Láskopády alias kterak si nerozbít držku (tak rychle)

Níže zde naleznete výplod mé choré mysli, kterou velmi agresivním způsobem napadl nebezpečný virus podlého jména "Sentiment". Čtení následujících řádků by již nemělo být pro běžného čtenáře nebezpečné, přesto vás prosím o kontrolu vašeho antivirového zabezpečení. (Kdo ví, co ten virus všechno umí. :) ) Také bych poprosila, aby si osoby slabší povahy a sentimentu náchylní jedinci pro jistotu vzaly svou obvyklou dávku vália, lexáče či jiných uklidňujících prášků.

Možná vám budu připadat při čtení těchto řádek legrační, ale já se v tomto okamžiku nesměji. Kde začít... snad od toho momentu, kdy se myšlenky začaly odvíjet. To, že mám ráda sci-fi seriály jako je Strargate nebo Smallvile (pro neznale je druhý jmenovaný o mladém supermanovi Clarku Kentovi), není žádným tajemstvím.

Také není žádným tajemství, že jak ztřeštěná holka povzbuzuji Clarka, který je "tajně" zamilovaný do Lany, ať už jí konečně políbí. No a v dnešním díle sebral hošan odvahu a dal to. Zahráli to tak krásně a věrohodně, že jsem na chvíli ucítila tu chemii, která mezi nimi vládla (musím pochválit ty, co dělali casting k tomuhle seriálu, vybrali je skvěle, funguje to).

V tu samou chvíli, kdy jsem na obrazovce sledovala tu nádhernou krásu prvních lásek, prvních pocitu nekonečného štěstí, upřímnosti, euforie a úděsného současně krásného strachu, paralyzující nervozity, ačkoli víte, že vše je správně ... zkrátka toho všeho, co k lásce patří, tak v tu samou chvíli se ke mně dostavil hřejivý pocit z toho, jak jsem jim to štěstí přála a rozuměla tomu, co prožívají (byť jen díky scénáři). Ovšem za tím malým hřejivým plamínkem krásných pocitů se přiblížil stín chiméry jménem Závist, kterou následovaly její tety, prvá se jmenovala Vzpomínky, druhá Nenávist a třetí Zloba.

Shodou okolností jsem před pár dny jedné kamarádce psala v dopise o chlapech a napsala zhruba něco takového:

Sehnat milence, to pro mě není problém, pořád jich v blízkosti pár brousí a obcházejí kolem mne, jak hladoví vlci.

(Vlk je odpovídající přirovnání - taky už je vidíte jen v ZOO. Občas žasnu nad svým sebevědomím a schopností vnímat realitu. :) Raději popojedem...)

Sehnat dobrého milence je těžší a sehnat dobrého milence, který dokáže být ženě i dobrým kamarádem a v případě potřeby i oporou... to už nemá nic společného se sháněním, to už je prostě štěstí.

Najít opravdovou oboustrannou opětovanou lásku, člověka, pro kterého jste vším (partnerem, přítelem, milencem, kamarádem, společníkem ...vším), tak jako on pro vás, to už není ani o štěstí, to už je zázrak.

No, jenže já už jsem po špatných zkušenostech s muži cynik, ačkoliv možná spíše cynik optimista, neboť věřím, že tu a tam se někdy nějaký ten zázrak stane.

(Zde musím sama se sebou souhlasit.)

Štěstí si prý občas sedne i na vola a já, jak na potvoru, ze sebe udělala krávu. Když už jsme u těch sudokopytných přežvýkavců, tak jedno španělské přísloví praví, že "Láska a nenávist jsou rohy jednoho býka", ale ten býk, co jsem ho potkala já, byl spíše vůl.

(Zde, v předešlém odstavečku jste mohli být svědky toho, že jsou i světlé okamžiky mé mysli, kdy vnímám realitu správně.)

Když jsem ho uviděla poprvé, seděl na bílém grošákovi vzpřímeně a hrdě. Bylo mu třináct, vypadal úžasně, takový princátko na bílým koni, už tehdy se mi zdálo, že v tom vyzáblém klučinovi dříme něco kouzelného. Po druhé jsem ho viděla v jeho šestnácti někde v baru a vybulila jsem kvůli němu obrovský popelník, který se mi záhadně postavil do cesty.

Když jsem ho potkala potřetí, tak už jsem byla na hormonech a má přeměna byla v plném proudu, v podstatě pár týdnů před commingoutem a tak jsem šla raději s pravdou ven, tehdy jsme spolu začali kamarádit a časem se stali dobrými přáteli. Bylo v něm skutečně něco kouzelného, stál při mně v těch těžkých chvílích přeměny, zůstal se mnou i přesto, že se mu okolí začalo vysmívat. Byl tu a já si začala uvědomovat, že jsem tomu jeho kouzlu podlehla...

Dokud jsem jen toužila, bylo vše v pořádku. Naše přátelství vytrvalo, stále se prohlubovalo a ze mě se stala mezi tím plnohodnotná žena (dle mého názoru), která začala toužit mnohem aktivněji. Začala jsem o jeho přízeň bojovat s ostatními dívkami, což jsem mu do té doby nedělala. Pro jeho dívky (a že jich bylo) jsem byla po celý ten čas vždy "jen ta nejlepší kamarádka", na kterou většina z nich pekelně žárlila, protože se mnou trávil mnohem víc času než s nimi.

Naše přátelství a mé toužení po něčem víc dosáhlo pomyslného zenitu a nastalo období "Nemůžu, protože..." přesněji "Nemůžeš být moje partnerka, bo...".

Toto období bylo pro mne, jako pro ženu, paradoxně nejpřínosnějším obdobím. Já totiž, když se zamiluji, nebo když mi na něčem hodně záleží, dokážu i skály lámat a hory přenášet a tehdy jsem byla zamilovaná doslova patologicky.

(Ano, "patologicky" nebo "psychopaticky" jsou velmi vhodná a výstižná slova.)

Nemůžu, protože nejsi dost ženská... nejsi dost jemná... nemáš dostatečné/vhodné křivky... líčíš se moc křiklavě... pak zas moc fádně... oblékáš se moc výrazně... nevyzývavě... moc vyzývavě... málo rafinovaně... atd., atd., atd.. Už jsem myslela, že mu ty výmluvy nedojdou, jenže ony došly.

Jednou nebylo nic špatného, co by na mně uviděl, prostě nic, co by mi ON mohl vytknout. Zapracovala jsem na sobě takovým způsobem, že se to nedalo přehlédnout a on zjistil, že jeho osvědčená metoda, jak se zbavit té urputné a tvrdohlavé ženské a zároveň si uchovat "nejlepší kamarádku", přestala účinkovat. A já milovala a bojovala dál.

V polovině třetího roku našeho kamarádství se mi začal vyhýbat, naše přátelství se postupně rozpadalo, ale já bojovala dál, odmítala jsem vzít na vědomí fakt, že už není o co bojovat, že již nelze vyhrát, a že už ani není CO. Nepochopila jsem, že už se jedná jen o to, jak moc a kolik toho prohraji.

Nakonec jsem dostala, co jsem chtěla a současně s tím vše, co jsem nechtěla i s úroky. Přišel, začal se se mnou mazlit, pak mně... jak to říct slušně a přitom výstižně... přetáhl, aniž by si u toho sundal pořádně kalhoty, vyprázdnil se, šel se umýt, natáhl kalhoty, řekl "čus, jdu na disku" a odešel. Stála jsem u postele nahá a ... nebyla schopna vůbec ničeho. Tehdy jsem si myslela, že se mi rozpadl celý svět. Nevěděla jsem, co dál. Připadala jsem si (byla jsem) po dlouhé době bezmocná.

( Slovy písně Petry Janů: "Byl si mááá nečekanááá premiéééééérááá...". Nebreč! :) )

Vina byla částečně na obou stranách, ale na té mé bezpochyby mnohem větší, špatně se to přiznává, ale je to tak. Až po nějaké době (až jsem se z toho vzpamatovala, obrečela to a dostatečně se vyzuřila) jsem byla schopna slyšet věty, které mi říkal, a které jsem odmítala pochopit.

"Mám tě rád, ale nedokážu se tě dotknout jako ženy."

"Mám tě rád, ale jen jako nejlepší kamarádku." ...jenže...

"Nabízet přátelství tomu, kdo chce lásku, je jako nabízet hladovému vodu."

Nelze přesně shrnout více než tři roky života do těchhle několika řádků, ale nějak tak to bylo. A nyní, zhruba za další tři roky, při sledování "pitomého" seriálu mně najednou došla spousta věcí.

Když Clark líbal Lanu, ucítila jsem esenci toho krásného, co jsem cítila nebo spíše chtěla cítit, proto následovala zloba. Zlobila jsem se, protože jsem se nenarodila tak, jak jsem měla narodit, a nemohla jsem si prožít to, po čem jsem tolik toužila. A se zlobou šla ruku v ruce závist, protože jsem záviděla všem normálním = správně narozeným, všem zamilovaným, všem puberťákům, co se objímají a líbají na zastávkách nebo na diskotéce. A ještě tu zbyla, nenávist... nenávidím ten konec, kterým to mé "přátelství" skončilo, nenávidím strach, který ve mně zanechal, protože od té doby se bojím věřit druhému a mám strach se znova naplno zamilovat.

Také jsem se od té doby již nezamilovala a mé vztahy by se o té doby daly charakterizovat titulem knihy pana Neffa "sňatky z rozumu", a když to náhodou nevyjde, tak je ze mě "veselá vdova". Ten poslední "sňatek z rozumu" již trvá přes dva roky, ale není to ono, "něco" tomu chybí a já si myslím, že právě to "něco" jsem začala ve svém životě znovu postrádat.

Zde si prosím povšimněte neblahých následku viru "Sentiment" na můj mozek. Hrůza, že? Vemte si proto ze mě příklad!
    !!!Pozor na "Sentiment"!!! Při setkání s tímto virem se doporučuje opláchnout obličej studenou vodou a vyhledat nejbližšího komika, komedianta, satirika a podobné šprýmaře.
    K léčbě je globálně nutná silná dávka humoru, nejlépe suchého, přípustný je také humor tvrdšího kalibru, sarkasmus případně ironie, ovšem pouze v případě, že vám tato způsobí záchvat smíchu.

A včil už po ostravsky...

Jaka z teho všeckeho plynu ponaučeni:

Pro TS holky

• netlačte přiliš na pilu, bo vas pořeže.
• Naučte se nejen dobře vařit, ale i pect, bo láska cestou od srdce do nižšich sfer prochazi žaludkem a "českeho/moravskeho Honzu" de nejlíp dostat na buchty.
• Když vam kdosi řekne, že ste hnusne, nebečte. Pokud je ten chlap hňup, tak se na ňho vysmolte, a když to není hňup, tak to berte to jako konstruktivni kritiku.

Pro synky, co přidou do kontaktu s TS holkou

• Možná neuvěřiš, ale sme uplně stejne, jak ty přirodní, baj aji lepši, bo kolikrat vime aji, co je to fotbal nebo převodovka či jine temata, u kterych většina přirodnich zarytě mlči a přiblble se usmiva, davajic ti tak na jevo, že nemá šajn, o čem to mluviš.
• Když už nas maš raz rad, tak se za nas nestyď. Bo když se za nas stydí někdo, kdo nam v soukromi tvrdi (hlavne v blizkosti kerekoliv postele), jak nas nemiluje, tak je to kolikrat, horší, jak plivnuti do ksichtu. Esli si taky srab, tak se rači zbal a val od nas pryč.
• Když nechceš lásku, ale kamaradku, a kerasi z nas by chtěla po tobě cosi vic, tož nam dej raději pořadny pruplesk, ať se vzpamatujem, bo splašene hormony se blbě rovnaju do latě. (Obhození kyblem studene vody by taky nebylo na škodu, zvlaště v takych těžkych připadech, jak byl ten muj vyše uvedeny.)
• Pokud si slaboch a ženu ani květinou neuhodiš, tj. nechceš se řidit předešlym bodem, tak už dělej fšecko tak, aby to "vození za nos" bylo tím nejhezčim "vozenim" jake v našem životě zažijeme, ať na tebe potom mužem aspoň hezky vzpominat. Jasne?

Pokud se mi podařilo na vašich tvářích vyladit úsměv, považujte virus "Sentiment" za prozatimně vyléčený.

Zavřete oči, odcházím.

Vaše Gem

24. 2.2006
    Ešče ty oči nezavirajtě, bo ja sem ešče furt tu.
    Pro vas to byla chvila, ale ja sem to napsala už stašně davno a zavřela to do šuplika, bo se mi zdalo, že tomu cosy chybi. Asy po pulroce sem to zrevidovala a dopsala to, co je zeleně a ostravsky dovětek, ale ešče furt to nebylo hotove a připravene spatřit světlo světa, až fčil.

Moje děvčata (i synci), vy už vitě, že ja vas mam moc rada, a že když sem připravena podělit se s vama o svoje zkušenosti, tak to udělam.

Ešče tu mam jeden maly přiběh. Měla bych spiš řict kratky, bo on je pro mě velky svoji důležitosti.

Po Andym, mé první (patologické) lásce, bylo pár divokých pokusů... půlroční období nikoho, pak jsem potkala svůj "sňatek z rozumu" Páju. Náš vztah trval tři roky, často jsme se hádali a ačkoliv jsme se měli rádi, nevydrželo to. Já nemohla vystát jeho pesimistickou prchlivou povahu a jeho (z mého hlediska neoprávněné) nízké sebevědomí a on se nedokázal smířit s tím, kdo jsem (nebo spíše kým jsem byla), a že nemohu mít děti.

Hned po tom, co jsme se rozešli, jsem si řekla, že si dám od chlapů pohov, a že žádného stejně nechci. Co jsem si řekla, to jsem taky splnila, kašlala jsem na chlapy a myslela sobecky jen a jen na sebe. Z ušlápnuté myšky, ve kterou jsem se během vztahu s Pájou proměnila, neb on chronicky žárlil na každého chlapa a kluka, který se na mne jen podíval, takže jsem se musela naučit být nevýrazná, aby se po mně chlapi nekoukali, ale ne škaredá, aby se za mně má bývalá polovička nestyděla, z téhle ušláplé myši se během několika dnů (max. týdnů) stala ona bývalá tygřice a správná kočka. (Čas a věk sice nezastavíš, nějaká kila přibyla, ale pořád jsem ta čupr třicítka akorát k nakousnutí.)

No a v tomhle stavu jsem potkala správného kamaráda, se kterým jsme toho měli hóódně společného. V utahování z lidí jsem dobrá, ale on byl ještě lepší a v tandemu jsme byli nepřekonatelní. On se nedávno rozešel s holkou, tak jsme soutěžili, kdo je ve vztazích horší, jestli chlapi nebo holky. Obhajobu žen na toto téma jsem projela a musela jsem uznat, že jsme větší mrchy, teda když chceme. Náš filozofický závěr, ke kterému jsme společnými silami došli, by se dalo shrnout větou: "Všichni chlapi jsou stejní a ženská je jedna horší než druhá.".

Jak již předpokládáte, dali jsme se dohromady, nejdřív jen z legrace, abychom si utáhli z kamaráda, pak z rozumu, ani jeden z nás se nechtěl vázat, ale chyběl nám vitamín S, a pak se z toho vyklubala láska, ta z velkým L. Taková, že by i D. Steelová a všechny Harlekýnky zbledly závistí. (A to se ještě nechlubím.)

Víc se o tom snad napsat nedá.

Jsem již přes půlrok jednoduše spokojená a šťastná. Dostala jsem chlapa, jakého jsem si vždy přála. Všem říkám, že mi ho PánBůh poslal, buď za odměnu, nebo proto, abych ho už s žebráním o chlapa neobtěžovala. Ať je to jak chce, jsem ráda, že jsem s ním, a že konečně vím, co je to milovat a být milována.

A co z toho holky plyne pro vás?

• Neházejte flintu do žita.
• Z každého vztahu si vezměte ponaučení.
• Vytrvejte a vydržte. Život je těžký, ale věřte, protože ...
• Naděje umírá poslední.
• A taky se zkuste modlit. PánBůh se dá nejspíš taky ukecat a zázraky se pořád dějí.

Tož fčil doufam, že sem vam vlila krom teho optimismu do žil aji trochu naděje a chuti do života.
    Bo abych se přiznala, tak jeden z duvodu, proč sem tuto podivne čteni, nechtěla dat z ruky, bylo aj to, že sem se bala, že by to kerasi z vas mohla pochopit blbě, a mohla by zrobit jakusy hlupotu.
    Tož děvuchy, neblbnite, zkustě mojich rad a obrňte se trpělivosti. Nevyjde to poprve, nevyjde po druhé, kdo ví...Ale raz to vyjiť musi!

Tak teprve fčil...

Zavřitě oči, už fakt mizim.

Čus! Vaše Gem