Posudek či nepodložený odsudek?

Úvod

Ráda bych vás seznámila s jednou neobvyklou reakcí, kterou vyvolala má ročníková práce Homosexualita a poruchy pohlavní identity. Konkrétně se jedná o posudek PhDr. Bohumily Baštecké, který vám předkládám společně se svou reakcí na něj.

Reakce na posudek

Posudek, který na mou práci napsala PhDr. Bohumila Baštecká, mě velmi překvapil. Kromě oprávněných upozornění na některé většinou formální chyby, které se v práci vyskytly, totiž obsahoval řadu, podle mě neodůvodněných útoků proti odbornému obsahu textu.

Jelikož Dr.Baštecká nebyla přítomna obhajobě mé práce, kde jsem se proti jejímu posudku ostře ohradila, navštívila jsem ji později v jejích konzultačních hodinách a požádala ji, aby mi svá tvrzení objasnila. Jelikož však ani v půlhodinové debatě, kterou jsme spolu vedly, nedokázala podložit svá tvrzení fakty, cítím potřebu na její tvrzení, která jsou ve výše zmíněné formě veřejně přístupná spolu s mojí prací, taktéž veřejně reagovat.

Především se nedomnívám, že by prezentace fakt v mojí práci byla podřazena jakékoliv, natož trans-filní ideologii. Za kuriózní pak považuji skutečnost, že Dr.Baštecká proti mně vznesla takové závažné obvinění, aniž by mi v osobním rozhovoru byla schopná vysvětlit, kde a jak by se měla taková trans-filní ideologie, ba mi ani nebyla schopna popsat, jaký soubor názorů by měla jí uvedená trans-filní ideologie obsahovat. Já jsem všechna fakta citovala a prezentovala s nejlepší vůlí přispět k objasnění vědeckých pohledů na problematiku. Pokud se někdo domnívá, že „jsem svou obeznámenost podřadila ideologii", pak bych byla ráda, kdyby zveřejnil důvody, které ho k tomu vedly, anebo vzal své tvrzení zpět.

Dr.Baštecká mně v dalším textu obviňuje z různých nespecifikovaných prohřešků („novinářská neserióznost"). Nejpozoruhodnější je ovšem tvrzení, že „téměř na každé straně jsou něčí myšlenky znehodnoceny …: častou obětí je světový sexuolog John Money (o úpadku jeho vědeckého vlivu se dočteme již na straně 7), psychoanalytici, behavioristi."

Pokud se týká světového sexuologa Johna Moneyho, musím přiznat, že mi dělalo jistý problém nalézt vhodný způsob, jak o něm referovat. Jedná se sice o muže, který měl ve světové sexuologii posledních desetiletí značný vliv a přinesl řadu nových myšlenek, avšak zároveň se dopustil nejen četných metodologických pochybení, ale i prokázaného zatajování vědeckých faktů týkajících se slavného případu John/Jane. Tato kazuistika byla po několik desetiletí nejen prubířským kamene Moneyho teorií, ale následně také názorů vědecké veřejnosti a standardů léčby intersexuálů ve Spojených Státech a dalších zemích, na které měl John Money zásadní vliv.

Zpětně mohu litovat, že jsem se omezila na pouhé konstatování, že „Teprve v roce 1997 vyšlo najevo, že Jane/Joan se v rozporu s Moneyho tvrzeními neadaptoval v ženské roli a po nástupu puberty se rozhodl pro změnu pohlaví zpět na mužské. Stalo se tak přesto, že se jej Money tvrdě direktivními zásahy snažil vychovávat jako ženu.". Mylně jsem se totiž domnívala, že citace česky vyšlé publikace poukazující na skutečnost, že Money výsledky své kazuistiky nejprve zkresloval a poté vědomě zatajoval, je dostačující informací pro hlubšího zájemce o problematiku. Reakce Dr.Baštecké mi ale ukázala, jak málo jsou si někteří psychologové vědomi etických problémů své profese, a že tudíž je nutno etické přestupky v tomto oboru kritizovat tvrději a důsledněji a nespoléhat na vědeckou odpovědnost a informovanost odborné veřejnosti.

Dr.Baštecká se totiž automaticky a bez znalosti faktů postavila na stranu „světového sexuologa" a vyhlásila jej za obět. Takový přístup je však v příkrém rozporu s vědeckou a terapeutickou zodpovědností, kterou by psycholog měl mít. Ztotožnění se s významným představitelem své profese a vyhlašovaní jej za oběť při naprostém ignorování škod vzniklých jednak klamané vědecké veřejnosti a především klientům poškozených postupy Johna Moneyho a jeho následovníků, je snad lidsky pochopitelné, avšak u psychologa a vysokoškolského učitele naprosto nepřípustné. Takový postoj je totiž nepřímou výzvou pro další začínající psychology, aby i oni zkreslovali či přímo falšovali výsledky svých výzkumů. Mohou se totiž domnívat, že budou-li již jednou proslulí, pak se vždycky někdo, kdo bude ignorovat jejich selhání, najde. Nastoluje se zde tedy přístup známy ze světa showbusinessu, kde je důležitá především veřejná známost a nikoliv způsob, jakým k ní člověk přišel.

O odborném vztahu Dr.Baštecké k dílu Johna Moneyho vypovídají nejlépe její stati v knihách Základy klinické psychologie (2001, s. 150-152) a Krizová intervence (Vondráčková a kol. 2002, s.246-248), kde používá Johnem Moneym zavedený pojem gender zmatečným způsobem, aniž by zmínila jeho pojetí tohoto pojmu a jeho zásadní přínos k jeho zavedení do odborné literatury vůbec. Dále zde zcela nesystematicky a bez jakékoliv citace operuje s dalšími pojmy jako pohlavní identita, sexuální identita a psychosexuální role, čímž dává najevo, že v celé problematice nemá základní přehled, což ji však nebrání psát o ní v odborném textu používaném jako vysokoškolská učebnice.

Rovněž zcela nepochopitelně označuje za moje oběti behavioristy a psychoanalytiky. Je sice pravdou, že značně kriticky zmiňuji o snahách změnit homosexuální respektive genderově nonkonformní identitu pomocí behaviorálních technik, avšak v tomto směru vycházím zejména z údajů, které sebekriticky zveřejnili takoví odborníci, jako byl u nás Kurt Freund či v zahraničí Richard Green. Skutečnost, že byli schopni najít a přiznat chyby svých postupů, jim dle mého slouží ke cti a příkře je odlišuje od postupu Johna Moneyho a jiných profesionálně nekorektních jedinců. Tuto skutečnost ve své práci výslovně konstatuji a pokud ji Baštecká považuje za mé pochybení, pak se obávám, že patrně nepochopila principy moderní vědy, kde má být pravda důležitější než dogma a publikovaný negativní výsledek má stejnou hodnotu jako pozitivní.

Podobně musím reagovat na její výhrady týkající se mého pojednání o psychoanalýze. Pro někoho je to možná překvapivé zjištění, avšak v psychoanalytickém hnutí proběhla v posledních desetiletích rozsáhlá diskuse o přístupu k homosexuálním klientům, o které jsem ve své práci referovala. Domnívám se, že jestliže mohla podobná diskuse proběhnout na půdě psychoanalytického hnutí, které bývá jinak mnohdy kritizováno za netoleranci k alternativním názorům, pak snad i já mohu na akademické půdě o této diskusi veřejně mluvit a psát.

Celá recenze obsahuje řadu dalších nepodložených tvrzení zpochybňujících úroveň mojí práce, z nichž bych se ráda pozastavila ještě alespoň u dvou. Dr.Baštecká mi vytýká, že „autorčino zpochybňování mnohdy vyústí ve zpochybnění toho, co sama před pár řádky tvrdila". V mojí práci opravdu často zpochybňuji své i cizí názory na problematiku. Důvodem je nejednoznačnost dosavadních zjištění v dané oblasti. Pokud Dr. Baštecká chce číst jednoznačné nezpochybňované pravdy, pak ji mohu doporučit, aby si přečetla některé z existujících ideologicky zaujatých děl, které ji takových tvrzení poskytnou dostatek (například: Gerard J. M. van den Aardweg: Terapie homosexuality; Andreas Laun (ed.): Homosexualita z katolického pohledu. Olomouc. 2003) Skutečnost, že uvádím rozdílné názory na tutéž problematiku, však těžko může vyčítat mé práci, která je textem odborným nikoliv ideologickým.

Na závěr mne ještě zarazilo doporučení Dr.Baštecké, abych „se rozhodla zda chci agitovat pro změnu společnosti (str. 26), nebo vědecky zkoumat povahu jevů". Takové upozornění považuji za neodůvodněné vzhledem k citované části práce a práci jako celku, tak za silně rozporné s názory, které Dr. Baštecká ještě nedávno publikovala. Jestliže na citované straně dvacet šest odpovídám na otázku: "jestliže víme, že problémy našich klientů jsou způsobeny především společenským odsouzením, je naší povinností snažit se měnit společnost?" kladně, neznamená to v žádném případě, že se stavím proti vědeckému zkoumání jevů. Naopak zde vyvozuji praktické závěry z empirického zjištění, podobně jako se tomu děje vždy, kdy jsou výzkumná zjištění převáděna v praktickou psychologickou pomoc, ať již klinickou, poradenskou či osvětovou.

Domnívám se, že mnou položená otázka je plně relevantní z hlediska komunitního přístupu v psychologii. Jestliže se Dr.Baštecká ve své knize Základy klinické psychologie prohlašuje o komunitním přístupu, že „zpátky cesta nevede."(2001, s. 185) je mi jen těžko pochopitelné, proč se jí komunitní přístup nezdá vhodný v případě transsexuálních a homosexuálních lidí. Já se naopak domnívám, že by tito lidé by měli být zájmem, jak komunitní psychologie („Komunitní psychologie se soustřeďuje na primární prevenci… Pokouší se změnit sociální systémy, aby se v nich lidem lépe žilo;" Baštecká 2001, s. 183) tak i komunitního hnutí duševního zdraví, které se „snaží zpřístupnit psychiatrickou a psychologickou péči lidem, kteří ji potřebují, ale na které se obvykle zapomínalo (menšiny, znevýhodněné skupiny obyvatelstva)" (Baštecká 2001, tamtéž).

Pokud Baštecká, jak naznačuje, nepovažuje za žádoucí podobné odborně podložené intervence v případě homosexuální a transsexuální komunity, je velmi zajímavou otázkou, proč tomu tak je. Domnívám se, že jsou dvě základní možná vysvětlení. Buď Dr.Baštecká změnila názor a považuje komunitní intervence za narušení vědecké neutrality medicíny respektive psychologie, jak to tvrdil mnou kritizovaný Richard Green, nebo se jednoduše domnívá, že v případě homosexuální a transsexuální komunity jsou podobné pozitivní intervence nežádoucí. Ať je tomu tak či tak, bylo by jistě zajímavé, kdyby Dr. Baštecká svůj překvapivý myšlenkový obrat vysvětlila.

Důvodem, proč tento posudek a mou reakci na ni uveřejňuji jako dodatek své již dříve vystavené práce, je především snaha poukázat na přetrvávající předsudky ve vztahu některých příslušníků pomáhajících profesí k homosexuální a transsexuální komunitě. Jedná se rovněž o upozornění na častou nezodpovědnou prezentaci nepodložených či přímo nepravdivých faktů o těchto komunitách, ke které, jak je vidět, dochází nejen v populárních tiskovinách, ale i v textech, které se považují za odborné.

Pokud tento můj článek alespoň nepatrně přispěje k prevenci šíření podobných zavádějících tvrzení mezi pracovníky pomáhajících profesí, budu s jeho efektem spokojena. Z tohoto důvodu se zde nevyjadřuji k dalším nepřesným a zavádějícím tvrzením v mnou kritizovaném posudku, které jsou však spíše rázu odborných detailů a tudíž pro většinu čtenářů nevýznamné. Přesto jej však internetovému čtenáři předkládám celý, neboť jeho uvedení pouze ve fragmentech bych nepovažovala ze své strany za seriózní, avšak s barevně odlišenými těmi částmi textu, na které zde přímo reaguji.