Nebojte se, jde to!

S X jsme se znali dlouho, potkali jsme se na vysoké. Kamarádili jsme se, setkávali se společně s dalšími lidmi. Tenkrát jsem měla něco jako vnitřní tušení, že nejspíš bude na holky, ale protože o tom nemluvil(a) a já nechtěla nevhodnou otázkou působit bolest, nijak jsme to neřešili. Kdybych to věděla, nic by se neměnilo tak co. Já jsem měla v té době hezký a spokojený vztah s přítelem. X potom ze školy odešel(a) jinam a skoro jsme ztratili kontakt, viděli jsme se možná dvakrát, třikrát za rok. Občas jsem mu(jí) pomáhala se školou, občas jsme se potkali na nějaké akci.

Loni na jaře, když jsme se potkávali častěji, protože jsem mu pomáhala s bakalářkou, tak jsem zrovna řešila svoje vztahové problémy. Strašně jsem to potřebovala někomu říct a X byl ideální. S kamarádským pochopením, bez vazby na mé sociální prostředí (nikdo ode mě z práce, současných známých ho neznal), takže můj bolavý problém by se nemohl dostat dál a kdyby se o tom se mnou nechtěl bavit nebo mě odsuzoval, tak bychom se prostě přestali vídat. Svěřila jsem se a reakce byla naprosto skvělá, pochopil mě, utěšoval. Pomáhal. Zavedlo to hovor na téma osobních vztahů a nakonec z něj vypadlo, že má taky problém, že nemá žádný soukromý život, že mu to chybí. A že je to složité. Že si domů nepřivede přítele, ale přítelkyni. „No a to je problém?“ byla asi nejlepší věta, kterou jsem mu na to mohla říct. Pro mě to nebylo nic senzačního, co bych nečekala. Možná i jako zdravotník, informovaná o různých variantách vztahů/sexuality bez moralizování nebo odsudků, s tím nemám problém. S kým kdo spí je jeho věc, kvalitu člověka to nijak nemění. Trochu jsme probírali, že na malém městě je to složitější kvůli společnosti, co na to rodina a podobně. S pocitem úlevy, že nás někdo pochopil, jsme se pro ten den rozloučili a naplánovali další setkání nad prací.

Na našem kamarádském vztahu se nic nezměnilo, jen jsme si začali být bližší, mohli si povídat i o vztazích. Asi za čtrnáct dní mi řekl, že je na holky, ale že není lesba, že není holka, že je transsexuál. Pravděpodobně čekal složité vysvětlování, protesty, nepochopení. Já jsem o tom, kdo je, předtím nijak nepřemýšlela, prostě byl na holky. Tak jsem si doplnila, že je na holky proto, že je kluk, jen na to zrovna nevypadá. Myslím, že přijetí tohohle faktu z mojí strany mu taky ulevilo. Za mě to do sebe konečně kompletně zapadlo – způsob jakým se oblékal, tomu vždycky odpovídal, pamatuju si na jednu debatu o sukních a jak je nesnáší a na jednu fotku, kde byl v šatech a i na tom obrázku bylo naprosto jasně vidět, že tak by to fakt nešlo, že je naprosto nesvůj a zoufale se necítí dobře.

Byla jsem mimo rodinu první člověk, který se to kompletně dozvěděl a ani teď jich není o mnoho víc. Do fáze, kdy by žil v souladu se svým psychickým pohlavím v celé společnosti zatím nedošel. Celkem to chápu, bydlí na koleji a pro spolubydlící by to byla komplikovaná situace. Takhle žijí v blažené nevědomosti, tedy možná něco tuší, ale neví. A všichni se tématu opatrně vyhýbají.

Protože o transsexualitě jsem věděla málo na to, abych mohla fungovat jako dostatečná kamarádská podpora, pohledala jsem na internetu, vyptala se ho, půjčil mi pár knížek. Po přečtení Studny osamění jsem byla zděšená z toho, jak zoufalý a bolestný je jeho život. Během zjišťování všech informací vlastně pořád narážím na to, že medicínských faktů se dá najít dost, ale o psychice toho moc není. Tahle neodborná literatura byla asi to nejlepší, co jsem četla. I proto chci trochu přispět a můj článek je tak dlouhý a o pocitech a myšlenkách. A potom i o prvních sexuálních zkušenostech. Nikdy by mě nenapadlo, jak to může být snadné a chtěla bych povzbudit ty, kteří se bojí. I jako transsexuální muž/jeho partnerka můžete mít krásný vztah včetně oboustranně uspokojivého sexu.

Když mi všechno řekl, vypozorovala jsem změnu v jeho neverbálním vyjadřování. Byl mnohem uvolněnější, otevřenější. Vždycky s ním byla legrace a bavil, ale teď to byl víc on sám. No a teď jsem začala mít problém já. V osobních vztazích jsem introvert, opatrná a bojácná. Teď už to mám pojmenované – vždycky jsem byla větší (vyrostla jsem brzy, na tělocviku ve škole jsem vždycky stála v řadě podle velikosti jako první z holek, i když ve výsledku mám jen 171 cm), tlustší, s brýlemi a ještě chytřejší než ostatní. No děs a pro osobní život docela pohroma. První pusu jsem dostala v osmnácti a jak jsem poznala svého prvního a na dlouhou dobu jediného přítele je na vlastní román a psychoterapii :)

Takže jsem mu na rovinu řekla, že je to pro mě složitá situace. Místo kamarádky mám kamaráda, tedy kluka, který o mě ví všechno, že bych si ho k tělu nikdy takhle nepustila. No a že jak sedí na tom gauči dva metry daleko, tak že i tak mě jeho přítomnost ruší. Že jsem nesvá, nevím, co mám říkat. Ještě že jsme oba schopní o svých pocitech mluvit. Jemu se to líbilo (naprosto evidentně jsem uznala jeho mužnost), povídali si dál a dohodli si vzájemně výhodnou spolupráci. Já si jeho prostřednictvím pomůžu řešit svůj osobní problém s muži a on přitom může zkoušet, jak fungují interakce. Protože s opravdu blízkými lidmi (tedy celkem asi dvěma) jsem schopná mluvit o všem, včetně sexu, postupně ode mě vyzvěděl všechno, co o tom vím. Protože neměl praktické zkušenosti, ptal se. Na pocity, technické detaily, jak ženy vnímají, co se jim nejspíš líbí. Co chtějí od vztahu, jak nejlépe ženu zaujmout, získat. Chtěl zlepšit svůj osobní život a byl připraven investovat do toho obrovské množství energie. Vídali jsme se častěji a vzájemně si hodně pomáhali řešit svoje osobní problémy. A nezapomněli jsme si vysvětlit, že je výhoda, že se můžeme bavit bez rizika toho, že bychom přišli o kamarádský vztah tím, že jeden z nás začne toho druhého chtít, protože já nejsem jeho typ a já jsem na kluky i po fyzické stránce.

V rámci řešení mého „zvykání“ na mužskou přítomnost mě jednou na výletě na osamělé lavičce objal a hladil po zádech. Bylo to myšlené čistě kamarádsky z obou stran. Jenže já mám (vlastně je to výhoda) erotogenní zónu skoro všude, když se na to jde správným způsobem. V rámci otevřené atmosféry jsem mu řekla, že se mi to líbí a že mě to vzrušuje. A jako správní vědci a experimentátoři jsme byli zvědaví a pokračovali. Seděl za mnou, takže jsme na sebe neviděli (to asi usnadňovalo situaci) a já dostala chuť mu to hlazení oplatit. Nijak jsem o tom nepřemýšlela, vždyť o nic nešlo. Pokus. Nikomu neublíží a třeba z toho něco získáme. Nějaká zajímavá data. Natáhla jsem ruku za sebe a pohladila ho tak, jak bych to udělala normálně, tedy na místě, kde hladíte muže, když mu chcete oplatit vzrušení. Neodtáhl se, nepřestal. Skončili jsme po pár minutách (dál než k hlazení jsme nedošli), zadýchaní, uvzdychaní a zaskočení. Zpětně hodnoceno, udělala jsem první krok. Bylo to něžné, opatrné, to, že jsme na sebe neviděli, nám usnadnilo uvolnit se a nepřemýšlet (co si bude myslet ten druhý…).

Přehodnotili jsme situaci. Sice si nedovedeme představit, že bychom spolu mohli mít vztah, ale oba máme něco z toho, když se dotýkáme. Mě vzhledem k osobní situaci chybělo obejmutí, hlazení a láska (i fyzická) a pro něj to bylo příjemné, mohl zkoušet bez obav, že když se něco nepovede, ztratí vztah, ve kterém je citově angažovaný. Začali jsme si vzájemně dávat to, co nám chybělo. Opravdu velmi a velmi opatrně a pomalu. S dohodou, že cokoliv by se tomu druhému nelíbilo, tak to okamžitě řekne a přestaneme. Že případné odmítnutí se nebere osobně. Vymezili jsme si povolené oblasti na dotyk. Vzájemně jsme respektovali svůj ostych. Jeho z toho, že nevypadá, jak by měl a že neví, co má dělat. Můj z toho, že se dotýkám kluka, že mi všechno říká, že je kluk, ale že jeho tělo k tomu nesedí.

Začali jsme s nevinným hlazením, úplně oblečení. Pokaždé, když jsme se byli spolu, tak jsem cítila, že bych chtěla víc, než co jsme si na začátku odsouhlasili. Že bytostně toužím po intimnějším dotyku. Že bych chtěla odložit některou část oblečení. Nevídali jsme se pravidelně, každý bydlíme jinde, takže jsme si hodně psali. V mailech bylo snadnější přejít na vhodnou gramatiku (oslovení a koncovky mužského rodu, názvy pro části těla odpovídají mužským orgánům) a navrhnout rozšíření domluvených hranic. Ještě teď si pamatuju ty rozpaky a odhodlání riskovat, když jsem mu psala, kam bych ještě ráda posunula jeho ruce. Bylo to postupné, takže i pro něj to sice byl balanc na hraně toho, jestli se mu to bude líbit a jestli chce, ale vždycky to zvládnul. Nejprve oblečený, potom v kraťasech a tričku (to vydrželo dlouho, přítomnost prsou a absence penisu byla obtížná část). Nikdy jsme nečekali, jak daleko se vlastně nakonec dostaneme. Od hlazení po zádech kompletně oblečení jsme se postupně dostali k něžnému i vášnivému sexu. V té době bez penisu a pouze s mým orgasmem. Nesmírně mu záleželo (a pořád záleží) na tom, aby se mi to líbilo. Je neuvěřitelně trpělivý a vytrvalý. Je ochoten věnovat spoustu času a energie mě. Přičítám to částečně i tomu, že velmi oceňuje, že se mnou v posteli (a teď i ve vztahu) má to po čem dlouho toužil jen ve svých snech a nevěřil, že se to někdy stane.

A pak jsem porušila dohodu. Chvíli mi trvalo, než jsem na to přišla. Zamilovala jsem se do něj. Váhala jsem, jestli mu to můžu říct. Nechtěla jsem přijít o kamaráda, protože nic víc jsem nečekala. Věděla jsem, že se mu líbí úplně jiné holky než já. Bála jsem se, že se bude zlobit. Nakonec jsem se odhodlala a napsala mu to. Nezlobil se, nepřestal se mnou komunikovat. Byla to pro mě obrovská úleva. Sice moje city neopětoval, ale neviděli jsme důvod nic měnit. Dohodli jsme se, že prostě počkáme, až mě to přejde.

V sexu jsme se dostali k obtížnému okamžiku. Rozhodovali jsme, jestli vibrátor, který jsme do té doby používali, nahradit připínacím penisem. Já jsem byla pro pokus. Nevěděla jsem, jestli se mi to bude líbit nebo ne. Nevěděla jsem, jak překonat rozpaky v okamžiku připínání, jak si poradit se vzhledem. Ale chtěla jsem tomu dát šanci. Pro něj to bylo ještě obtížnější. Když jsem mu řekla, že jediný problém s tím zkusit to, je v jeho hlavě, vzal to jako výzvu (typický chlap).

Vyřešil to geniálně. Párkrát jsem mu při sexu zavázala oči, obráceně jsme to nedělali, protože já je stejně zavírám, takže to nemá takový efekt. Tentokrát mi je zavázal. (Myslím, že pak to pro něj bylo mnohem snazší a pro mě vlastně taky.) Přišel oblečený v tričku a trenýrkách, vpředu rozepínacích. A s penisem. Živě si vybavuji svou vítěznou myšlenku při prvním (ehm) průniku – bože, ono to funguje úplně normálně! Teď víme, že sex rozhodně není problém. Dokonce tak, že můj orgasmus je jasný, jeho pravděpodobný a občas zvládneme i jeho orgasmus během klasického styku (upevnění penisu dráždí na správném místě). Některé dvojice si před začátkem soulože nasazují prezervativ, u nás se nasazuje penis :)

Po nějaké době přišel s růží, řekl mi, že mě miluje (ten odlišný vzhled od jeho ideálu nějak přestal vadit) a máme spolu krásný vztah. Pochopitelně jsme se bavili o věcech, které řešíme kvůli tomu, že je transsexuál nebo na které by případně došlo později.

1. Operace – uvažuje o tom, co přesně by chtěl, ale zatím nevyhledal odbornou pomoc (k psychologovi se nechodí, ach jo). Za mě, miluju ho teď a jeho vzhled a fyzično mi nepřekáží. To, že ho ostatní neberou jako kluka, je komplikace, ale myslím, že se s tím můžu žít. Takže v tomhle směru po něm nic nechci. Kromě toho, jako dva zdravotníci si dovedeme celkem dobře představit rizika a výsledky. Z mého pohledu je to jeho výsostné rozhodnutí, budu ho podporovat v tom, aby si vybral takovou část léčby, která mu přinese největší benefit v poměru ke ztrátám a rizikům. A spřádám plán, jak ho přesvědčit, že jako se chodí se zlomenou nohou na chirurgii, tak on by měl vyrazit na sexuologii, že tam nekoušou a třeba by mu to pomohlo.

2. Adaptace rodin. Jeho rodina (tedy jen táta, maminka umřela a další to nevědí) to ví, ale zatím volí postoj „o čem se nemluví, to neexistuje“. Já k nim můžu, svůj vztah neskrýváme, ale jinak se o tom nebaví. Moje rodiče jsou ve fázi vzpamatovávání se z prvního oznámení, další členové rodiny (bratr, babičky…)to neví. Zatím pozvání k nám nedostal.

3. Kamarádi a další okolí. Jedna společná kamarádka to ví a nijak to neřeší. Ostatní zatím ne, plánujeme jejich postupné informování. Situace je komplikovaná tím, že moji kamarádi jsou společní kamarádi s bývalým přítelem… No je to složité. Když jsme někde spolu, kde nikoho neznáme, nic neskrýváme. U něj u koleje a u mě v práci se chováme nenápadně. Čas na úplný comming out ještě nepřišel.

4. Děti. Jsou v plánu – já je mít můžu (tedy předpokládám), takže časem budeme shánět spermie.

Doufám, že přečtení by mohlo někomu pomoct a dát mu naději, že to jde. Že je to jen jeden z mnoha způsobů, jak se lidské vztahy mohou komplikovat. A taky doufám, že Vám časem budu moct napsat o tom, že rodiny a přátelé to zvládli a my šťastně pokračujeme.