---

Kateřina Dolnoveská - básnická sbírka Transgender

Míjení I.

Zdálo se, že tě nepoznám v zástupu mnohohlavém,
že duši vášnivou za mnoho skrýváš zástěn,
že splyneš s šedivým, bezbarvým pozadím
neb skromnost brání ti ukázat třeba stín
podstaty vznešené ze které bytost tvoje
je veskrz utkána a přece, přece to je
má velká naděje, ze které čerpám síly,
že někde tady jsi, že potkám zjev tvůj milý.
Zdálo se, že tě nepoznám za tváří všedních lidí,
za skutky všedními, za nimiž sotva vidí
kdo víc než zasuté a nudné dni
a přece jsi to ty, kdo v temnu noci sní
o světle nesmírném, jež jednou sejde na zem
a všechno zažehne a všechno změní rázem.

Z tvých rukou dopisy letí, jak bílí ptáci
však já je nevidím jen tuším, jak se vrací
k těm, kteří věčně by žili jen v osamění,
kdyby jim bílý pták nepřines pohlazení.
Tvá duše chvěje se jak píseň osamělá,
která se do noci tak tiše rozezněla,
to já však nevidím, jen tuším, jak to je.
Chtěla jsem vyhlížet u tvého pokoje,
abych tě poznala v rozhodné pro mne chvíli,
mohla jsem minout se se zjevem mně tak milým.

Můj strach byl zbytečný, v zástupu mnohohlavém
jsem jednou stát zůstala ve vytržení pravém,
když míjela jsi mne a přitom bezděčně
zrak tvůj se s mojím střet a já pak nevděčně
jsem odvrátila tvář
neb neunesla jsem očí tvých jasnou zář.
Mohla jsem zasáhnout tvou bytost zpětným rázem,
mohla tě zachytit a strhnout k sobě na zem,
však stála jsem bez hnutí se zrakem sklopeným.
Ty jsi mne minula, v mém nitru stoupal dým.