inzerce · kontakty · galerie · archiv · odkazy
19.7.2019 rozcestník novinky přeměna náš svět o nás komunita web
další   

Poslední

Dneska je ten den. Dlouho očekávaný okamžik nastane dnešního dne. Celou dobu jsem se s tím trápila, ale až zítra vstanu, už žádné další nebudou.

"NEBUDOU!" mám chuť křičet do okolí.

Připravuji se na tento den už pěkně dlouho. V duchu jsem si připravovala, jak budu reagovat, až budou úplně pryč, až úplně zmizí z mého života. Nebudou mě omezovat. Až půjdu s Radimem na rande a nebudu se muset neustále hlídat, jestli se už zase nezačaly objevovat, ony potvory, znepříjemňující můj život. Možná že to byli paraziti z jiných světů, vždyť se objevovali jenom u poloviny populace a ještě jen od určitého věku. Ale jakmile se u vás jedou objevili, už jste se jich nezbavili. Napadali převážně muže. U žen se objevovali jen sporadicky, spíš ojediněle. Já měla ale tu smůlu, že jsem se stala ženou až mnohem později, kdy ještě měli dost času mě napadnout a usídlit se na části mého těla. Bohužel na velmi viditelném místě. Tento problém postihoval všechny transsexuály, kteří se narodili s mužským tělem. V opačných případech zase měli problém se tímto parazitem infikovat, šlo to totiž velmi pozvolna.

Pokoušela jsem se jich zbavit jak mechanicky tak i chemicky pomocí hormonálních preparátů. Neměli je rádi. Hormony je doopravdy oslabovaly.

Doslova je zabíjely. Ale pomalu.

Minulý týden jsem byla u své lékařky.

"Tak mám pro vás, slečno Martenová, dobrou zprávu," začala, ještě než jsem se uvelebila na křesle v ordinaci.

Nechápavě jsem se na ni podívala. Vždyť posledně mi brali krev na rozbor, ale to mi dělali každého čtvrt roku bez nějakých větších komentářů.

"Jak to tak vypadá," šibalsky na mě zamrkala, "tak někdy od středy se jich už konečně zbavíte. Měl by to být poslední, co vyroste."

Z ordinace jsem vyšla jako opilá. Celý svět se se mnou točil a já měla chuť křičet radostí.

Hned druhý den jsem rozeslala emaily všem svým známým a pozvala je na párty. Na dnešek. Celý ten týden jsem se pozorovala v zrcadle, jestli ten okamžik skutečně nastává. Ještě včera tam byly dva. Ale dneska ráno jsem jednoho našla odumřelého ležet na polštáři.

"To máš za to, ty jedna mrcho." Vzala ho a spláchla do záchodu.

Takže zbývá poslední. V poledne jsem mrkla do zrcátka. Visel už na kousku kůže. Vzala jsem krabičku a kleštičky abych ho vložila do krabičky, kterou jsem si pro tu slavnostní chvíli připravila. Trochu to škublo, a byl pryč. Opatrně jsem ho položila na vypolstrované dno krabičky a uzavřela čirým víčkem. Až večer přijdou přátele, tak krabičku nechám slavnostně kolovat.

Konečně nastal večer. Hosté stojí před prohýbajícími se švédskými stoly. Všichni už mají trošku v hlavě. Ten šampus od Leony dokáže skutečně divy.

Uchopila jsem skleničku a servírovacím nožíkem do ní ťukla.

"Prosím o pozornost. Pozvala jsem vás, abych s vámi společně oslavila…." Hlas se mi zadrhl. Nervózně jsem si přejela po tváři.

Sáhla jsem do kapsy a vyndala onu krabičku.

"Protože," pokračovala jsem a zvedla krabičku nad hlavu, "jsem se zbavila posledního vousu."

Shlédnuto: 3833x    |    Komentáře: 0    |    Tipů: 0    |   
Translidé 2003-2019 | MAPA | on-line: 0 |        Creative Commons License