Výsměch přírody: omylem uvězněná v mužském těle

Ve snímku "Můj růžový život" Ludovic věří, že se stane dívkou. Když stále trvá na svém, sousedé rodinu vyštvou z jejich čtvrti.

Pobývají v těle, o němž už v dětství zjistí, že není jejich a že se mohou cítit dobře jen jako příslušník opačného pohlaví. Ročně čtyřicet se jich u nás rozhodne radikálně přizpůsobit život svému cítění.

"Měl jsem vztah s dívkou, která mě viděla přesně tak, jak jsem chtěl - jako muže. Čím více se blížila operace, tím jsem byl nervóznější a připadal si hrozně. Nedokázal jsem ji třeba jen obejmout, aniž bych si neuvědomil, že mám prsa, která ke mně nepatří. Nemohl jsem to unést, a tak náš vztah skončil."

Třiadvacetiletý René je stále ještě vězněm svého původního ženského těla. Na první pohled ovšem nic nepoznáte. Hormonální léčba už vykonala své: má hrubší hlas a raší mu vousy.

Vnímáte ho jako mladého, příjemného muže. "Žil jsem jeden čas na internátě mezi holkami," vzpomíná, "a snažil se chovat stejně jako ony. Tedy navazovat normální vztahy s chlapci. Cítil jsem však, že to není přirozené. Později jsem si uvědomil, že mě přitahují dívky. Zkoušel jsem žít v homosexuálním vztahu, a to téměř dva roky. Nemohl jsem však své partnerce nabídnout něhu, kterou jako lesbička potřebovala."

Na své proměně z ženy v muže začal René pracovat v osmnácti. Matce se svěřil, až když byla léčba v plném proudu. "Nepřijala to," říká René, "ale náš vztah nebyl nikdy příliš důvěrný a dnes spíše ještě více ochladl. Moc dobře si uvědomuji, jak je důležité svou rodinu neztratit. Mně se to bohužel nepodařilo snad i proto, že můj bratr vyhrožoval smrtí mně i mým přátelům."

Šamani simulují menstruaci

Zatímco naše civilizace se s transsexualitou vyrovnává pomalu a obtížně, jiné kultury ji považují za naprosto normální. "U mnoha skupin přejímá některý muž ženské role i v sexuálním směru," píší Jaroslava a Ivo Pondělíčkovi ve své průkopnické knize Lidská sexualita, "strojí se jako žena, vykonává ženské práce a klinicky vzato je tento muž buď transvestita, feminní homosexuál, nebo transsexuál.

U Čukčů je takový muž pokládán za mocného šamana. U Konjagů na Aljašce jsou mnozí chlapci k převzetí ženských rolí vychováváni už od dětství, učí se domácím pracím, nosí ozdoby. Když takový chlapec dospěje, je počítán k ženám a obvykle se mu připisuje čarovná síla. V ugandském kmeni Lango se někteří muži strojí jako ženy a simulují menstruaci."

V naší kultuře sice máme možnost provádět chirurgické operace vedoucí ke změně pohlaví (první operativní přeměnu muže v ženu uskutečnil v prosinci 1952 dánský endokrinolog Hamburger s psychiatrem Sturupem - klientovi kromě hormonální kastrace přeměnili mužské pohlavní orgány v ženské), ale s postojem okolí je to větší problém než u primitivních národů.

"Dělám u jedné bezpečnostní agentury," říká René, "kam jsem byl přijat s tím, že se to o mně ví a že za nějaký čas půjdu na operaci. S nadřízenými nemám problémy, ale v práci se někdy nevyhnu lidem, kteří nedokážou nic takzvaně nenormálního pochopit."

V této době vzbuzuje podezření jeho neutrální jméno a příjmení - a pak, všechno na člověka prozradí jeho rodné číslo. René prošel obdobím napětí a trémy, až se nakonec naučil sebejistotě.

"Když má někdo nějakou narážku," vysvětluje, "tak to otočím proti němu a zeptám se ho: Copak? Máš nějaký problém? - A hned je klid."

V Dinárských Alpách existují rodiny, ve kterých, pokud se nenarodí syn, musí poslední dcera převzít společenskou úlohu syna-muže. Strojí se jako muž, kouří dýmku, nesmí se vdát, chodí mezi muže na místa, kam nemají ženy přístup. Svoji roli cítí jako skupinový příkaz a nedává najevo žádnou nespokojenost ani v sexuálním směru.

Petr feministka

Petr řešil dilema, zda zůstat mužem, nebo podstoupit operaci, od svých šestnácti let. Své pochybnosti utápěl v alkoholu a častém střídání partnerek.

S žádnou nemohl vydržet, až se nakonec musel ženit. Teprve v manželství pochopil, že takhle dál žít opravdu nemůže, a vyhledal sexuologa. Po prodělané léčbě a přeměně v ženu odešel od rodiny a vzdal se i jakýchkoliv styků se synem, aby mu, jak sám říká, nezamotal hlavu. Dnes je z něj atraktivní blondýnka Petra, která se pokouší najít si mužského partnera.

"Chování mužů vůči ženám mi jde někdy pěkně na nervy," přiznává. "Nechápu, jak mohou ženy snášet jejich oplácávání, nechutné návrhy a vulgaritu. Vždyť jsme samostatné svéprávné bytosti! Teprve teď si uvědomuji, jak se muži k ženám vlastně chovají. Těch facek, co už jsem rozdala! Ale pořád je to stejné. Jestli to takhle půjde dál, bude ze mě brzy aktivní feministka."

Z Jana Janou

Když se Jan se svými problémy po třináctiletém soužití svěřil manželce, neunesla to. Začala ho ponižovat i před jejich dětmi, a když Jan připravil pro rodinu večeři, jeho dvanáctiletí synové si odnesli talíř do vedlejšího pokoje se slovy: "S úchylákem u jednoho stolu sedět nebudeme." Jana trpěli mezi sebou jenom proto, že jim coby ceněný a do zahraničí často vys1aný odborník zajišťoval nadprůměrnou existenci.

Když děti odrostly, skoro padesátiletý Jan se rozhodl pro změnu pohlaví. Lékaři mu ji důrazně rozmlouvali. Jana totiž v minulosti připravila rakovina o jednu plíci a hormonální léčba, bez které se změna pohlaví neobejde, s velkou pravděpodobností zákeřnou nemoc obnoví. Jan neustoupil. Je přesvědčen, že žít mnohem kratší dobu, ale poprvé v životě být sám sebou, je pro něj důležitější.

Cílem transsexuálů je močit vestoje

Dříve byl Saša lesbicky orientovanou ženou. Žil v dlouholetém svazku s partnerkou a právě v této době si začal uvědomovat nesnesitelný rozpor mezi tím, kým je, a jak vypadá. Nemohl se dál přetvařovat. Svěřil se partnerce. Ta nejenže neupadla do šoku, ale ani ho neopustila. Dodávala mu sebevědomí a přestála s ním nejtěžší období léčby. Dnes je Saša hotovým mužem. Od partnerky, která ho celou dobu držela nad vodou, po vzájemné dohodě odešel, oženil se s jinou a založil dokonce rodinu. Protože jako transsexuál má pouze nefunkční penis, jeho žena podstoupila umělé oplodnění.

Podle oficiální definice je transsexualita porucha sexuální identifikace, při níž se pohlavní ústrojí vyvinulo jedním směrem, zatímco mozková centra řídící sexuální pochody opačným. "Všechno začíná už někdy v dětství," vzpomíná René. "Člověk si pomalu uvědomuje, že od něj okolí očekává něco jiného, než on sám cítí a než co by chtěl." Když se rozhodne, že své pohlaví změní, vede jeho cesta k sexuologovi. René si po počátečních chybách ve výběru lékaře zvolil MUDr. Hanku Fifkovou, která v loňském roce dovedla k úspěšně zakončené proměně přibližně čtyřicet transsexuálů.

"Proti letům předcházejícím mohu říci, že toto číslo stále narůstá," odpovídá na otázku Cosmopolitanu MUDr. Fifková. "Je to především tím, že žijeme v otevřenější a informovanější společnosti. Lidé už vědí, kam se mohou se svým problémem obrátit, a nebojí se přijít." Jestliže se diagnóza transsexuality potvrdí, což může trvat i několik měsíců, nastupuje vlastní terapie a hormonální léčba.

"Zpočátku vedeme s pacientem diagnostické pohovory, které jsou potřebné k ozřejmení a vyjasnění problému," uvedl v rozhovoru pro časopis Promluv jiný sexuolog, MUDr. Jaroslav Zvěřina, CSc. "Poté následuje sociální přibližování se opačnému pohlaví - změna jména a příjmení na sexuálně neutrální. V této fázi většinou už zahajujeme hormonální léčbu. Transsexuál dostává hormony, které odpovídají cílovému pohlaví." Hormonální léčba trvá podle odborníků rok i déle. Teprve když už transsexuál funguje sociálně v opačné roli a sžil se s ní, případně vede partnerský život, lze přikročit k vlastním chirurgickým zákrokům.

"Ty jsou tím," pokračuje MUDr. Zvěřina, "co transsexuální osoby chtějí jako první, ale vlastní chirurgická změna pohlaví je až závěrečnou etapou přeměny. U žen se provádí odstranění prsní tkáně a odnětí vaječníků. Nechat v těle transsexuální osoby orgány pánevního dna výchozího pohlaví je riskantní, protože hormonální terapie, kterou aplikujeme, může na těchto orgánech způsobit změny. Po provedení těch minimálních chirurgických úprav můžeme doporučit, aby se změnilo pohlaví matričně. Teprve potom je z takového člověka příslušník opačného pohlaví - změní se mu i rodné číslo. Následující chirurgické zákroky jsou velmi komplikované. Jedná se o úpravu vzhledu zevního genitálu tak, aby se podobal mužskému. V poslední době jsme schopni pokusit se o takovou plastickou úpravu, která všije částečně funkční pohlavní úd, který může být dokonce citlivý na dotek. Výsledky nejsou vždy anatomicky a esteticky úplně dokonalé. Opravdový transsexuál se s tímto výsledkem však většinou spokojí. Raději žije v nedokonalém těle, které se trochu podobá vysněnému opačnému pohlaví, než by zůstal ve svém současném."

Tereza se narodila jako chlapec a podobně jako malý hrdina ve filmu Můj růžový život začala s převlékáním už na základní škole. Věděla, že dělá něco, při čem by ji neměl nikdo z rodiny přistihnout. V osmnácti navštívila poprvé sexuologa. Dozvěděla se, že jde pravděpodobně o transvestitismus a že po třicítce to přejde. Nepřešlo. Dnes je Tereze třiatřicet, všechny operace už má za sebou a tvrdí, že kromě ženského těla má i ženský mozek.

"Chodila jsem do Sexuologického ústavu v Praze na Karlově náměstí, kde se mi snažili mé rozhodnutí podstoupit proces změny pohlaví rozmluvit. Potom jsem musela z pracovních důvodů odjet na dva roky do Egypta. čas běžel a já po svém návratu už nechtěla na nic čekat. Nabyla jsem jistotu, že jinak než změnou pohlaví se moje situace řešit nedá." Tereza začala chodit na skupinovou psychoterapii k doktorce Fifkové. "

Bylo to něco úplně jiného než v Sexuologickém ústavu. Navíc s ženou-sexuoložkou se mi o všem mluvilo daleko lépe. A pak, dostala jsem se mezi lidi s podobnými problémy. Najednou jsem na to všechno nebyla sama."

Porodil jsem dvě děti

Změna pohlaví u transsexuálních osob ale není nezbytná, povinná a nevyhnutelná. Tvrdí to alespoň MUDr. Zvěřina. Podle něj se nedoporučuje například u těch osob, které už mají děti. Pouze kdyby současnou rodinu opustily a rezignovali na rodičovské funkce, bylo by možné změnu pohlaví provést. S tím MUDr. Fifková nesouhlasí.

"Existují jedinci, kteří si včas svůj problém jako problém transsexuála neuvědomili a pořídili si děti. Pak čekají, až jim děti odrostou, a přijdou třeba až v padesáti. Spoléhají na to, že děti jsou už schopny pochopit i takovou věc, že se jim postupně změní matka na otce nebo naopak. Já sama bych do rozhodnutí člověka ve zralém věku nijak nezasahovala. Jestli je ochoten nést všechny důsledky svého rozhodnutí, je-li přesvědčen, že mu to za to stojí a jeho organismus je schopen zátěž celého procesu přeměny vydržet a unést, pak bych mu nebránila. Nemůžeme lidem jako dřív určovat, co mají nebo nemají dělat, zvláště ne v těch nejintimnějších otázkách. Jsme tu od toho, abychom jim vytvořili podmínky pro kvalitní a spokojený život," hájí svůj názor MUDr. Fifková.

Vaše žena nebude normální

"To, k čemu jsem se rozhodl, není v žádném případě útěk před ženstvím. Takhle složitě se před ničím rozhodně neutíká. Je s tím spojena spousta starostí a bolesti. Mnohem jednodušší by bylo přijmout ženskou roli, ale člověk nemůže plnohodnotně žít v sebezapření." René považuje své rozhodnutí stát se mužem, i když ne fyzicky stoprocentním, za správné.

"Vše jsem si ujasnil v průběhu terapie u doktora Chvály a doktora Štěpanoviče v Liberci. Dávali mi pěkně do těla a říkali, že ženská, která si vezme takového chlapa, jako jsem já, nemůže být normální. Tím mě nutili si své rozhodnutí a svůj názor obhájit. To mi moc pomohlo. Během těch dvou let terapie jsem strašně rychle dospěl. Musel jsem."

MUDr. Fifková zase naopak staví hodně na skupinové terapii. V současné době pracuje s jednou skupinou transsexuálů, kteří usilují o ženské pohlaví, a se čtyřmi skupinami, které usilují o pohlaví mužské. "Když za sebou máte roky trápení, o kterém se bojíte mluvit," vysvětluje svůj přístup, "tak přivítáte možnost sedět v jedné místnosti s dalšími deseti lidmi s podobnou zkušeností. Je to pro každého obrovské posílení. Mnoho z nich na těchto společných sezeních získá kuráž, kterou pak budou v běžném životě potřebovat.

Málokdo z nás si dovede představit, jaká muka prožívá transsexuál v situacích, jež jsou pro nás zcela běžné. Třeba v létě. Nechodí se koupat a raději trpí ve všech těch svých tričkách a vestičkách, jenom aby nebylo nic poznat. Jaké trauma zakoušejí, když mají jít na dámskou toaletu nebo se převléknout v dámské šatně! Chci jim všemi dostupnými způsoby pomoci a hlavně se snažím léčbu zbytečně a nesmyslně neprotahovat."

Terezu inspirovala skupinová sezení u doktorky Fifkové natolik, že s několika dalšími transsexuály založila občanské sdružení s názvem Transforum. Sdružení se snaží transsexuálům pomáhat a zpřístupňovat jim prostřednictvím internetových stránek důležité informace. Cílem Transfora je také snaha odbourat přílišnou byrokracii při schvalovacím řízení o změně pohlaví. Ta je zatím podmíněna souhlasem Sexuologického ústavu a razítkem magistrátu.

Co si nikdy neoholíte

Stává se však, že se někteří transsexuálové zastaví v půli cesty. Spokojí se s neutrálním jménem, najdou si sociální zázemí i partnerský vztah a přestanou trvat na změně těla. "Celý proces můžeme zastavit, nikoli však vrátit," podotýká MUDr. Zvěřina. "Začnou-li se například ženě podávat mužské pohlavní hormony a narostou jí vousy a zhrubne hlas, tak i když preparát vysadíme, musí se se změnami, které nastaly, smířit i do budoucna. Stejné je to u muže. Jestliže mu po hormonální léčbě narostou prsa, už není možné zmenšit je jinak než chirurgicky. Je proto třeba, aby se každý rozhodoval velmi odpovědně."

Změnou pohlaví ovšem celá věc nekončí. transsexuál zůstává i nadále v úzkém koni se svými lékaři, protože potřebuje pohlavní hormony, a to především ze zdravotních důvodů.

"Když dosáhne svého," doplňuje MUDr. Hanka Fifková, "transsexuál se psychicky velmi uklidní. Někteří zůstávají nevyrovnaní i po úspěšně dokončených operacích. Je to tím, že se celé roky upínali k jedinému problému: vyřešit si svou sexuální identitu. Všechno ostatní šlo stranou. Pak najednou zjistí, že mají prázdné ruce. Na to je potřeba je stále během léčby upozorňovat a připravovat. Život jde dál a oni se nemohou vymlouvat na to, že třeba nemohli studovat, protože měli zrovna jiný problém. Takoví lidé se pak těžko uplatňují třeba i v zaměstnání."

Tereza to jen potvrzuje. Podle statistik z USA je dokonce mezi transsexuály i po úspěšně dokončené léčbě osmkrát víc sebevražd než u ostatní populace. Objevují se také stále častěji případy, kdy po odejmutí ženských orgánů transsexuál onemocní silnou osteoporózou.

Transforum se snaží přimět i jiné specialisty v tomto případě endokrinology, aby se problematikou transsexuálů zabývali. Tereza se v současné době na sebe dívá jako na pionýrku, která prozkoumává svět mužů. Na roli ženy si postupně zvyká. Partnera momentálně nemá, ale nevzdává to. V předchozích vztazích o sobě nikdy nelhala a možná právě to vedlo k jejich rozpadu.

René je zase na nejlepší cestě být mužem. I on ale bude muset počítat s tím, že najít si stálou partnerku nebude snadné. "Když se dívám na staré fotky, připadá mi to neskutečné. Jsem už jiný člověk. Někdy se mi ale stává, že potkám někoho, kdo mě znal ještě před pubertou jako holku a začne mě jako holku oslovovat. Je mi to nepříjemné, když už hezkých pár let vystupuji v mužské roli.

Dřív se mi také stávalo, že jsem si na mužský rod nemohl sám u sebe zvyknout. Když jsem zkoušel sbalit nějakou holku, byl jsem strašně nervózní a mlel páté přes deváté. V tom rozčilení jsem se najednou zapomněl a začal o sobě mluvit v ženském rodě. Kamarád mi pak říkal: "Co blázníš? Vždyť všechno zkazíš."