inzerce · kontakty · galerie · archiv · odkazy
20.5.2019 rozcestník novinky přeměna náš svět o nás komunita web

Proti všem a navzdory

Jmenuji se Marek a mám za sebou mnohaleté trápení v ženském těle. Jak už to bývá u každého z nás, dlouhou dobu jsem musel bojovat nejenom sám se sebou, ale taky s lidmi a jejich předsudky. Mé první roky života byly díky skvělé péči mojí babičky naprosto výborné, nicméně už od chvíle, kdy jsem začínal chápat, jsem tušil, že něco není v pořádku.

Připadalo mi směšné dívčí jméno, kterým na mě volali a rozhodně už ani tehdy jsem nechtěl dívčí věci. Pokud jsem přece jenom něco takového měl, spolehlivě jsem to zničil, ať už šlo o oblečení nebo o panenky. Ty jsem svlékl do naha a urval jim ruce i nohy. Rozhodně jsem si nepřipadal jako dívka, snad i proto jsem sám sobě začal říkat v mužském rodě. Myslel jsem si, že se prostě všichni kolem mě spletli, na ten omyl se jistě časem přijde a všechno bude tak, jak to být má.

Jenže pořád se nic nedělo, navíc to nejhorší na mě teprve čekalo. Musel jsem pryč od babičky s dědou na kterých jsem byl hodně fixovaný. Po vyšetření u dětské psycholožky bylo rodině sděleno, že jsem hyperaktivní, budu mít problémy s kázní i učením a neměl bych ani nastoupit do normální třídy. Už tohle samo o sobě dopomohlo k mému narůstajícímu odporu ke všemu, co souviselo se školou.

Spolužáky jsem už od prvních dní nesnášel, s holkama se totiž vůbec nedalo bavit, o nafoukanosti kluků ani nemluvě. Učitelé se chovali přezíravě, vždy a všude mi dávali najevo, že jsem jen hloupé malé dítě, které musí bezpodmínečně poslouchat rozkazy, ačkoliv s jejich inteligencí to rozhodně příliš slavné nebylo. Proto jsem se začal uzavírat před světem. Každý den ve škole jsem vyloženě přetrpěl, potom jsem chodil na místa, kde jsem mohl být sám, tudíž i sám sebou. Zázračná přeměna, v kterou jsem tak doufal, však stále nepřicházela.

Alespoň v jednom jsem měl štěstí, nikdo mě nenutil k tomu, abych se jako holka choval. Dívčí oblečení jsem absolutně odmítal a jelikož jsem nemohl chodit nahý, nosil jsem staré košile po dědovi. Vzhledem k nedostatku financí byl fakt, že si nepotrpím na módu nebo zlaté řetízky, spíše vítaný. Pokud jde o chování, babička s dědou mě vždycky měli rádi takového, jaký jsem a těm, co by se starat měli, jsem byl většinou fuk. Přesto jsem se cítil čím dál hůř. Nikdy jsem se neuměl přetvařovat, byl jsem zvyklý jednat na rovinu, proto jsem měl neustálé problémy s okolím.

Konzumní společnost samozřejmě od každého žádá, aby se pohyboval v rovině dogmaticky dané pohlavím, tj. aby žena byla něžná, citlivá, slabá a posluhovala svému muži. Já byl ale pravý opak - temperamentní, nepřizpůsobivý, nešly mi žádné domácí práce ani jsem nechtěl někomu jen tak pro nic posluhovat. Navíc jsem jako holka vůbec nevypadal. Místo vyšívání jsem šel hrát fotbal, což bylo pro akorátní lidi něco neslýchaně špatného. Já jsem ale nechtěl kvůli jejich nesmyslným dogmatům, ze sebe dělat někoho, kým nejsem. Jaké byly reakce netřeba ani zmiňovat.

Byl jsem osamělý a nešťastný z problému, který pro mě neměl řešení. Pak se navíc stala věc, která učiní problém se špatným tělem přímo nesnesitelným. Samozřejmě mám na mysli věc tak odpornou, nehygienickou a ponižující, jakou bývá menstruace. Ani pro ženu nepředstavuje zrovna nic příjemného, ale dovede si někdo představit jaké utrpení přináší klukovi? (Protože mysl uvězněná uvnitř není o nic horší než u kteréhokoliv jiného muže). Bylo to něco, s čím jsem se nikdy nesmířil. Připadal jsem si jako mrzák a navíc jsem dostal skutečný strach, abych nezačal vypadat jako ostatní holky. Všechno bylo jako za trest.

Můj vzhled se sice potom už nezměnil, nicméně jsem se kvůli tomu dostával často pod tlak okolí, kterému se samozřejmě nelíbilo, jak vypadá "téměř dospělá žena". Ponižovali a nadávali, aniž by se vůbec někdy snažili zjistit, jaký vlastně jsem. Pochopil jsem, že to jediné, co ostatní na mě zajímá, je jen špatný vzhled a fakt, že se mě tím pádem "žádný kluk nedotkne ani klackem". Nechtěl jsem si nechat nic líbit, takže to mezi mnou a okolím pořád pěkně vřelo.

O operaci jsem začal uvažovat ve čtrnácti, když jsem v televizi viděl reportáž o jednom transsexuálovi. Konečně bych měl šanci na normální život! Jenže v té době jsem měl ještě hodně daleko k vytoužené plnoletosti, proto jsem byl o to víc nešťastný. Svěřil jsem se dědovi. Ten už dávno stejně tušil, která bije, ale neřekl nic. Jen to, že se s tím bohužel asi budu muset smířit. Dlouhou dobu jsem živořil, vyhýbal se lidem a mluvil jen s těmi, co mě neznali.

Na střední škole jsem se platonicky zakoukal do jedné spolužačky, okouzlení mi ale moc dlouho nevydrželo. Věděl jsem, že stejně v tomto stavu nemám žádnou šanci. Hned po maturitě jsem šel studovat vysokou školu, kde jsem potkal Alenu, svojí velkou životní lásku. Líbila se mi hned od začátku, protože se lišila od většiny dívek. Byla inteligentní, velmi skromná, nebyla marnivá a rozuměla mým názorům. Hodně jsme se spolu sblížili, takže jsem se jí zanedlouho svěřil se vším, co mě trápí. Pochopila rychle, jaké to pro mě musí být. Díky jejímu přístupu jsem získal chuť i odvahu se s tím poprat.

Jediným řešením byla návštěva specializovaného lékaře, proto jsem se vypravil do Prahy a po trochu krkolomném hledání jsem se dostal k Dr. Fifkové. Z první návštěvy jsem měl obavy, jestli mi ta doktorka nezačne nadávat do úchylů aj. Nic takového se naštěstí nestalo. Dr. Fifková se totiž ukázala jako velmi inteligentní, citlivý člověk. Jediná snad si dokázala udělat představu o tom, čím vším jsem si musel projít.

Konečně jsem začal doufat v šanci. Alena mě celou dobu pomáhala a podporovala. Podstoupil jsem hormonální terapii a v červnu 2002 jsem byl operován na Bulovce. Po dlouhých letech utrpení jsem se konečně dočkal. Od té doby se můj život hodně změnil k lepšímu - problémy s lidmi zmizely, přestal jsem se trápit a mohl jsem konečně být sám sebou.

Shlédnuto: 12660x    |    Komentáře: 0    |    Tipů: 7    |   
Translidé 2003-2019 | MAPA | on-line: 0 |        Creative Commons License