Vražedná kombinace

"My letci máme ocelové ptáky" - píseň pilotů

Když je váš otec polda, je to špatný. Když chcete dělat jeho práci, je to ještě horší, ale nejhorší je, když nejste syn, ale dcera. Hrozně se mi líbilo, když mi večer otec vykládal zajímavé historky, při kterejch jsem mu visela na rtech a představovala si, jak to bude bezva, až budu mít na sobě stejnou uniformu a honit zločince jako on. Ale skutečnost nebyla tak poetická. Asi to bude tím, že za dob mého otce zločinci nepoužívali svalové posilovače, mozkové stimulátory, nestrkali si do lebky RAMky s programama různejch úchylu, psychoušů a jinejch pošuků. Jo, zlaté dvacáté století.

"Hej, Kim, mohla bys za mnou přijít?!" Byl to spíš rozkaz než prosba. Když vám tohle řekne náčelník hned jak se objevíte v kanceláři, neznamená to nic příjemného. A to jsem si ještě nestihla dát kafe. To pak bývám děsně nervózní, protivná a nesoustředěná.

"Podívej se, Kim," začal pomalu, "máme problém. Radnice nám zase zkrátila rozpočet, přišli jsme o dvě auta, starosta pořád ..."

"Takže jsem na řadě, co?"

"Neber to nijak osobně, ale jsi sama, nemáš rodinu."

"A není to trochu jinak, náčelníku?"

Čekala jsem, že mi ten poslední případ neprominou, ale že kvůli tomu hajzlíkovi přijdu o místo, to mě ani ve snu nenapadlo.

Byli jsme s Joem na pojížďce. Dřív se tomu říkalo pochůzka, ale když máte na nohách kolečkové brusle, těžko můžete tvrdit, že jdete. Klouzali jsme si to po Třicáté osmé, když z jednoho baráku vyběhl nějakej kluk. Vyrazili jsme hned za ním, ale měl lepší posilovače v nohách než my servomotory na bruslích. Po pár blocích nám zmizel. Naštěstí jsem jej stihla vyfotit a poslat dotaz do kartotéky.

"Než nám řeknou, kdo to je, měli bysme se podívat do toho domu, odkud vyběhl, Nowaková." navrhl můj parťák.

"Tak jedem." řekla jsem a otočila to zpátky.

Před vchodem už na nás čekal domovník. Tyhle týpky doslova miluju. Je zajímavý, co všechno domovníci nevědí. Pokud se chcete něco dozvědět, jděte přímo za domovníkem, vtloukali nám v Akademii, a kupodivu měli pravdu.

"Uslyšel jsem křik a tak jsem se šel hned podívat, co to ten mladej zase vyvádí." začal, aniž jsme se ho na něco zeptali. "Přihlásil se jako Sasha Norowitz, ale na Rusa měl moc dobrý jižanský přízvuk. Odhadoval bych ho tak na Severní Karolínu.

Bydlel se svou holkou ve třetím patře, dveře číslo 17. Její jméno neznám," dodal ještě.

"Takže schováme brusle, Nowaková, jinak se tam nevyhrabem." Jeferson byl chlap, takže velel on. Jestli někdy bude rovnoprávnost, tak se dám na modlení. Díky feministickému pogromu ve čtrnáctým roce se emancipace nějak zvrtla. Neměly tenkrát vykastrovat prezidenta. Ale když se jednou my ženský rozjedem, tak to stojí za to. No, a od té doby musíme držet hubu a krok. Další moudro z Akademie.

Sklopili jsme kolečka do podrážky a vyrazili nahoru. Lidi koukali, co se děje. Mít v baráku poldy, to se nestává každý den.

Před sedmnáctkou jsme se zastavili. Joe napřed zvonil, ale když se nikdo neozýval, přiložil k zámku dekodér a odemkl.

"Proboha," řekl jenom a zůstal stát mezi dveřmi.

Nakoukla jsem dovnitř. Vypadalo to tam, jako když odjistíte granát a lehnete si na něj. Zdi pokoje byly od krve a místy na nich ještě drželo maso. Asi bylo lidské, protože na nás z podlahy nepřítomně hleděla dívčí hlava. Chybělo jí tělo. Musela jsem si hned zapnout antistresoidy. Na něco takového jsem nebyla připravená. Něco jiného je, když to vidíte na holofotce, než na vlastní oči.

Joe se vzpamatoval dřív a zavolal na velitelství. Během pár minut dorazili hoši z vražd.

"Doufám, že jste na nic nešahali." spustili rovnou na chodbě.

"Buďte klidní, ještě teď je mi z toho špatně," ujistila jsem je. Joe si musel odskočit na panáka, takže předávačku mordpartě jsem musela udělat sama.

"Máme jeho fotku, bohužel nám utekl," hlásila jsem dál. "Snad ho Sken najde v databázi."

Sken se vlastně jmenoval úplně jinak, ale protože seděl u scanneru a porovnával fotky s databází lidí, nikdo mu jinak neřekl, jako Sken.

Nevolnost už mě přešla. Teď už jsem jenom chtěla vědět, proč to té holce udělal. Než jsem se vrátila dovnitř, už měli vše zdokumentované na kameře a vytahovali nádobíčko ze svých kufříků.

"Zřejmě si spolu před tím užívali. Našel jsem na gauči sperma," hlásil ostatním Bridges.

"Jak se zdá, jsou pěkně otrlí," pomyslela jsem si. Je vidět, že člověk, kterej dnes a denně přichází do styku se smrtí, otupí.

Za převráceným křeslem jsem našla vypadeného pavouka. Nebyl to ten co si dělá pavučiny a má osm nožiček. Tenhle jich měl dvaatřicet a byl kompatibilní s driverem, který vám přimontují do lebky. Kdyby spisovatelé kyberpanku věděli, že se jejich vize nejen splní, ale budou ještě horší, asi by se dali na červenou knihovnu. Ono něco jiného je o tom psát a něco jiného v tom žít.

Napřed jsem ho chtěla klukům předat, ale něco mě zarazilo. Asi moje ženská intuice.

Nic zajímavého už jsme tam nenašli. A Skener nás taky moc nepotěšil. Ten Norowitz na skladě nebyl. Měl ještě čistý rejstřík. A tu holku taky neměl v databance.

Cestou zpět na základnu jsem vyzvedla Joea. Ten půllitr whisky mu, zdá se pomohl. Tam nám šéf rovnou řekl, že celý případ přebírá oddělení vražd, a my se jim do toho nemáme motat. Prý jde o někoho vysoce postaveného.

"Ale co potom dělala v takovéhle barabizně, jako jsou byty na čtyřicáté osmé?" zauvažovala jsem nahlas.

"To není náš problém, Nowaková."

"Jasně, šéfe," přikývla jsem a sevřela pavouka v kapse.

Ještě večer jsem zavolala Radimovi. Kdysi jsem s ním chodila, byl velký fanda do počítačů. Měl doma A-7000. Já jsem si ho tenkrát kvůli němu pořídila taky.

Byla to pro něj přítelkyně, nebo aspoň jí tak říkal - moje amiga. Nejrozšířenějšímu počítači říkat přítelkyně. Podle mě asi nebyl normální. Celé hodiny mi vykládal o pohnuté historii těchto počítačů. Povídal mi o jakémsi Tischenkovi, který byl placeným agentem dnes už zaniklého konsorcia Intel-Microsoft, jak se na to přišlo a jak probíhaly soudní procesy, které zase ten jeho počítač vynesly na výsluní. Netvářil se nijak šťastně, že mu volám, ale dlužil mi toho hodně, takže slíbil, že si udělá čas, a mám k němu přijet.

Když jsem mu ukázala pavouka, jenom hvízdl.

"Holka, tak tohle je pecka. Víš, že tenhle chip má cenu několik tisíc. Takové se dají sehnat jen v těch nejlepších hackdílnách. Kdes k tomu přišla?"

Nechtěla jsem ho do toho zatahovat a tak jsem mu řekla, že to mám od svého nového přítele.

Zasunul ho do driveru ve svém počítači a spustil prohlížečku. Z toho co se na monitoru objevilo se mi dnes už podruhé udělalo špatně.

"Ten tvůj přítel musí být pěkný prasák," ohodnotil animace na monitoru. "Ještě, že nemáš zásuvku v hlavě, asi by to z tebe udělalo kombajn na vraždy."

Neřekla jsem mu, že ji mám. Ještě by ho napadly nějaké nemístné poznámky o jejím využití při sexu.

"To máš pravdu. Dá se zjistit, odkud to je?"

"Zkusím to, ale bude to chvilku trvat."

Než se dostal do vnitřního software, uvařila jsem nám oběma kafe. Ještě jsem si pamatovala kde co má.

"Tak. lásko, mám to. Má to na svědomí Luigi Tannos. Jeden z nejlepších neuronových hackerů ve městě. Má ty nejdražší služby. Má kanceláře na rohu První a Druhé třídy."

Už to samotné umístění hovořilo, že musí patřit mezi největší pracháče.

"A ještě něco. Tyhle chipy se dělají jen na zakázku armády. Mají za úkol vypnout vojákům mozky a vyvolat v nich brutalitu."

Opsala jsem si výrobní číslo pavouka a ráno jsem ho nesla šéfovi.

"Tohle jsem našla přichycené na brusli, náčelníku," začala jsem a podávala mu pavouka.

Nepřítomně na něj koukal, strčil ho do sáčku, zalepil a dal do zásuvky ve stole.

"Ten případ převzal nějakej agent FBI. Máme jakýkoliv zákaz do toho zasahovat….. Ani naše mordparta." vypadlo z něho nakonec.

Pěkně mně to míchlo. Nespravila to ani cigareta a další káva. Otevřela jsem Zlaté stránky a hledala Tannosovo číslo. Měl inzerát na celou stránku a protekční číslo. Devět devítek. Domluvila jsem si přes sekretářku schůzku. Na dnešek ve tři.

Ale do té doby se seběhlo ještě tolik věcí, že jsem myslela, že tu schůzku nestihnu. Za prvé přišla zpráva z pitevny. Té holce někdo nacpal brokovnici mezi nohy a vystřelil. Problém byl v tom, že kromě broků, které to tělo roztrhaly, se tam zaráz dostaly ještě spermie. Podle genetického rozboru patřily bělochovi, který neměl vůbec sadistické sklony, byl usedlejší a přímo beránčí povahy. Sice karyotip vykazoval drobné výchylky, ale ty byly v rámci normy. Měl vrozenou křivici a barvoslepost. Ale to ještě nedělalo z člověka vraha. A pak poledni našli další mrtvou. Tentokrát to sice byla šlapka, ale jedna z těch, co jdou jen z bohatší klientelou. Takhle dopadla o něco líp. Tělo měla, zato hlavu jí něco rozházelo po hotelovém pokoji.

"Joe, vsadím se s tebou, že pitva ukáže sperma v ústech a broky kolem," zašla jsem za svým parťákem.

"Začínáš být pěkně bezcitná, Kim."

No a tak jsem mu řekla o svém zatajování důkazů, o schůzce s Radimem a o chystané návštěvě Tannose.

"Holka, to vypadá na pěknej průser, jestli se to dozví starej."

"Doufám, že mi pomůžeš. Už dostal druhou holku. Jestli ho nedostanem my, tak nikdo. Myslím si, že FBI spíš někoho kryje."

Joe slíbil, že zajede za soudním lékařem a zjistí jak umřela ta druhá holka. Protože se už blížila třetí, vyhodila jsem kolečka ven a vyrazila do středu města.

Luigi Tannos sídlil v samém středu dění. Ze sto pěti pater obýval devadesát. Jenom v deseti měl kanceláře. Ty ostatní okupovaly nahrávací studia, kde se dělaly ti nejlepší pavouci, operační sály, kde vám sdrátovali hlavu ti nejlepší neurochirurgové ve státech. A samozřejmě tu byl archiv, kde byla ukryta jména všech klientů, záložní databáze o vytvořených pavoucích a operacích mozku, které kdy byly provedeny.

Tannos měl kancelář až úplně nahoře. To aby měl pěkný výhled, jak při našem rozhovoru nadnesl.

"Co vás, policii, ke mně přivádí?" zeptal se hned jak jsem vstoupila do jeho kanceláře.

Seděl za masivním dubovým stolem, zřejmě napodobenina viktoriánské doby. Zdi zdobilo několik Rembrantů, Pikasů a VanGogů. Člověk od umění by jistě zajásal, ale na mě to spíš působilo kýčovitě. Měl zde dokonce i imitaci krbu. Mramorovou římsu a na ní holofotky, ceny z baseballu a golfu. Asi měl dobrou trefu. Jedna z fotek mne ale přece jenom upoutala. Byl na ní Tannos s nějakou usmívající se ženou a mladším mužem. Zřejmě rodinná fotografie. Nejvíc mě ale přitahoval ten mladík. Ne, že bych měla chuť ho svést. Ale připadal mi povědomý.

"Takže, proč jste vlastně přišla, detektive Nowaková?" přerušil mne v přemýšlení.

"Našli jsme jeden chip na místě vraždy. Podle výrobní identifikace je od vás. Mohl byste mi říct, kdo byl jeho poslední majitel? Prosím." Udělala jsem na něj ty nejnevinnější oči, jaké jsem kdy dokázala a podala mu lístek s opsaným výrobním číslem.

"Moment, podívám se do databáze, slečno." řekl a sklonil se nad terminál. Znovu jsem se zadívala na tu holofotku. Kde já jsem toho kluka jenom viděla. Určitě to bylo někdy nedávno.

"Bohužel, slečno Nowaková. Musím vás zklamat. Tenhle chip neopustil naše sklady."

"Tak to se vás asi někdo pokusil napodobit."

"Zdá se. To je moje rodina." Řekl a ukázal na holografickou fotografii na krbu. "Všiml jsem si, jak si ji prohlížíte," dodal ještě.

Bylo mi jasné, že tady se už nic dalšího nedozvím. Poděkovala jsem mu za jeho drahocenný čas a vrátila se na stanici. Tam už na mě čekal můj parťák. Netvářil se moc vesele.

"Mělas pravdu, Nowaková. Bylo tam a zase zároveň s broky. Jako by ten chlap měl mezi nohama brokovnici."

"To by mu ale museli udělat jen v tom nejlepším podniku ve městě."

"To by muselo být jedině u Tannose. Jaks tam vůbec dopadla?"

"Prý se jim nic takového ani neztratilo, ani to neprodali."

"Takže jsme zase na začátku, a ještě to děláme za zádama starýmu."

"Joe, víš, něco mě napadlo. Jdem za Skenem."

Byl jako vždycky napojen na scanner, satelit a databázi zároveň. Na očích měl brýlové monitory, v uších sluchátka a v hlavě drát.

"Hej, Skene," zakřičela jsem a stáhla mu jedno sluchátko.

"Co blbneš, Kim," byla jeho první reakce, když se odpojil od databáze a sundal si brýle.

"Ukaž mi fotky, které jsem ti poslala za poslední týden."

"Kvůli jakýmu amantovi mě zase otravuješ," zabručel dost neochotně.

"Nezdržuj, Skene," okřikl ho Joe.

Mile jsem se na něj usmála. Pohled typu hodná holčička.

Sken přepl počítač na stolní monitor. Začaly se na něm objevovat jednotlivé snímky, které jsem nafotila v posledních dnech. Až se tam objevila fotka ze včerejška, kdy jsme s Joem pronásledovali toho vraha.

"Mohl bys mi přiblížit obličej?"

Sken najel myší na obličej a přepl na lupu. Zastavila jsem ho, až když byla tvář přes celou obrazovku.

"Já věděla, že jsem ho někde viděla."

Musela jsem si sednout.

Všechno to začalo zapadat. Synáček si půjčil armádní chip a vydal se do ulic si užít. Asi si myslel, že mu to přidá na sexapelu. Tatínek na to přišel a zatáhl do toho kamarády z FBI, pro které pracoval. Jenom mi nešla do hlavy ta brokovnice. Kterej normální mužskej by si něco takovýho nechal udělat. Být svým způsobem impotentní, pěkně děkuju.

"Teď už s tím musíme za šéfem," rozhodl Jeferson. "Nebude mít radost."

Taky, že neměl. Napřed nás pěkně zpucoval, pak zvedl telefon a zavolal Tannosovi.

Přiznal se, že postrádá synáčka několik dnů. Že se chytil nějaké party dráťáků a že zfalšoval otcův podpis na lékařské zprávě, kde žádal o transplantaci jedné z armádních novinek. Nevěřili byste, jak můžou být vojáci vynalézaví. Prý se to přišívá vojákům pro případ, že by měli snížit početní stav obyvatelstva obsazené nepřátelské země. Jde to na odbyt v Latinské Americe a Střední Africe.

Kluka jsme dostali do týdne. Jediný problém byl v tom, že se při zatýkání bránil a dostal to rovnou do hlavy.

Ještě den před tím, když jsme zjistili, kde se ukrývá jsem se těšila na povýšení, že už nebudu pod někým, ale samostatná nebo možná dokonce nad někým. My holky bychom neměly tak často snít. Život by nebyl tak tvrdej. No a místo toho si mě zavolal starej a dal mi padáka, protože Tannos udělal ze svého synáčka oběť brutálního zásahu policie.

Nezbývá mi, než se udělat sama pro sebe nebo jít dělat ochranku. Ještě uvidíme. Volal mi totiž Radim, že by věděl o nějakejch prostorách k podnikání a že se určitě jako soukromý vočko uživím.