Siouxů zaznamenaly i určitou primitivní formu "operace pohlaví" -- zájemce posadili do speciálního tvrdého sedla, na němž jezdil tak dlouho, dokud si nezničil varlata a sám se tak vlastně nekastroval. (Brrrr!) Je vidět, že ani v opravdu tolerantních komunitách to transsexuálové neměli lehké.

Když to ale zkrátím: do výčtu můžeme dodat ještě například Sererry u keňského kmene Pokotů, sanísy v islámském Ománu, mahúy na Tahiti nebo sekraty z Madagaskaru. Transsexualita je prostě součástí lidstva a vždy měla ve společnosti své místo.

První známí transexuálové
Pro moderní definici transsexuality a první pokus o operativní změnu pohlaví se musíme vrátit do Německa roku 1930. Tehdy si operaci vyžádal jistý Einar Wegener, a tak mu ji také provedli. Jestli u toho byl Mengele (toho přece různé pokusy bavily!) to nevím, faktem ale je, že Einar si svého nového jména Lily Elbe moc neužil... operace měla tragické komplikace.

Christine
Prvním všeobecně známým pacientem, který operativní změnu pohlaví přežil, byl americký voják George Jorgensen, z něhož se v roce 1953 stala Christine Jorgensenová. Jeho kauzy se hned chytily sdělovací prostředky a milé Kristýnce nezbylo nic jiného, že se proti své vůli nechat vláčet tiskem a snažit se z toho alespoň uhrát něco pro sebe. Kristýna se stala prvním "Mediálním Transsexuálem", kterého organizace transsexuálů na Západě označují za svého mučedníka, hrála v několika hollywoodských filmech a nechtěně tak přispěla k tomu, že postindustriální společnost vzala transsexualitu na vědomí (tím v žádném případě nechci říct, že ji akceptovala!).

Harry Benjamin
Po celá desetiletí se o léčbu transsexuálů pokoušelo jen málo lékařů, protože většina z nich zastávala názor, že se jedná o pouhou duševní poruchu bez jakékoli vazby na biologické příčiny. Průlom nastal až v roce 1966, kdy americký lékař Harry Benjamin vydal knihu "The Transsexual Phenomenon", kterou sepsal na základě několikaletého studia této otázky. Otevřel tak cestu k serioznímu výzkumu, z něhož dneska těžíme (mám na mysli nás --"dnešní transsexuály" -- nezaujatého čtenáře se ta poznámka určitě netýká). I společnost dnes pomalu začíná znovu akceptovat transsexualitu a ti, co přijdou po nás, to s největší pravděpodobností budou mít lehčí.