I kdybychom připustili, což je však zatím sporné, že těmito prostředky a koncedencemi je dosahováno určitých i léčebných výsledků pro tyto choré (jsou zbaveni depresivních stavů, různých komplexů, sklonů k automutilaci a k sebevražednosti, mají možnost seberealizace a vyžití podle svých představ a tužeb atd.), nelze přehlédnout a prostě pominout jeden závažný moment: že tyto postupy vyzbrojují a staví nemocné do denního života způsobem, který zakládá předpoklady, aby nejen odchylně od převážné většiny se vyžívali a chovali a tím v některých oblastech narušovali základní pravidla občanského soužití, ale aby přímo ohrožovali zdravý tělesný, případně duševní vývoj partnerů, kteří pro neznalost jejich stavu s nimi naváží bližší kontakt.

Tak jako každá svoboda jednotlivce má nutně své meze tam, kde by její projev byl v rozporu s oprávněnými zájmy ostatních, tedy celé společnosti, tak i v oblasti léčebných postupů je nutno, domnívám se, vážit zájem celé společnosti a nezacházet až tam, kde by mohlo docházet k ohrožování samých základů stavby společnosti (rodinné svazky apod.).

Nutno bedlivě vážit positivní účinek ze subjektivního pohledu pacienta a negativní účinek na společnost a základní pravidla její existence i dalšího rozvoje. Tolik ze širšího celkového pohledu.

Jiná otázka a to jako dílčí se nám naskýtá z pohledu, zda duševně nemocný pacient má právem a společností požadované předpoklady pro to, aby s právní účinností mohl dát nutný souhlas ke zvratové operaci, změně jména a podobně.

Právně účinným způsobem může totiž pacient dát souhlas pouze tehdy, jestliže není pro duševní poruchu – ať již přechodnou nebo trvalou – zbaven schopnosti respektive způsobilosti posoudit v dané oblasti dosah svého projevu vůle a s tím spojených nákladů.

Sám osobně se domnívám, ač jde o otázku medicínskou, že v daném případě jde o duševní poruchu, která vyžaduje omezení způsobilosti k právním úkonům ve sféře této oblasti.