inzerce · kontakty · galerie · archiv · odkazy
17.9.2019 rozcestník novinky přeměna náš svět o nás komunita web
další   

První rozměr

"Další den na opuštěné Zemi. Další den samoty. Je to už asi měsíc, co jsem se vrátila z mezihvězdného letu lodě Return ze systému Denubian 5. Z celé posádky jsem zbyla jen já. Ještě teď se třesu při vzpomínce, jak jsem se probrala po zaparkování za Měsícem z hybernace a zjistila, že díky výpadku počítačového systému jsou ostatní doslova uvaření v hybernačních vanách. Myslím, že ze mě bude nadosmrti vegetariánka," opakovala jsem si hlášení palubního deníku.

Ano jsem na Zemi asi 27 dní. Přesné datum přistání je zaznamenáno. Ale když je každý den stejný jak druhý, přestanete mít přehled. Stejně tak jako odsouzenec na samotce. Jediným mým společníkem je palubní deník a přehrávač.

Procházím se pustými ulicemi polorozbořeného města. Myslím, že se jmenuje, vlastně jmenovalo Koln an Rhin, nebo aspoň tak to místo určil počítač. Bylo jedno, kde jsem přistála, všechna města byla stejně opuštěná jako tohle. Podívat se do Brna jsem neměla sílu. Připomínalo by mi ty, které jsem ztratila, které jsem měla ráda.

Zpočátku jsem se pokoušela zjistit alespoň nějakou aktivit v atmosféře. Nějaké vysílání. Ale jak audio tak i video kanály jen praskaly a zrnily. Celá Země byla bez života. Lidského života. Zvířata a rostliny opanovaly celou planetu bez jakékoliv újmy. Stromy prorostly komunikacemi, na zdech domů se pnuly popínavky a z puklin vyrůstaly keře a zákrsky. Mezi tou zelení se proháněli zdivočelí psi a kočky. Nad hlavou mi poletovali ptáci. Jediné místo, kam se příroda nedostala, byla budova obklopená silovým polem. V každém městě se nalézala jedna taková stavba. Jejich význam mi nedokázal objasnit ani počítač. Silové pole bylo neprostupné.Pokoušela jsem se spojit s Lunacity, Marsgorodem i s ostatními sídlišti umístěnými v takzvaném nulovém bodě mezi Zemí a Měsícem, ale všude bez odezvy. Pusto a prázdno.

Po přistání jsem zjišťovala, zda v atmosféře nejsou nějaké smrtelné viry, plyn nebo radiace, ale přístroje nic nezjistily. Vypadalo to, jako by se otevřela na Zemi červí díra, podobná té, kterou jsme prolétaly my, a všichni lidé jí prošly do lepšího světa.

Každý den chodím ke kopuli spolu s manipulátorem, který plní částečně funkci strašáka a poradce dohromady. Ráda bych se prokousala tím polem dovnitř a přišla celé záležitosti na kloub. Už od přírody jsem byla děsně zvědavá ženská.

Konečně počítač vytvořil spektrální analýzu okolí kopule. V jednom křoví na východní straně by se měl ukrývat kvádr, který jevil známky umělé výroby se spoustou fungující elektroniky uvnitř. Okamžitě jsem k němu vyrazila.

Palubní počítač navigoval manipulátor k onomu křoví. Byl to hustý růžový keř. Zrovna byl v květu a včely v něm přímo hučely. Bylo mi jich trošku líto, když je stroj sežehl plamenometem. Ale jinak keř díky své husté spleti větví a větviček nešel odstranit.

Zpod vrstvy popela se začal objevovat onen kvádr. S každým poryvem větru se obnažoval víc a víc. Sahal mi do pasu. Široký mohl být tak půl metru. Na jeho horní straně se rýsoval tvar lidské ruky.

"Zřejmě klíč k pandořině skřínce," pomyslela si. Přesto mě ale přitahoval. Moje ruka k němu automaticky zamířila.

Přejela jsem c ní horní desku. Odstranila jsem tak zbytky popela a zuhelnatělých pozůstatků brouků, kteří zde dřív žili.

Přitiskla jsem dlaň a prsty na onu vyrytou dlaň. Moje byla sice o něco menší. Autor asi počítal s víc s muži než se ženami. Uvnitř to zabzučela a horní část se pomalu začala zvedat, až vytvořila kolmou stěnu se základnou, na které dřív ležela. Byla tu plochá obrazovka a reproduktor.

Na obrazovce se objevila počítačem vymodelovaná lidská tvář. Podívala se na mě zkoumavým pohledem. Zřejmě obrazovka fungovala i jako kamera.

"Vítej na Zemi, astronautko," ozvalo se z ampliónu.

Na okamžik mě to oslovení zaskočilo, ale hned jsem se zase sebrala a začala se vyptávat.

"Kde jsou všichni? Co se tady stalo? Tak mluv sakra, ty jedna plechovko."

Tvář se zavlnila, asi jak vnitřní počítač vyhodnocoval situaci.

"Všichni jsou za kopulí. Nestalo se nikomu z lidí nic špatného. Naopak, jsou teď mnohem šťastnější než kdy vůbec byli. I ty můžeš být šťastná a připojit se k nim."

"Počkej! To my chceš tvrdit, že veškeré lidstvo žije pod těmi kopulemi? Vždyť se jich tam muže vlézt maximálně padesát."

"Jsou jich tam miliardy. S nástupem virtuální revoluce se většina pokrokově smýšlejících lidí uchýlila do nového rozměru. Díky vynálezu biologického skeneru se všichni nechali přenést do datové podoby. Pod každou kopulí se pak nachází ten nejvýkonnější počítač, který je spojeny s ostatními počítači. Celý systém se pak automaticky udržuje pomocí centrálního počítače Amiga 90000. Celkově je ..."

"Počkej, to chceš říct, ty jedna plechovko, že lidstvo souhlasilo s tím, že se vzdá slunce nad hlavou, letů do kosmu, lásky, citů a budou z nich jen bezduché programy? Jedničky a nuly?"

"Lidé tím vyřešili nesmrtelnost, zbavili se nemocí, stáří, válek. A o slunce a ani lety do kosmu nepřišli. Prolétávají vesmírem jako drobné elektronové částice.

Připoj se i ty k nim. Budeš šťastná."

"To si musím rozmyslet. Zítra se tady stavím."

Obrazovka pohasla. Panel se začal zase uzavírat.

Vrátila jsem se zpět do lodi. Zavřela se ve své kajutě a přemýšlela. Ani ne o sobě, ale o lidstvu jako takovém, proč se vzdali některých věcí. Proč se ženy vzdaly mateřství, muži svého chlapáctví. Život bez dětí je jako moře bez vody.

Ráno jsem vysadila jednoho z robotů-manipulátorů z lodi, nahrála do něj zprávu a odstartovala s lodí. Robot měl zadaný pouze jeden jediný program. Čekat na další možnou vracející se výpravu s mým poselstvím. Přehrával ji stále do kola.

Při slovech ".... jak jen to mohly udělat" se na Slunci objevila drobná erupce, ale tu už nikdo z posádky Return nežil. Nic nemohlo přežít takovou teplotu, jaká je ve Slunci.

Shlédnuto: 4100x    |    Komentáře: 0    |    Tipů: 1    |   
Translidé 2003-2019 | MAPA | on-line: 1 |        Creative Commons License