Už nejsem Toník, jmenuji se Andrea

„Určitě mě poznáte," pravila do telefonu zatím ne příliš sebevědomě Andrea, když jsme si domlouvaly schůzku. Téměř jako by chtěla naznačit: mám to ještě napsané na čele.

V centru Prahy, v místě, kde jsme se měly setkat, procházejí davy lidí. Rozhlížím se kolem a v duchu si představuju, jak asi vypadá mladý člověk, který právě prožívá osudovou změnu svého života – změnu pohlaví. Bude spíš jako žena, anebo spíš jako muž? Bude mít sukni a lodičky s podpatky, anebo kalhoty a mokasíny? A v jakém bude vlastně mluvit rodě? Ještě loni on, letos už ona.

Krutý žert matky přírody, i tak charakterizují svou situaci ti, kteří se narodili v cizím těle. Andrea Pajdarů mi napsala, že hodlá vystoupit z anonymity a vyprávět svůj příběh jen proto, aby uvedla řadu zkreslených informací na pravou míru. Se stejným záměrem se pak přidaly její kamarádky Jarka a Jana.

„Často se propírají jen otázky týkající sexu, chápu, že je to atraktivní, ale s transsexualitou jsou spojeny především jiné problémy." vysvětlila mi později Andrea. A dost možná tak pomohou i někomu jinému, kdo stojí před stejným rozhodnutím jako kdysi ony. Tedy jako kdysi oni.

Najednou se přede mnou objeví vyšší štíhlá dlouhovláska a mně v první chvíli probleskne hlavou: „Děvče, tak zrovna do tebe bych to neřekla."

Sebevraždu jsem zavrhla

„Když mi bylo zhruba osmnáct, pochopila jsem, že mám tři možnosti: sebevraždu (ale tu jsem ihned zavrhla), nebo budu žít jako doposud a budu dál trpět (což jsem nechtěla), anebo projdu změnou pohlaví, která je velmi zdlouhavá a také značně riskantní. Člověk nikdy neví, co se může při operaci stát," začíná vzpomínat na období před 10 lety Andrea.

Pro většinu z nás je jen těžko pochopitelné, jakou trýzní je žít s nesprávným tělem.Pro to, aby vypadali tak, jak se cítí, podstupují zdlouhavá psychologická a sexuologická vyšetření, pak hormonální terapii a následnou operaci. Její podstatou je kastrace, dále vytvoření vnitřního a vnějšího genitálu. Zároveň je nutné dosáhnout i úřední změny pohlaví a jména, což znamená vydání nového rodného listu a občanského průkazu. Situaci mnohdy komplikují nechápavé a někdy nepřátelské postoje nejbližšího okolí.

„Maminka se později s mou situací smířila, předtím však proplakala spoustu nocí. Ale otec se hned od začátku postavil ke mně zády. Byl to on, kdo bránil mé cestě za mým pravým já. Měl pořád strach, že dělám rodině ostudu," svěřuje se Andrea.

Když jsem byla kluk

„Jako dítě jsem byla obyčejný kluk, jehož nejoblíbenější hrou byla hra na vojáky. Můj život se začal měnit zhruba v devíti letech, kdy jsem najednou měla potíže chodit na záchod do mušle, také převlékání na tělocvik se stalo mou noční můrou. Vždy jsem se snažila vměstnat do nejvzdálenějšího koutu šatny," vybavuje si Andrea. V tomto období se začala převlékat do šatů své sestry nebo do oblečení, které připomínalo dívčí. Později se najednou vkrádaly stále intenzivnější představy, že je ženou se vším všudy – prožívá lásku s muži, mateřství a pečuje o dítě, kojí. Ale to vše je zapotřebí před okolím pečlivě tajit. Jaký nápor na psychiku!

„Nejenže jsem se tehdy poprvé zamilovala - do svého spolužáka - a navíc jsem na něj i žárlila. Šokovalo mě rovněž, že v pubertě mi začala růst prsa, normální ženská prsa s rozvinutými žlázami. Tehdy jsem se cítila velmi osamělá, nevěděla jsem, co se to se mnou děje, nakonec mě nepřijal ani dívčí, ani chlapecký kolektiv. Málokdo mi uvěří, že někdy na konci puberty jsem si připadala, jako bych ani nepatřila mezi lidi, měla jsem chvílemi pocit absolutní zbytečnosti," začíná postupně odkrývat své pocity Andrea.

„Tehdy chyběla dostupná literatura. Zachránil mě vlastně jeden novinový článek o transsexualitě. V podstatě jsem se v něm poznala. Na ten pocit nikdy nezapomenu. Dodnes si pamatuju, jak mi běhal mráz po zádech. Zda jsem pociťovala úlevu? Určitě, nejdůležitější však bylo smířit se sama se sebou; a to chvíli trvalo."

Jak jsem do toho šlápla

Dlouho se mělo za to, že pocit být ženou či mužem je převážně ovlivněn výchovou. Holčičkám jsou odmalička podsouvány panenky a jsou vedeny spíš k mírnosti, zatímco chlapečkům je jistá dávka agresivity v chování při hrách tolerována. Teprve výzkumy prokázaly, že s pohlavním cítěním se člověk rodí. Transsexualita není sice jev běžný, ale zase ne tak vzácný, jak by se na první pohled mohlo zdát. Přesná statistika pochopitelně neexistuje, někteří lidé si ponechávají tuto hříčku přírody jako celoživotní tajemství. Odhaduje se však, že četnost mužů, kteří se cítí být ženou, je zhruba 1:1 000 až 1:10 000 (podobný poměr platí i obráceně).

Díky hormonální terapii, která je tak říkajíc na doživotí, se trochu změní rysy obličeje (stávají se jemnějšími), zvětší se prsa, zúží pas, změní se trochu rozložení tuku.Vousů se lze zbavit opakovanou laserovou epilací, která není zrovna nejlevnější záležitostí, vyžaduje to však trpělivost.

„Byla jsem právě na konferenci v Praze a tehdy jsem si řekla, že do toho prostě šlápnu. Zašla jsem do kadeřnictví a nechala si udělat vlasy, pak do kosmetiky, kde mi vytrhali obočí, a domů jsem se vrátila už jako někdo jiný," tvrdí Andrea, která vystupuje pod tímto jménem od loňského roku. Původní jméno Toník je minulostí.

„Když jsem měla v ruce konečně nový rodný list, začala používat ženský rod a změnila i styl oblékání, řekla jsem celou pravdu o sobě svému nejbližšímu spolupracovníkovi a poprosila jsem ho, aby informoval ostatní kolegy. Bylo mi velmi nepříjemné chodit za každým jednotlivě či svolávat cosi jako tiskovou konferenci. Za čas to věděli všichni."

Obestřeno tajemnem

Andree je dnes 28 let, vystudovala vysokou školu (mimochodem na červený diplom) a momentálně pokračuje v postgraduálním studiu fyziky na fakultě aplikovaných věd.

„I když jsem fyzik a neměla bych vlastně věřit na nějaké nadpřirozené jevy, není bez zajímavosti, co mi kdysi vyprávěla maminka. Když byla se mnou těhotná, jeden muž, jenž dokázal určit pohlaví dítěte předem, předpovídal mamce, že se jí stoprocentně narodí holka. Narodila jsem se pak já, tedy kluk, ale ten pán se nikdy předtím ve svých předpovědích nespletl."

Také je pozoruhodné, jak se Andree od té doby, co pochopila pravdu o sobě a smířila se s ní, zlepšil zdravotní stav. Do té doby trpěla těžkými astmatickými záchvaty. Vše vyvrcholilo v období, kdy zkoušela potlačit touhu být ženou, tehdy skončila dokonce dusící se na ARO. „To mi bylo kolem dvaceti." Nyní jako když utne. Je bez obtíží. Není tohle důkaz, že psychika a tělesná schránka jedno jsou?

Na závěr se vyptávám Andrey, zda se jí líbí muži a jak se vlastně seznamuje.

„Mám za sebou tři neúspěšné známosti. Podala jsem si inzerát, ve kterém jsem o sobě uvedla úplně všechno; bohužel se přihlásili jen zvědavci. Já ale nechci být brána jako nějaká rarita, chci být milována jako žena. V dalším inzerátu jsem proto o své minulosti pomlčela. Díky tomu jsem potkala báječného muže, se kterým jsem si rozuměla. Bohužel jsem se stále nedokázala v jeho přítomnosti uvolnit, pořád jsem se kontrolovala, zda si nevšiml mého ohryzku, větších rukou, nohou – mám totiž dvaačtyřicítky. Když jsem se mu svěřila, jak to se mnou je, bylo po všem. Popřál mi vše nejlepší a byl pryč. Stále však doufám, že najdu toho pravého. Sním o normální rodině, a i když děti mít nemůžu, přála bych si je adoptovat. Mám je moc ráda. Opravdu léta toužím po tom být mámou.

Chceme být milovány jako ženy

Nové kamarádky získala Andrea také díky internetu, například Janu a Jarku, jež potkal podobný osud.

Příběh Jarky je v lecčems jiný. "Ženou jsem sice odjakživa, ale k zásadnímu rozhodnutí to už v sobě nepotlačovat jsem dospěla až ve třiceti," vysvětluje; nyní po roce je zatím spíš na začátku své cesty. "Pocházím z vesnice, kde se každá jinakost trestá. Ve třiadvaceti jsem si našla holku, chtěli jsme být jen spolu, ale rodiče si přáli, abych se oženila, tak se to prý sluší." Jarka je momentálně čerstvě rozvedená, protože i to je podmínkou změny pohlaví. A je rovněž pyšným rodičem 6letého synka. „Je pro mě tím nejdůležitějším člověkem na světě. Především kvůli němu jsem dlouho váhala, zda vystoupit z anonymity. „Ale protože jsme se s děvčaty domluvily, že prolomíme ledy, že už je na čase ostatním lidem něco o sobe sdělit, tak jsem šla do toho,"sděluje Jarka, která pracuje v obchodním oddělení. „Mou největší oporou je nyní kromě rodičů stále moje bývalá žena. Když to všechno prasklo a já jsem už nemohla v té mužské ulitě vydržet, byla to ona, kdo mě podržel. Uvědomuju si například, že nakonec jsem to byla z nás dvou vždycky já, která se rozbrečela první. Vždy jsem byla hodně citlivá."

„Nikdy jsem se vlastně mužem necítila. Narodila jsem se jako žena, ovšem omylem v mužském těle," vysvětluje 23letá Jana Veberová, která pracuje jako asistentka manažera. Na první pohled suverénní žena, které nečiní obtíže mluvit o všech peripetiích svého života, třeba i o tom, že je právě po plastice nosu. „Transsexualita nemá se sexem nic společného, je to především o způsobu myšlení," zdůrazňuje. Jana, ještě před dvěma lety Vlastík, má obrovskou výhodu v tom, že začala s přeměnou pohlaví relativně brzy. „Je to štěstí, do svých devatenácti let jsem to tajila, jak se dalo, myslela jsem si, že v tom lítám jediná. Pořád mi radili, abych si našla holku. Dokonce jsem pomýšlela na sebevraždu. -- Díky internetu jsem naštěstí pochopila, že nejsem sama. Dnes navštěvuju terapeutická sezení, kde se pravidelně scházíme. Ptáte se na můj největší sen? Aby mi dobře dopadla náročná operace změny pohlaví, kterou letos podstoupím stejně jako Andrea."