Čím se podle mě liší muž, žena a já aneb Manifest za svobodu mé duše

Je bez debat, že jsou tady jisté anatomické rozdíly, což transsexuály nejvíce frustruje. Muži jsou od přírody silnější, mají tuk uložený pouze na břiše (to proto, aby jim nepřekážel při honbě za mamutem), že mají naprosto odlišné reprodukční orgány než ženy, o tom nemusím ani psát. Také občas plešatí, mají hlubší hlas a vousy.

Ženám se tuk ukládá všude možně, což zapříčiňuje jejich oblé a přitažlivé tvary, hlas mají usazený výše (prý proto, aby tím vyprovokovaly ochranářské pudy u mužů), většinou nemají vousy a neplešatí. Jo, a žijí déle.

Společnost byla po dlouhou dobu pod mužskýma rukama, kteří díky svým svalům a sílící pozici svrhli matriarchát. Ženy to tedy vzhledem k tomu měly zdánlivě těžší a nyní si to stěžují tím, že se snaží mužům vyrovnat v oblastech, kde se jim těžko vyrovnat mohou. Je sice pravda, že v mnoha oblastech by měla mít navrch žena a není tomu tak, ale jen díky předsudkům a podobným nesmyslnostem. Snad časem lidstvo pochopí, že žena i muž jsou si naprosto rovnocenní.

Jsem rád, že žiju v době, ve které žiju, a v čase, ve kterém žiju. Vždyť v různých kulturách se ženy různě mrzačí, jen aby vynikl ten který sexuální znak. Někde si domorodkyně prořežou dolní ret a strkají si tam nádobí, což už se, podle slov jednoho psychiatra, zašít nedá. Jinde si podpírají krky kovovýma obručema a kdyby jim je v noci někdo ukrad, tak by se probudily, zvedly hlavu a zlomily by si vaz. A to už by teprve nikdo nespravil. Ještě jeden příklad: v Číně hyzdily ženám nohy, aby byla chodidla co nejmenší. Kdybych se narodil v Číně před pár lety, asi bych to už nepřechodil...

Mezi muži a ženami je však i jiná propast, ne jen ta anatomická. Každé pohlaví myslí a jedná svým specifickým způsobem. Muži jsou přímí, rádi drží v partě a úplně nejradši mezi sebou soupeří. Zato ženy jsou spíše individualistky a rády vymýšlí složité způsoby jak toho kterého muže znemožnit.

Muži vynikají v matematice a logice, ženy zase v jazycích. Ty mají vůbec hbité jazyky, téměř se nezastaví...

Mezi muži a ženami je ještě spousta místa na to, abych se tam vešel já (a samozřejmě mně podobní). Často se tak srovnávám jak s muži, tak s ženami. Zdá se mi, že to mají ženy lehčí, však co je na tom namalovat si obličej, hodit nohu přes nohu a debatovat o tom, který plech je na pečení lepší? Když chci být chlap, tak musím být hodně tvrdý a silný a musím se snažit mnohokrát víc než rození chlapi. Nemám od přírody takovou sílu (i když jsem v naší rodině po otci nejsilnější já). Musím stále hodně bojovat o své místo na slunci a občas už toho mám po krk. Muži si musí stále něco dokazovat, taktéž já. Dokonce přeperu i pár svých kamarádů a v thajském boxu to dokážu nandat i některým bojovníkům lehčích kategorií, ale když mě sundá ženská, málem se z toho složím. A to mě nutí dávat do tréningu všechno (teda téměř všechno). Je to skvělá motivace. Ale co mě potěšilo a motivovalo nejvíc, byla věta jednoho z mých nejbližších kamarádů: "Až budeš bojovat za muže..."

Co se mě týče, s fyzickým zjevem zase takové problémy nemám. Jsem tvrdší než žena ale měkčí než chlap. Nemůžu však zase tolik na přírodu nadávat. Dokonce mi na jednom letním táboře dali přezdívku Stallone, což beru jako největší poctu. Jak nádherný čas, kéž vrátil by se zas.

Je vidět, že lidské samice a samci se od sebe liší poměrně dost a lidé nemají rádi, když se nějaká žena chová chlapsky nebo muž žensky. Takoví lidé si většinou vyslouží od většinové společnosti pouze zesměšnění, ztrapnění či agresi. A přitom za to v podstatě nemůžou. Tak co s tím? Společnost nezměníme, změníme se my? Budeme se maskovat za svýmy mřížemi (čili fyzickým tělem) a hrát si na hodné dětičky? Nikdy! Já budu bojovat za to, abych byl akceptován jako ten, kdo doopravdy jsem. Mé pravé já nikdo nezmění (leda tak krásná křehká brunetka, která si mě dokáže bez problémů omotat kolem prs_ promiňte, samozřejmě že prstu, kolem čeho jiného...?). Já nejsem žena, která se snaží vyrovnat se svým mužským protějškům, já jsem muž, který se mezi nimi snaží vyniknout.

Chlapi přece nebrečí a nevzdávají se (taky z toho pak mají žaludeční vředy). Naučil jsem se ignorovat pubertální výrostky, co mě urážejí nebo na mě štvou hladové psy, naučil jsem se ignorovat i směšné pohledy a urážky starších spoluobčanů. Naučil jsem se ignorovat nepochopení mých bývalých kamarádů. Naučil jsem se bojovat, učím se žít, tak jak chci já, tak jak to cítím já.

Chlapi se přece nevzdávají, nebrečí a bojují do poslední kapky krve. SO DO I ! (Nejsem přece žádná baba!)