A z ošklivého káčátka bude krásná labuť...

Příběh z Chebu: Narodila se jako chlapec, aby se z ní stala dívka. Byla to dlouhá a těžká cesta!

Když malý Zdeněk poslouchal pohádku O ošklivém káčátku, netušil, že jeho životní cesta bude podobná. Ale zázraky a kouzla se dějí nejen v pohádkách. Před jedenadvaceti lety se chebským rodičům narodil syn, aby jednou měli dceru. Bylo to pro ně překvapení osudu a nelehká zkouška. Jak se s tím vypořádal včerejší Zdenek? "Nebylo to lehké, ale člověk by měl poslechnout hlas přírody, říká s úsměvem dnešní Nikola Kubíků a vypráví nám svůj příběh.

Už jako malá jsem si stále hrála s panenkami, ale psychologové to považovali za normální jev.

S přicházející pubertou jsem si uvědomila, že si stále více všímám chlapců než děvčat. Líbili se mi a vzrušovali. To mě děsilo.

Potom byl v televizi pořad Tabu, kde vystoupila slečna, která byla přeoperována z muže na ženu. Když hovořila o svých pocitech, rozuměla jsem jí a měla jsem pocit, že se mě to týká. Napřed mě zachvátila hrůza a strach z poznání, že někde uvnitř mne je žena. Dny a noci plné tápání a hledání cesty. Začala jsem si uvědomovat možné následky. Připadala jsem si jako kořist, kterou roztrhá divá zvěř.

Rozhodovala jsem se, zda to mám celý život tajit, což bych asi psychicky nezvládla. Tak jsem nabrala síly a šla do toho. Ale ve 14 letech jsem byla na tak ohromný problém příliš malá a sama. Rodičům jsem nic neřekla. Měla jsem strach z jejich reakce, a také jsem se styděla. Zašla jsem tedy za lékařkou.

Paní doktorka byla ke mně velice lidská a uklidnila mne, že je to normální, a potvrdila mi, že testy naznačují můj sklon k transexualitě. Byla jsem nezletilá, proto zavolala rodičům a informovala je.

Maminka tomu nechtěla věřit, a tak jsme šli za mým dětským lékařem. Ale ten mi také nevěřil a doporučil dvouměsíční léčbu na psychiatrické léčebně v Plzni.

V léčebně mi děti i sestry poprvé začaly říkat dívčím jménem - Zdeňko. Podle doktora byla ta léčba nutná k získání podkladů pro mou identitu.

Později jsem se dozvěděla, že plzeňská léčebna měla vrátit mou psychiku do chlapecké podoby. Výsledek byl ale opačný. Má orientace se potvrdila.

Po návratu domů jsem požádala rodiče, aby mi také říkali Zdeňko. Maminka s babičkou pochopily, tatínek se vzpíral. Novou skutečnost jsem postupně sdělila i spolužákům. Hodně mi tehdy pomohla kamarádka, které bylo jedno, zda budu její dobrá kamarádka, nebo dobrý kamarád. Pro ostatní spolužáky jsem byla spíš terčem posměchu. Ale byly to jen děti.

Podstatně horší byly reakce dospělých, kteří mě označovali za buzeranta a teplouše, holčičku s pinďourem a zrůdu. Zpočátku to moc bolelo, dnes mě to povzbuzuje v mém odhodlání vydržet až do konce.

V sedmé třídě se dostavily problémy v tělocviku. Představa, že bych se měla převlékat v jedné šatně s chlapci, byla pro mě neúnosná.

Pan profesor v Plzni mi rozuměl, ale odešel do penze. A přišel jiný lékař a zase bylo vše úplně jinak. Blížil se totiž osmnáctý rok, kdy by už mělo být úřadům jasné, zda jsem kluk či holka. V té době jsem se už oblékala jako dívka, nechala si narůst vlasy a všichni mi říkali Zdeňko. Lékař mi tedy napsal hormony Provera. Ale jediný výsledek byl, že jsem ztloustla na 105 kg. To bylo pro mě neúnosné. Vysadila jsem léky a hubla.

Na základě posudků dalších lékařů jsem se konečně mohla oficiálně přejmenovat na Nikolu Kubíků. Jen tatínek mi neříká Zdeno, ale: ty naše krasavice. Ale jméno je jedna věc a identita druhá. Stále jsem nevěděla, co mám dělat dál. Pak mě kamarád seznámil s dívkou, co měla stejný problém. Doporučila mi svou lékařku, MUDr. Hanku Fifkovou. Ta označila předchozí postup lékařů za zcela zbytečný. Podle ní už jsem mohla mít vše dávno za sebou. Dostala jsem od ní hormony estrofem a androkur. Po nich nepřibírám, ale zvětšily se mi prsa a začaly se mi tvarovat boky.

Teď už jen čekám na termín operace. Dnes už jsem se přenesla nad nepochopení okolí. Ale ta malost, s kterou mne zaškatulkovali a zavrhli spolu s mými kamarády, v určité době velice bolela. Dnes se tomu směji a těším se na operaci - z ošklivého káčátka bude hezká labuť.

Lidé s podobnými problémy by si měli uvědomit, že doba pokročila a nic není nemožné. Ať se nebojí poznat sami sebe, tím rozhodně nic neztratí. Máte podobné pocity a nutkání? Neuzavírejte se do sebe? Můžeme si spolu o tom pohovořit. Nechte mi v redakci Týdeníku Chebsko dopis pod značkou: "Naděje umírá poslední .