Poděkování jedné z vás

Všechny postavy v této povídce jsou smyšlené. Jakákoli podobnost s jinými osobami, živými či mrtvými, je čistě náhodná...

Byla to normální pracovní schůzka, kterou jsem měl s projektantem. Scházeli jsme se pokaždé v McDonalds. Neříkám, že je to dobré prostředí, ale máte tam relativní klid na prohlížení výkresů, na debatování o změnách, a ještě si k tomu můžete něco dát. Praktikoval jsem to tak už dlouho, protože mým pracovištěm jsou stavby, a kancelář mám v vlastně v autě.

To dopoledne to nebylo jiné, povídali jsme si nad výkresy, a když projektantovi zazvonil mobil, a on ho musel vzít, odtrhl jsem oči od výkresů, a v tom jsem ji uviděl. Seděla vlastně hned vedle nás, ale v návalu našich nápadů jsem si vůbec nevšiml, kdy vlastně přišla. Byla to žena v takových těch nejlepších letech, netroufl bych si říct, kolik jí vlastně je. Nejprve mě zaujala svým, jak já říkám, řeckým nosem, který dodával její tváři trochu ostré rysy. Ale ona to krásně dokázala zjemnit perfektním malováním. Měla před sebou rozevřený notebook, který byl trochu pootočený obrazovkou ke mně. Jediné co jsem z obrazovky mohl bez brýlí na dálku přečíst, byl trochu větší nápis Tranny heaven. Vypadalo, že je napojená na místní wifi, a s někým si píše.

Projektant mezitím ukončil hovor, a my jsme se zase mohli věnovat našim záležitostem. Asi po deseti minutách jsme se rozloučili, on musel spěchat na další schůzku, ale já jsem si řekl, že ještě chvíli zůstanu, a zapíšu si pár poznámek do svého notesu. Nějak jsem se ale nemohl na psaní soustředit, prostě ta žena vedle mě, mě něčím přitahovala. Abych na ni měl lepší výhled, přeorganizoval jsem výkresy na stole tak, že jsem se k ní vlastně natočil.

Jak se jí prsty pohybovaly po klávesnici, nemohl jsem si nevšimnout, jejich krásně červeně nalakovaných nehtů. Nebyla nějak vyzývavě oblečená, ale působila tak nějak elegantně. Asi ucítila, že ji pozoruji, a naše oči se na chvíli střetly. Rychle jsem začal dělat jakoby takový záklon na židli, aby to vypadalo, že si protahuji záda. Nechtěl jsem ji nějak přivádět do rozpaků, a tak jsem se pohroužil zase do svých myšlenek.

Najednou zazvonil mobil. Byl to stejný typ vyzvánění, jako mám nastavený já, ale zvonil té neznámé vedle mne. To mě vytrhlo z myšlenek, takže jsem nemohl přeslechnout, jak do telefonu zdraví nějakou Jiřinu. Co mě ale dost zarazilo, byl tón jejího hlasu! Velmi mě překvapil fakt, že z jejích úst vycházel mužský hlas! Ne, neznělo to, jako když je nějaká žena nachlazená, byl jsem přesvědčený, že je to opravdu hlas muže. Tak, teď se v mojí hlavě roztočil pořádný kolotoč. Až teprve teď, mi začínalo docházet, že ta žena vedle mě, asi tak dokonalou ženou nebude. Tak, to je poprvé, kdy jsem někoho takového potkal! Tak to já bych nikdy nedokázal! Mám doma svoji poličku s dámským prádlem, a někdy se do něj oblékám. V ten okamžik si vždy přeji být ženou, ale je to jen taková přelétavá chvíle. Pak mi dojde, že nikdy nebudu mít dost odvahy na to, abych svůj život úplně převrátil naruby. Samozřejmě jsem si v různé literatuře přečetl, co přesně jsem, ale taky jsem si přečetl příběhy, kdy se opravdu pomocí hormonální léčby a operace dalo změnit pohlaví! Teď jsem poprvé potkal někoho, kdo měl daleko víc odvahy než já, a nebo jeho touha byla silnější než moje.

Když jsem došel ve svých úvahách až sem, ukončila hovor. Naše oči se znovu setkaly. Tentokrát jsem hlavu nesklopil, a upřeně jsem se na ní zadíval. Najednou se mi zdálo, že se tak trochu plaše usmála. Tak, řekl jsem si, buď teď a nebo nikdy! A hlasem, který začal vycházet z mého hrdla, a který jsem nepoznával jak jsem je měl stažené trémou, jsem jí požádal, jestli si k ní mohu přisednout. Teď, jak se ke mně natočila, tak se jí trochu rozevřela halenka co měla na sobě, a já jsem uviděl téměř dokonalý prsní žlábek! Ta žena měla svoje vlastní prsa! Tak to je teda malér! Třeba je to opravdu žena, jen s trochu netypicky hlubokým hlasem! Ale, rozhodl jsem se věřit svému instinktu. Taky jsem si všiml, že má v očích trochu zmatek. Začal jsem nesmyslně blekotat, že ať se nebojí, že jí nebudu dělat sebemenší problémy, ale že jsem si chtěl s ní jenom chvilku popovídat. Stolky v MacDonaldu jsou v podstatě dost blízko u sebe, takže během vysvětlování jsem si přesedl na židli směrem k ní. Teď nás dělila od sebe pouze úzká ulička. Jak jsem se k ní nahnul, protože jsem nechtěl křičet na celé kolo, ucítil jsem její parfém. Byl to můj oblíbený modrý Charli.

Rozhodl jsem se, že ji raději nepustím ke slovu, tolik jsem se bál, že mě odmítne! Na tolik věcí jsem se jí chtěl zeptat, a tolik věcí jsem jí chtěl říct! Řekl jsem jí, že jsme v jádru stejného vyznání, ale že ona došla o hodně dál než já. Sypal jsem ze sebe, a asi dost zmateně, že vlastně nevím pořádně co vlastně jsem a co přesně chci. Její reakce mi doslova vyrazila dech. Krásně se na mě usmála, a musím říct, že úsměv jí moc sluší, a řekla že je Adriana. Pojď, klidně se přesuň ke mně. Tak, to mi nemusela samozřejmě říkat dvakrát! Sbalil jsem si výkresy a sedl si vedle ní. Všiml jsem si, že má středně dlouhou sukni, černé vzorované punčochy, a lodičky na poměrně dost vysokém podpatku. Ahoj, já jsem Petr, začal jsem dost originálně. Nemohl jsem se úplně soustředit, protože mě dostávalo do kolen zjištění, že má úplně ženské pohyby! Styl s jakým mi podala ruku, jak si dávala do kabelky nějaké papíry co měla na stole, aby mi udělala místo! Byl jsem úplně ohromen, a ona to určitě moc dobře poznala. Můj mozek o ní nedokázal prostě myslet jako o muži, pro mě to prostě byla žena!

Tak povídej, co jsi potřeboval vědět, ptá se s úsměvem. Začínám tím, že se jí ptám, jestli jí mohu pozvat ještě na jednu kávu. Přikyvuje, že souhlasí, a dodává, že když bude s mlíčkem, tak bude moc ráda. Opravdu jí prozrazuje pouze její hlas. Odcházím pro kávu, a mezitím co jí obsluha připravuje, rovnám si v hlavě roztočený kolotoč! Do čeho jsem se to namočil! Co když se jí tady vyzpovídám, a ona se mi začne smát? Ne to určitě neudělá, vždyť jsme na jedné lodi! Vracím se ke stolu. Tak povídej, co jsi potřeboval vědět? Ptá se, a zase se tak krásně usmívá. Začínám tedy u sebe. Potichu jí říkám svoje nejtajnější věci, které jsem ještě nikomu neříkal. Jak se potýkám s chvilkovým pocitem být ženou, a že ve mně nakonec zvítězí vždy strach! Co by tomu řeklo okolí, a rodiče kteří ještě žijí! Opatrně se jí ptám, jak to všechno dokázala ona? Všiml jsem si, že úplně samozřejmě o sobě mluví jako o ženě! Ptám se jí, jestli i v její mysli, v jejím mozku o sobě přemýšlí jako o ženě!

Její reakce mě opět velmi mile překvapuje. Vypravuje mi svůj příběh přesně tak, jak se to všechno událo. Trpělivě odpovídá na všechny moje otázky, které jí možná nejsou úplně příjemné. Její příběh mě dojímá natolik, že mám strašnou chuť jí pohladit po vlasech, vzít jí do náručí, pevně jí sevřít a bránit jí před okolním dotěrným světem! Najednou mi připadá hrozně zranitelná. Mluvíme spolu opravdu hodně otevřeně. Vysvětluje mi, že prsa jsou výsledkem hormonální léčby, kdy se ale musí brát zároveň i prášky na blokování mužských hormonů. Zároveň mi vysvětluje, že i když je po operativní změně, inklinuje více k ženám než k mužům. V tom jí ale dávám za pravdu, protože já bych si nedovedl představit, že kdybych byl žena, že bych žil s chlapem! Jednu chvíli se mi zdá, že má v očích i slzy, tak rád bych jí pohladil!!! Ale bojím se, abych jí nevylekal, aby mi neutekla! Známe se ještě tak krátkou dobu, ale mě to připadá, jako že jsme staří známí!

Nechci o ni přijít, a zároveň si jasně uvědomuji, že tato chvíle musí jednou skončit, musím prostě vstát a jít dál! Mám ještě tolik věcí na zařizování! Vůbec se mi ale nechce se s ní loučit. Otevřela mi oči, vysvětlila mi to, co by mi nikdo tak vysvětlit nedokázal! Jak moc bych jí chtěl za to poděkovat. Loučím se s ní, a nemám odvahu se zeptat na její telefon. Bojím se, že mě odmítne. Když už odcházím, slyším jak říká, počkej přece, píše něco na papír a podává mi ho, můžeš mi kdykoli zavolat.

Až v autě jsem si uvědomil, že jí nikdy nedokážu vynahradit to, co ona udělala pro mne...