Životní cíl Máry je změna pohlaví a rodina

Ústí nad Labem - Marcelu Tichou, dnes podle občanky a dalších dokladů už Marka Máru Davidů, dělí od vytouženého cíle být mužem relativně málo. Další půlrok užívání hormonálních prostředků a operace - změna pohlaví. Narodil se bohužel do nesprávného těla. Působením hormonů se mu z obličeje pomalu vytrácí ženskost, hrubne mu hlas. Sám se už ale dávno za chlapce považuje. Tak to zkrátka transsexuálové v životě mají, ať už se to někomu líbí, nebo ne.

Holky byly krásný

Marcela se narodila v Klášterci nad Ohří. V dětství, někdy kolem osmého roku života, zjistila, že jí kluci nic neříkají. Zato dívky ji silně přitahovaly.

"Dřív to bylo jedno. V mateřské škole vlastně ani moc rozdíly mezi klukama a holkama nejsou," ohlíží se.

Už v 1. třídě se ale začala oblékat jako kluk, její styl i účes byl klučičí, s otcem rybařili. Rodiče nejspíš tušili, jak se cítí a co prožívá, ale nedávali to najevo. Spolužáci ano. Odhadovali ji na jinou sexuální orientaci, začaly se šířit pomluvy, nepříjemné byly posunky za zády.

"Ošklivý to ale začalo být až tady v Ústí nad Labem."

Matka s bičem

O něco později se jí rozvedli rodiče. Zůstala s matkou a začalo peklo.

"Týrala mě psychicky i fyzicky, mlátila i bičem," zdánlivě s ledovým klidem vzpomíná. Snažila se na svou situaci upozornit, marně.

"Sociálku to nezajímalo, hlavně, že jsme měli peníze, za co žít. Řešilo se, že jsem rozmazlenej fracek, prý si vymejšlím."

Útěky první třetí

Týrání vyvrcholilo útěky z domova. Poprvé v jedenácti s kamarádem, později s kamarádkou na ulici přežívali, jak se dá. Byl to protest i jediný způsob, jak se dostat z dosahu matky. Pokaždé policie uprchlíka odvedla domů.

"Máma se o mě určitě nebála, byl jsem jí lhostejný. Ohlásit to ale byla její povinnost. Když jsem policii ukázal šrámy, po celém těle i na obličeji, jen se rozbrečela, hrála to. Tvrdila, že se s kamarády ve škole hodně peru, že jsem agresivní."

První útěk trval dva týdny, prodali co šlo, aby na ulici přežili.

"Strašně jsme šetřili, skoro nejedli. On žádné problémy doma neměl, ale byl kámoš. Chtěl mi pomoct a nevěděl jak."

Po posledním útěku v patnácti skončila Marcela v diagnostickém ústavu. Tři roky nato se tam vrátila.

Domov mě zradil

Dětský domov na Severní Terase, kde žila od příchodu do Ústí ve svých patnácti - po přestupu z klášterecké na ústeckou Střední odbornou školu veřejnosprávní a sociální - ji podrazil. Alespoň to tvrdí.

"Tři roky to tam bylo v pohodě, ale pak mi z ničeho nic začali podrážet nohy. Měli nesmyslné narážky, pořád se na něco vymlouvali. Děti, které se se mnou bavily, měly s vedoucími problémy. Ve finále měli problémy všichni, kontaktu se nebylo možné vyhnout. A tak je to dodnes," posmutněle krčí rameny.

Domov: Je to jinak

Podle ředitelky domova Aleny Novotné si ale Marcela dělala, co chtěla. Absolutně nerespektovala vnitřní řád domova, pohybovala se na hranici zákona. Blíže to ale specifikovat nechtěla.

"Zná jen svá práva, a ne práva ostatních," říká ředitelka s tím, že pro dívku domov udělal maximum. Třeba se podívala do Itálie.

"A ve škole teď nezameškala mnoho," soudí.

Zpátky v diagnosťáku

Jedno ráno loňského roku prý Máru v domově vzbudili, s úsměvem přikázali, ať si sbalí věci - že už se nikdy nevrátí.

"A prý se mnou nebudou řešit proč, není to moje věc."

Skončila na Praze 4, v diagnostickém ústavu.

"Je to svým způsobem vězení. Jste tam na diagnostiku i za trest, a s lidmi, kteří třeba vůbec nic neudělali. Nesmíte chodit ven ani dělat nic, aniž by o tom vychovatelé nevěděli. Člověk tam musí být a pak jít do něčeho horšího. Nebo lepšího..."

Pasťák byl lepší

Z diagnostického ústavu putovala do pasťáku, opět v Praze. Kupodivu šlo o vysvobození.

"Bylo to tam lepší, brali mě. Neměli vůbec problém s tím, kdo jsem, brali, jak se chovám. Zeptali se, jak mi mají říkat a tak to i bylo."

10. ledna Máru propustili s tím, že už ji dál v pasťáku držet nemohli. Koncem roku jí bylo osmnáct.

Z Marcely je Mára

Poté se z dívky oficiálně stal Mára Davidů. Matrika nedělala problémy, prý to vlastně bylo jednoduché. Na doporučení psychiatra byla u sexuologa poprvé v šestnácti, v Ústí. Komunikace ale prý vázla. Od sedmnácti navštěvuje sexuoložku v Praze, ta jí udělala testy a zařídila různá vyšetření.

"Respektuje mé přání. Operaci mi ale navrhovat nemusela, všechno už mám zkouknutý z internetu. Vím přesně, co můžu a co ne."

Mára bere hormony půl roku, jsou hodně drahé.

"Musím se nějak postarat, chodím na brigády, prodávám své věci. Ale operaci mi uhradí pojišťovna."

Jsem drsňák

Kluci bývají větší drsňáci než dívky, i v tom už je Mára kluk.

"Asi jsem agresivnější," připouští. Jméno Marcela mu dali rodiče, Marka si vymyslel sám.

"Líbilo se mi už ve dvanácti. Když jsem poprvé utekl, do deníčku jsem si napsal, že si budu říkat právě tak. A to mi zůstalo."

Mára má svátek 25. dubna, Marcela o pět dnů dřív. Kamarádi se tak nespletou, má jich ale jen pár.

"Nejsem společenskej typ," přiznává.

Komplikace

Rozhodnutí dětského domova poslat jej do diagnostického ústavu mu obrátilo život naruby. Doslova.

"Kvůli velké absenci mám zhoršené známky. Všechno je jiný než dřív, navíc mám starosti s nedostatkem peněz. V domově mládeže mám zařízený bydlení jen na dobu, kdy je škola. O víkendech ne, to přespávám, kde se dá. Třeba u táty, ale jet za ním je drahý. I stovka je moc, když jste bez peněz. Je to prostě složitý, nějak už to nezvládám."

Nejasná budoucnost

Ještě před půl rokem plánoval Marek vysokou školu a práci v zahraničí.

"Všechny plány se mi zhroutily," přiznává. Zahraničí ho přitom láká, na jazyky je talent - zvládá angličtinu i němčinu. Je rád, že skončila vojenská základní služba.

"Můj sen kdysi byla vojenská škola. Kvůli šikaně a diskriminaci okolí mě to ale přešlo. A kdyby byla vojna pořád, nevím. Nic dobrýho by mě tam asi nečekalo, jsem rád, že už je to passé."

Operace = vysvobození

Operaci za půl roku, při níž se definitivně i po fyzické stránce stane z Marcely Marek, bere jako vysvobození.

"Už teď je to skvělý. Mám lepší, drsnější hlas, už se měním. Je to lepší i pro moji psychiku, pomáhá mi to. Když zvednu telefon, víc lidí mi řekne: Co si přejete, mladý muži? To každopádně potěší. A hlavně nemusím nikomu nic vysvětlovat, nebo se cítit trapně."

Plánuju rodinu

Marek přiznal, že plánuje založit rodinu. Pomocí umělého oplodnění.

"Moje budoucí žena musí mít ráda děti, být skvělá prostě ve všem. V žádném případě nesmí být jako moje matka."

Pohodář

Nedostatek peněz, problémy s okolím, ve škole, s bydlením. A přesto, když Marek mluví, působí, že je až "podezřele" v pohodě.

"Jo, jsem pohodář. Nic jinýho mi dnes ani nezbývá," přiznává.